Okresní soud v Litoměřicích vynesl ve čtvrtek 1. října 2026 pravomocné usnesení, kterým rehabilitoval někdejšího litoměřického biskupa a spoluzakladatele salesiánského díla v Česku kardinála Štěpána Trochtu (1905–1974). Rozhodnutí se týkalo období mezi lety 1950–1953, kdy byl pod nepřetržitým dohledem StB internován ve své rezidenci. Podnět k rehabilitaci dal ředitel Muzea českého a slovenského exilu a emigrace 20. století Jan Kratochvil. „Z rehabilitace Štěpána Trochty mám obrovskou radost. Mezi námi věřícími byl dávno nejen rehabilitován, ale považujeme ho za mučedníka, za člověka, který by si zasloužil možná i úctu oltáře, a jsme rádi, že i civilní soudy naznaly, že byl takto šikanován neoprávněně, a že byl plně rehabilitován,“ uvedl k usnesení soudu apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl.. Soud konstatoval, že biskup Trochta byl mezi 19. červencem 1950 a 16. lednem 1953 nezákonně zbaven osobní svobody. Toto omezení spočívalo v izolaci v biskupské rezidenci, kterou Trochta nesměl opustit, a v neustálém dohledu příslušníka StB. „Omezení mělo v průběhu daného období různou intenzitu. V určitém období dokonce příslušník StB spal se Štěpánem Trochtou v ložnici. Byla i období, která nebyla tak intenzivní, ale celkový kontext toho 2,5 roku ani nejde vyhodnotit jinak, než jako zbavení osobní svobody,“ vysvětlil státní zástupce Jan Jakovec, který návrh na soudní rehabilitaci podal.. „Tento rozsudek je morální satisfakcí, která se zapíše do historie české justice, protože kardinálů Česká republika nemá tolik, a už vůbec ne těch, kteří byli takto postiženi a následně rehabilitováni,“ vysvětlil význam případu advokát Lubomír Müller, který byl soudem pověřen zastupováním zesnulého biskupa. K jeho slovům se připojil i státní zástupce Jakovec, když konstatoval, že o tomto případu by se mělo vyučovat na právnických fakultách. „Na případu lze vidět, jakým způsobem dokázala státní moc s lidmi manipulovat, aniž by k tomu měla vytvořený právní základ. Stačil pouze jediný příkaz z ministerstva,“ uvedl Jakovec.. Ani konec internace neznamenal pro biskupa Trochtu úlevu, naopak – izolace byla ukončena jeho vzetím do vazby, po němž byl v červenci 1954 odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 25 rokům vězení, ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění. V tomto případě však byl Trochta rehabilitován již roce 1968.. Iniciativa na rehabilitaci ve věci nezákonné internace vzešla od Jana Kratochvila, ředitele Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století, který požádal o přípravu prvotních podkladů k řízení advokáta Lubomíra Müllera. Trochtova rehabilitace následuje po podobných procesech týkajících se Josefa Berana, Josefa Toufara či Josefa Matochy, na jejichž očištění se stejný tým iniciátorů rovněž podílel. „Štěpán Trochta byl letitým osobním přítelem naší rodiny. Můj otec byl náčelník Junáka a litoměřický biskup nejvyšším duchovním rádcem této organizace. Dědeček s otcem také založili po dohodě s Trochtou ,katolického Junáka‘. Osobně jsem pana kardinála potkal v době uvolnění poměrů, velmi jsem si ho vážil a považuji za důležité očistit jeho jméno i touto cestou,“ uvedl již dříve k případu Kratochvil.. Štěpán Trochta byl řeholníkem – salesiánem. Patřil mezi první členy této kongregace, kteří v roce 1927 přišli z Itálie do Fryštáku u Zlína, a položili tak základy pro salesiánské dílo v českých zemích. „Zpráva o rehabilitaci našeho spolubratra Štěpána Trochty přichází v době, kdy se jako salesiáni připravujeme na výročí sta let příchodu kongregace do naší vlasti,“ uvítal soudní usnesení provinciál salesiánů Václav Jiráček, který zdůraznil také význam rehabilitace: „Je důležitým symbolem, který připomíná, že můžeme s vděčností vzpomínat na to, jakým byl člověkem a co vše dobrého vykonal i přes šikanu, útisk, věznění a stálé nebezpečí. Jeho víra, odvaha, věrnost, nadhled, humor a lidskost jsou vlastnosti, které nám mohou být inspirací i dnes,“ vyzdvihl Trochtovy charakteristické vlastnosti Jiráček.. Snímky archiv Biskupství litoměřického.

