Z místa ředitelky Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích přechází na Biskupství litoměřické Monika Marková. Apoštolský administrátor diecéze Stanislav Přibyl ji pověřil vedením Diecézního centra pro rodinu. Ujímá se jej po letech práce manželů Ivany a Františka Růžičkových. Jaké má plány představuje Monika Marková v rozhovoru. Z hospice na biskupství. Proč?Myslím, že to bylo Boží volání, které jsem zprvu vůbec neslyšela. Když se v únoru 2025 sešla poprvé Diecézní pastorační rada, seznámil nás biskup Stanislav Přibyl s výsledky výzkumu návštěvnosti bohoslužeb. Hovořil tam o nutné kategoriální pastoraci, tedy o potřebě věnovat se důkladněji některým skupinám v církvi nad rámec farností. Podobně jako to dělá Diecézní centrum mládeže. Šlo mi hlavou, jak by mne to vlastně bavilo a těšilo něco takového dělat a rozvíjet. Pak jsem sama sebe umravnila, že jsem přece ředitelka Hospice sv. Štěpána a to je moje životní poslání. Jenže potom jsem začala mít zdravotní těžkosti. Byla jsem ředitelováním přetížená, zjistila jsem trochu bolestně, že opravdu potřebuju změnu a že dál řídit hospic nebudu moci. Dělala jsem to dlouhých třináct let a byla to velká nálož: vedení lidí, veliké projekty a zodpovědnost za hodně peněz. Byla jsem opravdu hrozně unavená. A tak jsem se rozhlížela kolem sebe, co by mě těšilo a bavilo. A tehdy jsem si vzpomněla na to hnutí mysli, na to volání, které jsem pocítila při té pastorační radě. Tenkrát jsem to vůbec nevzala do modlitby, nijak jsem o tom víc nepřemýšlela s Pánem Bohem. A tak jsem s tím prostě začala. Jako takový Boží pokyn jsem vnímala, když se mě Stanislav Přibyl zeptal, zda bych se do toho nechtěla pustit. Ještě nebylo úplně jasné, že by to mělo být Centrum pro rodinu, ale pak to tak vykrystalizovalo. Iva Růžičková se rozhodla k odchodu do důchodu a byla potřeba právě toto centrum někomu svěřit. Dva měsíce jsem se za to modlila a přemýšlela o tom, jestli to je vůbec možné po třiceti letech v hospici a ve zdravotnictví udělat takový skok někam úplně jinam. Kývla jsem.Jaká je vaše představa? Jak by se mělo centrum rozvíjet a fungovat?Zažila jsem v hospici, jak je rodina důležitá v krizových momentech. Viděla jsem, že v rodinách, v nichž o sebe lidé navzájem a o své vztahy pečují, těžké životní situace zvládají mnohem lépe. Viděla jsem, že kde jsou pozorní k vzájemnosti a jeden ke druhému, kde patří k identitě rodiny starost o kvalitu vztahu, tak to přináší stabilitu. Potvrzují to i všechny sociologické výzkumy. Mám dobrou zkušenost s tím, když projekty nevznikají u jednoho člověka, ale dá se víc hlav dohromady. Určitě budu dělat, co si představuje pan biskup a generální vikář, tedy delegát ad omnia, že by se v naší diecézi pro rodiny mělo konat. Jistě chci navázat na dosavadní požehnanou práci manželů Růžičkových například v doprovázení lidí v přípravě na manželství. To jsou služby pro lidi, kteří přináleží ke katolické církvi, žijí s ní a chtějí uzavřít svátostné manželství nebo manželství v kostele. Chtějí se na ně nějak připravovat. Ale mám pocit, že tím to často končí, že nemáme moc na zřeteli, že o vztah je třeba pečovat dál, nějak ho rozvíjet. Existují skvělá Manželská setkání a další aktivity, ale ne každý o nich ví, a ne pro každého jsou dostupné. Chtěla bych pozornost od přípravy na manželství rozšířit. Líbí se mi praxe doprovázení mladých manželů v prvních letech po svatbě, které se v některých diecézích dělá. Přijde mi to hodně užitečné. A pak bych moc chtěla dosáhnout k lidem, kteří s církví nějak sympatizují, ale úplně do ní nepatří. V hospici bylo takovým mým osobním cílem, aby lidé na konci života pocítili dotek Boží lásky. A myslím, že se nám to docela dařilo. Tady bych si přála, aby rodiny na území naší diecéze mohly pocítit dotek Boží lásky skrze naše aktivity.Více hlav dohromady, to zní jako výzva.Vytvořila jsem tento dotazník, na který odkazujeme kde se dá. Moc ráda bych jeho prostřednictvím zjistila, co všechno si rodiny a manželé v naší diecézi přejí, co by potřebovali. Moc prosím o jeho vyplnění! Ze zatím došlých odpovědí se ukazují i další oblasti, které mne vlastně ani nenapadly. Třeba potřeby rodičů dětí s těžkým postižením nebo těch, kteří pečují o své na pomoci velmi závislé rodiče nebo jiné blízké členy rodiny. Dostávají se do duchovní i sociální izolace – nemají šanci ani dojít někam do společenství, dostat se na nějakou pouť a někdy to mají těžké i se životem ve farnosti. Napadá mě v této chvíli, že by bylo dobré vytvořit i nějaký prostor pro online setkávání s duchovní tematikou a s možností sdílet svoje témata a těžkosti.Máte už nějakou koncepční představu, do které tohle všechno zasadíte?Nyní se mi to jeví jako takové tři hlavní linie. První coby podpora funkčních a dobrých aktivit v diecézi, které už existují, jejich síťování a informovanost, aby ti, kdo by z nich mohli těžit, je mohli využívat. Druhá linie bude vytváření nových programů podpory a duchovního růstu – jeden nápad jsem už zmínila. I to by mělo především sloužit lidem, kteří „jsou v církvi“.  