Ústecký masakr, tedy poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem, připomene letos v rámci Roku smíření v litoměřické diecézi vedle pietního aktu u pomníku v Krásném Březně a ekumenické modlitby na železničním mostě také bohoslužba v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Collegium Bohemicum nabízí také možnost komentované prohlídky výstavy Naši Němci v Oblastním muzeu. Do Ústí nad Labem se při té příležitosti vypraví i apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Ústecké vraždění 31. července 1945 odstartovala exploze miničního skladu. „Nikdo už patrně nezjistí, zda šlo o nešťastnou náhodu či úmysl. Objevovaly se v té souvislosti rovněž zprávy, že výbuchy byly inscenovány s cílem prosadit odsun Němců. Ať tak či onak: byla to tragédie. Exploze poškodily továrnu, na místě zůstalo 28 mrtvých a řada dalších dělníků byla zraněna. Uvádí se 39 osob těžce a 200 osob lehce," popisuje historik Michal Pehr z Ústavu pro studium totalitních režimů. Z výbuchů byli obviňováni místní Němci, respektive Wehrwolfové, tedy nacistické polovojenské jednotky, které měly na konci války vést partyzánský odpor proti postupujícím spojencům. „Nikdo si nedával práci s hledáním opravdových viníků," pokračuje v líčení Michal Pehr a dodává: „Tragédie vyvolala přímo davovou psychózu. Na několika místech ve městě začali bít, týrat a střílet Němce. Revoluční gardy, náhodní kolemjdoucí ale i vojáci - jak českoslovenští, tak sovětští - se v tu chvíli zapojovali do běsnění jako smyslů zbavení. Podle vzpomínek svědků to však až na malé výjimky nebyli čeští starousedlíci, kteří v Ústí prožili válku."  Na mostě Edvarda Beneše, před nádražím (ale i na dalších místech) docházelo k děsivým scénám pouličních masakrů, které měly potrestat domnělé strůjce výbuchu. Nevinní lidé německé národnosti byli házeni do Labe z mostu. Jedna z pozdější zpráv to popsala slovy, že Němci byli: „biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe“. „Přesný počet obětí tohoto masakru není jistý. Zpravidla se uvádí v rozmezí 50 až 100 osob. Nikdo za toto bezpráví nebyl později potrestán. Poválečné vyšetřování směřovalo do ztracena a celá událost se stala tabu," vysvětluje historik. Tehdejší události popsala loni při pietním aktu jedna z pamětnic, Brigitta Gottmann. „Bylo to děsivé a nikdo netušil, kam až to může zajít. Moje babička v nářcích prchala z města. Tenkrát nám dětem říkali, že se sem zase vrátíme. Do tohoto krásného údolí Labe se vracím posledních třicet let a jsem vděčná, že to je možné,“ uvedla.Setkání v den výročí masakru – 31. července – se účastní zástupci rodáků německé národnosti a jejich potomků, tak i představitelé spolků a veřejného života.  Od jedenácté dopoledne je možné shlédnout při komentované prohlídce (v češtině i němčině) výstavu Naši Němci. Jedná se o stálou expozici v Oblastním muzeu Ústí nad Labem, kterou připravilo Collegium Bohemicum.  Vzpomínková akce začne 31. července 2026 ve 14. hodin v ulici U cukrovaru u pamětní desky připomínající české a německé oběti výbuchu muničního skladu. U desky budou položeny květiny a proneseny krátké proslovy. Vzhledem k rekonstrukci mostu Dr. Edvarda Beneše se v 15. hodin sejdou účastníci pietního shromáždění na ústecké straně pěší části železničního mostu. Pietní akt bude pokračovat v místě, kde bude umístěna dočasná připomínka masakru a kopie původní pamětní desky, která je v současnosti uložena v Oblastním muzeu Ústí nad Labem. Vzpomínková akce bude zakončena modlitbou a společným symbolickým odhozením květin do proudu řeky Labe.  Po zakončení jsou účastníci zváni ke společnému setkání u kávy.  Program:11.00 komentovaná prohlídka výstavy Naši Němci (Oblastní muzeum Ústí nad Labem, pořádá Collegium Bohemicum)14.00 setkání u pomníku v Krásném Březně, přesun na železniční most15.00 ekumenická modlitba na mostě, poté setkání na faře18.00 mše svatá v arciděkanském kostele, hlavní celebrant arcibiskup Stanislav PřibylMěsto Ústí nad Labem zajistilo letos na akci je autobus k přesunu z Mírového náměstí (odjezd 13:50) k cukrovaru, následně převoz tímto autobusem přímo ke schodům na most a pak i odvoz zpět na náměstí. . Plakátek v češtině (*.pdf) Plakátek v němčině (*.pdf) Ohlédnutí historika Michala Pehra (*.docx). Snímky zachycují loňské setkání připomínající osmdesáté výročí Ústeckého masakru s modlitbou P. Martina Davídka a Radka Nováka. 

