Rok smíření v České Kamenici připomněl místní bolestné dějiny

Místo nebylo vybráno náhodně. Českokamenicko a blízký Rabštejn patří k lokalitám, kde se během druhé světové války i bezprostředně po jejím skončení, odehrály tragické události. Za války zde nacisté zřídili podzemní továrnu a pobočku koncentračního tábora Flossenbürg a pracovali i umírali zde vězni a nuceně nasazení dělníci. Po roce 1945 oblast poznamenaly internace německého obyvatelstva, násilnosti při takzvaném divokém odsunu, se kterým byla spojena i série sebevražd, vraždy civilního obyvatelstva a další projevy poválečného bezpráví. Tyto historické souvislosti připomněl v historickém medailonu archivář Biskupství litoměřického Martin Barus.

Naší nadějí není zapomnění

Ve své homilii připomněl Stanislav Přibyl, že smíření nezačíná zapomínáním ani relativizací minulosti. „Člověk může znát dějiny, a přece nevidět tvář bližního; může mít přesné argumenty, a přece nerozumět jeho bolesti. Osvícené srdce dokáže přiznat pravdu, aniž ji mění ve zbraň. A dokáže naslouchat, aniž by se vzdalo vlastního svědomí,“ zdůraznil v kázání arcibiskup. Připomněl také křesťanskou naději, která nespočívá v přesvědčení, že minulost nebyla tak zlá, ani v očekávání, že vše vyřeší čas.

Významnou část homilie věnoval společenské odpovědnosti církve. „Nemůžeme říci: bolest druhých se nás netýká. Církev má být místem, kde se cizí utrpení stává předmětem společné modlitby a odpovědnosti. Jednota Kristova těla neruší rozdíly mezi námi; učí nás, abychom z těchto rozdílů nestavěli zdi,“ řekl. Jak dále uvedl, smíření začíná ochotou nechat Boha proměnit náš pohled na sebe i na druhého. „Někdy je třeba vyslovit omluvu, jindy poděkování; někdy položit otázku a především vyslechnout odpověď. Ne všechno se dá vyřešit jedním gestem,“ zdůraznil arcibiskup.

Druhá a třetí generace nesou břemeno minulosti

Silný ohlas vyvolala závěrečná promluva atašé německého velvyslanectví Martina Schmidta. Připomněl, že většina lidí, kteří dnes mluví o válce, odsunu nebo poválečném násilí, patří už ke generacím, které tyto krutosti nezažily jako vlastní utrpení. „My zde stojíme jako děti, vnoučata, nástupci generace, která to prožila. Utrpení neodpouštíme přímo – a ani naši protějšci nejsou přímo viníky, protože nenesou žádnou vlastní vinu,“ uvedl. O to složitější je podle něj také smíření. Schmidt tento postřeh doložil vlastní zkušeností z práce na německém ministerstvu zahraničních věcí, kde se zabýval otázkami nacistického bezpráví, reparací a válečných hrobů. Právě tam si všiml zajímavého paradoxu. „Mohl jsem pozorovat, že právě příslušníci druhé nebo třetí generace měli s odpuštěním mnohem větší potíže než generace, která to prožila – pravděpodobně proto, že se necítili oprávněni,“ uvedl. Vyslovil také vděčnost všem, kdo vyslyšeli pozvání Stanislava Přibyla a jsou ochotni přijmout výzvu ke smíření navzdory tomu, že nenesou osobní vinu, i těm, kteří jsou připraveni odpustit, ačkoli sami nebyli přímými oběťmi historických křivd.

Po bohoslužbě se přítomní sešli v místním pivovaru k pohoštění a společenskému setkání. 

Česká Kamenice a okolí za války i po ní - historický medailon Martina Baruse. (*.docx)