A třetí linie by měla mířit s pro-rodinnou tematikou i mimo naše společenství, mít přesah a být zajímavá a prospěšná i pro ty manžele a rodiny, kteří se k církvi nehlásí. Svým způsobem by tato péče mohla působit i pre-evangelizačně.Jakou pozici má mít Centrum pro rodinu v rámci farní struktury církve?Podpůrnou a rozvíjející. Nemá nic nahrazovat, ale podpořit konkrétní a funkční aktivity. Nebo pomoci rozdmýchat, co se třeba hůř daří. Mám jeden příklad. V jedné farnosti se scházelo společenství manželů a pan farář cítil potřebu u toho být. Když měl dovolenou, tak se společenství manželů nesešlo. Bývalo to od sedmi večer a většina rodičů přicházela unavených a spíš si chtěli popovídat o svých těžkostech, vzájemně se podpořit, pomodlit se za sebe i za své děti.  A pan farář tvořil v dobré víře program s poměrně těžkými tématy. Postupně tam lidi přestali chodit a to společenství zaniklo. A ten kněz dnes říká, že rodiny v jeho farnosti se nechtějí scházet. Tak to ale úplně není: poptávka se nesešla s nabídkou.Jak tomu rozumět?Je to ilustrace toho, že manželé a rodiny potřebují prostor pro to se scházet, že jsou schopní si spoustu programů vytvářet sami - třeba s metodickým vedením, nahozením témat nebo nabídkou dobrých přednášejících ze strany centra. Od kněze potřebují otevřít dveře a duchovní doprovázení, ne nutně vedení společenství. Přijde mi to hodně korespondující se synodální cestou: každý bychom měli dělat to, na co máme dary. Proto je na místě povzbudit rodiny ve farnostech, aby v nich hledaly zázemí a místo – s duchovním doprovázením kněze. Vytvořit svépomocnou strukturu a pomáhat manželům rozvíjet a žít naplno své povolání.Co budou takové první věci, které se teď musí stát?Už jsem založila facebookovou stránku a profil na Instagramu, kde je také možné dohledat dotazník, o jehož vyplnění prosím. Také budeme mít svůj „rodinný“ prostor na diecézním webu. To ale chvíli potrvá. Zbývající týdny a měsíce letošního roku budou hodně o komunikaci s aktivními lidmi ve farnostech a s kněžími. Chci navštívit kněze na vikariátních konferencích a představit jim sebe i záměry centra a pozvat je ke spolupráci. Chtěla bych od nich zjistit, co v této oblasti potřebují, jak o rodinách přemýšlí, kde se rodiny scházejí a co se kde daří. Chci se zasíťovat s ostatními diecézními centry pro rodinu u nás a inspirovat se jejich dobrou praxí. Zároveň mám schůzku s ředitelkou Diecézní charity Litoměřice ohledně dobrovolníků, protože je mi jasné, že spousta lidí dělá službu pro manžele a snoubence dobrovolně ve svém volném čase a já bych moc chtěla, aby měli minimálně pojištění, nějaké odměny, aby věděli, že církev si váží toho, že svůj čas dávají k dispozici. Takže to zkusíme vymyslet v rámci dobrovolnického centra. Velmi mi leží na srdci zmíněná „sendvičová generace“ těch, kdo mají malé děti a už pečují o své stárnoucí rodiče. Možná to bude takový první počin, že bychom udělali víkend nebo setkání pro ně, který by měl duchovní i relaxační náplň. Uvidíme.Prý jste se rozhodla také se vybavit formálním vzděláním, tedy studovat.Přihlásila jsem se ke studiu teologie na pražské katolické teologické fakultě, protože jak jsem si v hospicovém tématu byla velmi jistá v kramflecích, tak pro vedení Diecézního centra pro rodinu mám pocit tekutých písků pod nohama. Potřebuji doplnit formální vzdělání. Dotazník: Co potřebují rodiny  Litoměřické diecéze?Chceme lépe porozumět tomu, co rodiny v naší diecézi skutečně potřebují. Ať už jste aktivní ve farnosti, nebo přijdete jen občas, vaše zkušenost je pro nás důležitá. Vyplnění dotazníku vám zabere 12-20 minut. Jeho výsledky budou jedním z podkladů pro koncepční plán a pomohou vytvořit nabídku, která bude užitečná, dostupná a smysluplná. Díky za pomoc! Za Diecézní cnetrum pro rodinu Monika Marková.