V pátek 24. července v 18.00 přijme v kostele sv. Kryštofa v Kryštovově údolí (Liberecko) jáhenské svěcení Jakub Jan Disman. Jeho povoláním je advokacie i správa majetku farností. Nyní k tomu přibude i jáhenská služba. Co vás přivedlo k jáhenskému svěcení, proč chcete sloužit církvi jako jáhen?. Můj první kontakt s církví a vlastně i téma služby v církvi přišlo v předškolním věku. To jsem chodil v Litoměřicích s babičkou na plovárnu přes Dómské náměstí. Babička mi tenkrát říkala: „ne aby tě napadlo být knězem, oni nemůžou mít děti, víš“. Zůstalo mi to v paměti, ale úplně jsem se podle toho nezařídil. Když byla na samém začátku devadesátých let svatořečena Anežka Přemyslovna, nechal jsem se pokřtít. No a po střední škole jsem chtěl jít studovat teologii a vstoupit do semináře. Tatínek mi to zatrhl, možná přesněji nedoporučil, a tak jsem šel studovat práva a toulal se světem. Ale ten plamínek tam pořád byl. Vstoupil jsem proto do kláštera, kde jsem ale zjistil, že to není moje cesta životem. No a pak jsem přišel za Stanislavem Přibylem s nabídkou jáhenské služby. Po studiu a přípravě teď přijmu svěcení v kostele v Kryštofově údolí, kde už žiju a budu působit. A do Kryštofova údolí vás zaválo co?. Koupil jsem tam chalupu, začal tam chodit do kostela, a když pak paní kostelnici táhlo už mnoho let, začal jsem se starat o kostel. Byl jsem tam ustanoven administrátorem farnosti ve věcech majetkových. A teď ve mne dozrálo rozhodnutí dojít až k jáhenskému svěcení. Už žijete na faře?. Jezdil jsem tam na chalupu a bydlel v Praze, kde vykonávám advokacii, zkrátka mám civilní povolání. Covid mne naučil, že nemusím být přímo v hlavním městě, ale že jsem schopný pracovat z „Kryštofáku“, tak jsem začal na chalupě bydlet víceméně natrvalo. Pak jsem chalupu prodal a začal žít na faře a opravovat ji. Jaké je a bude vaše církevní pověření?. Prostě služba. K majetkové správě přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí spravuji nyní ve věcech majetku ještě Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předám knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. Předpokládám, že jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou. Co pro vás vlastně znamená to jáhenské svěcení na cestě životem, kterou jste načrtnul: od varování babičky na Dómském náměstí přes klášter, právnickou kariéru právě až k té církevní službě?. Vrátil jsem se před nedávnem z osmidenních ignaciánských exercicií, které vedl P. František Hylmar. Ukázalo se mi při nich, jak se mé povolání táhlo jako pověstná nit po všech těch klikatých stezkách a cestách. Prožívám radost od arcibiskupova telefonátu: „tak ano, počítej se svěcením, bude to 24. července – předtím ještě musí být udělení lektorátu a akolytátu a duchovní cvičení“. Uvědomil jsem při exerciciích, že můj život k tomu celou dobu směřoval. A najednou to začalo být úplně reálné. Jak o mne řekl otec Stanislav při udílení akolytátu v Jablonném: „jde do tuhého“.  Po exerciciích se mi vlastně ulevilo, protože jsem tam jel s rozechvěním, jestli jsem toho hoden, jestli to není pro spoustu jiných vzdělanějších a zbožnějších. Něco ve mně během toho týdne uzrálo: ano, jsi k tomu volán a neboj se. A jaké jsou vaše rodinné poměry?. Žiju sám. Od té doby, kdy jsem vstupoval do toho kláštera, tak ač jsem nesložil věčné sliby, od počátku jsem cítil, že celibát je forma života pro mne – a tak se toho držím.