V pořadí desátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi se uskuteční v České Kamenici. S modlitbou za smíření mezi Čechy a Němci zavítá do kostela sv. Jakuba staršího arcibiskup Stanislav Přibyl 17. října. Od 10.00 zde bude sloužit mši svatou. Nedaleko České Kamenice, v lokalitě Rabštejn, která se nachází asi tři kilometry od města, vznikla v roce 1943 továrna pro vojenskou výrobu nacistického Německa a později dokonce pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. „Kvůli obavám z bombardování začalo s budováním podzemního provozu, kvůli čemuž bylo do okolních pracovních táborů svezeno až 4000 osob. V roce 1944 zde začali nacisté využívat vězně k ražbě štol a pro výrobu. Celkem táborem za necelý rok prošlo na 1500 osob takřka z celé Evropy, z nichž přinejmenším 60 zemřelo,“ popisuje archivář litoměřického biskupství Martin Barus.Msta, divoký odsun a sebevraždyPo osvobození města v květnu 1945 následovalo zastřelení velitele tábora Oskara Junga, zabití Franze Beitlicha-Hilbauera, majitele kamenolomů, v nichž řada nuceně nasazených pracovala, i obklíčení a zapálení domu majitele cihelny Eichhorna, který se uvnitř domu zastřelil s celou rodinou. V polovině června se pak v České Kamenici usídlila vojenská jednotka „Zemského odboru bezpečnostního“ pod velením Viléma Dovary, který 20. června zorganizoval první „divoký“ odsun místních obyvatel. V červenci následovaly ještě tři další. „Pod tlakem těchto okolností spáchalo během léta 26 místních obyvatel sebevraždu. Zároveň byl znovu využit areál rabštejnského koncentračního tábora, kam byli umisťováni váleční zajatci, němečtí uprchlíci a mnozí původní místní obyvatelé. Vedle nich ale i Češi, kteří se Dovarovi znelíbili,“ popisuje poválečné dění Martin Barus. Vězni byli nuceni k těžké práci, podrobeni šikaně a násilnému chování ze strany dozorců i vedoucích jednotlivých vězeňských oddílů z řad samotných vězňů. Jak uvádí archivář, nechvalně proslul zejména Helmut Kuhn, který byl za své činy po odsunu do Německa v roce 1950 odsouzen na doživotí. Celkově je doloženo 93 úmrtí vězňů. „Na Dovarovo počínání, zejména na násilí a krádeže z opuštěných německých obydlí, si stěžoval předseda českokamenického národního výboru Karel Caidler. Nenašel však žádnou podporu a byl naopak s dalšími členy Místního národního výboru sesazen z funkce, internován a mučen. Státní správa pak do České Kamenice dosadila správního komisaře Adolfa Charouse, velitele místního ,partyzánského‘ oddílu, který již předtím spolupracoval s Dovarou. Oba zavedli ve městě tvrdou diktaturu, která p ostihla původní německé i nově příchozí české obyvatelstvo,“ přibližuje Martin Barus. Tento stav trval až do počátku roku 1946, kdy byl Charous sesazen a vyloučen z KSČ. Následně byl vyšetřován, ale soudní přelíčení nebylo po komunistickém převzetí moci zahájeno. Vilém Dovara byl sice odsouzen na pět měsíců odnětí svobody, ale po únoru 1948 rehabilitován a stal se důstojníkem komunistické Státní bezpečnosti. Násilí a bezpráví mělo tedy v České Kamenici řadu podob – oběťmi se postupně stali váleční zajatci, nuceně nasazení a vězni koncentračního tábora. Následně pak jejich věznitelé, místní němečtí občané a v rámci diktatury samozvaných místních vládců dokonce i mnozí čeští novousedlíci. Smutnou kulisou tohoto násilí byl koncentrační a později internační tábor Rabštejn, který je dodnes významným pietním místem regionu. Plakátek - Bohoslužba Roku smíření v České kamenici (*.pdf).