Po dlouhých přípravách se o minulém víkendu vypravila děvčata z Duchcova, Jeníkova a Podsedic v litoměřické diecézi do jihomoravských Žarošic na tamní hlavní pouť. Jejich cesta vedla z adoptivní farnosti vranovského Fatymu v Jeníkově u Duchcova na tzv. Zlatou sobotu. Jeníkovské poutnice šly v Žarošicích s nosítky a se „svou“ soškou v procesí – a dokonce v nových krojích. Skupinka aktivních děvčat a žen totiž pro dívky ze severu Čech navrhla a následně ušila kroje v barvách milostného obrazu Panny Marie Jeníkovské. Díky dárcům bylo možné zakoupit látku i veškerý materiál. Lenka Ripperová, jedna ze spolupracovnic Fatymu, vyřezala z lipového dřeva sošku podle milostného obrazu Panny Marie Jeníkovské, zvané Matka Důvěry. „Další dobrovolník pak několik týdnů vyráběl nosítka na, dokonce se sklápějícími madly, aby bylo možné je snadněji převážet,“ popsala katechetka Táňa Dohnalová. „Poutnice byly omluvené z výuky už o den dříve a spolu s jednou z jeníkovských katechetek, Lucií Soškovou, přicestovaly na jižní Moravu na faru do Štítar. Zde ještě vše na sobotní procesí secvičily a doladily,“ vysvětlila Táňa Dohnalová. Jak dodává, dívky pojaly celou cestu do brněnské diecéze jako pouť s prosbou o požehnání pro farnost Jeníkov i celou litoměřickou diecézi – a podle všeho se staly prvními poutnicemi ze severočeské diecéze, které v krojích a se soškou Matky Páně do Žarošic doputovaly. „Když pak s nosítky procházely Žarošicemi, nepřehlédli je ani znalci krojů. Jeníkovské nové kroje jsou velmi jednoduché, originální a pohodlné,“ doplňuje katechetka s tím, že pro děvčata ze severu Čech i jejich doprovod byla účast v Žarošicích velkým povzbuzením – zažili zde živé společenství početné církve i s mladými lidmi a také lidovou zbožnost v duchu mariánské úcty. Zlatá sobota v Žarošicích je hlavní mariánská pouť k Panně Marii Žarošické – jedná se o jednu z nejvýznamnějších moravských poutních tradic, která je zapsaná na Seznamu nemateriálního kulturního dědictví České republiky vedeného v Ústavu lidové kultury. Koná se vždy druhou sobotu v září a tvoří vrchol tzv. Žarošického tridua (pátek – Zlatá sobota – neděle). Název „zlatá“ odkazuje na slavnostní charakter pouti a bohatou tradici sahající až do 17. století i úctu k milostné soše Panny Marie Žarošické. Je to den hlavní poutní mše, procesí, modliteb u milostné sochy a setkání farností, které sem tradičně putují.  Termín „Adoptivní farnost“ označuje společenství v Jeníkově u Duchcova, které Fatym z Vranova nad Dyjí dlouhodobě pastoračně podporuje. Kněží a spolupracovníci Fatymu do Jeníkova pravidelně dojíždějí, vedou duchovní programy, pomáhají s liturgií i katechezí a podporují místní farnost. Snímky Fatym Vranov nad Dyjí