V neděli 25. října požehnal arcibiskup Stanislav Přibyl v Příchovicích Křížovou cestu smíření. Je tvořená patnácti zastaveními a vede z příchovické návsi směrem k rozhledně Štěpánka. Jednotlivá zastavení křížové cesty tvoří vždy žulový sloupek a obraz vyrytý do skla, vsazený v kovové kapličce. Každý výjev je označen římským číslem, názvem zastavení a nápisem, který má zvát kolemjdoucí k zamyšlení nad důležitými hodnotami lidského soužití. Autorem rytin je Jan Schindler, pedagog sklářské školy v Železném Brodě, který motivy vytvořil podle autorských návrhů ilustrátorky Ilona Polanski. Architektonické řešení jednotlivých kapliček navrhli Petr Hák a Kateřina Landová. Projekt přirozeně propojuje současné umění, architekturu a tradiční řemeslo z Jizerských hor. Na přelomu roku 2025 a 2026 vydal tehdy ještě litoměřický biskup Stanislav Přibyl pastýřský list, jímž pro litoměřickou diecézi vyhlásil Rok smíření. Stalo se tak v souvislosti s 80. výročím vzniku německého katolického společenství Ackermann-Gemeinde, jehož cílem je přispívat k budování dobrých sousedských vztahů mezi národy ve střední Evropě. „Lidé, kteří se již v té době nejvíce angažovali na vzniku křížové cesty, se shodli na tom, že by to měla být Křížová cesta smíření,“ vysvětlil místní duchovní správce, P. Jiří Smolek. Jak uvedl, když se pak zanedlouho začaly objevovat informace o tom, že okolí Štěpánky bylo během válečných let také zneužito k nacistické propagandě, upevnilo se v nositelích myšlenky Křížové cesty přesvědčení, že je dobré právě na těchto místech vybudovat dílo, které bude odsouzením všech ideologií nenávisti. „Má upozornit na důležitost hodnot jako je vzájemné odpuštění, úsilí o mezilidské smíření a z něj vyplývající pokojné bratrské soužití,“ zdůraznil místní kněz. S myšlenkou vytvoření křížové cesty v Příchovicích přišel asi před rokem Stanislav Pelc, ředitel obecně prospěšné společnosti Jizerky pro Vás. „Původní představa, že trasa křížové cesty povede na Bílou skálu, nebyla schválena ze strany Krkonošského národního parku. Bylo třeba ji upravit, a tak patnáct zastavení křížové cesty vede od příchovického hřbitova na vrchol kopce Hvězda a zakončení trasy se nachází nedaleko rozhledny Štěpánka,“ popsal P. Jiří Smolek.   Křížová cesta vznikla bez jakýchkoli dotačních programů – výhradně díky podpoře lidí. Zapojila se široká veřejnost, jednotlivci, rodiny i firmy, které přispěly finančně nebo se staly patrony jednotlivých zastavení. První zastavení založili iniciátoři projektu na Velikonoční sobotu 4. dubna 2026. Součástí programu byla i ukázka rytí do skla, při níž měli návštěvníci možnost nahlédnout do procesu vzniku jednotlivých děl a vyzkoušet si tuto tradiční techniku.Historie křížových cestJiž v prvních staletích se křesťané vydávali z Evropy na místa spojená se životem Ježíše Krista, protože věřili, že se na kříži obětoval za osvobození lidstva od zla a rozdělující nenávisti. Od 4. století existují doklady o putování věřících do Svaté země. Málokdo z Evropy si však tak dlouhou cestu mohl dovolit. Proto se už v 5. stol. objevují díla, která napodobují nejvýznamnější svatá místa v Jeruzalémě, zejména místa spojená s Kristovým utrpením, hrobem a zmrtvýchvstáním. Nejstarší dokladem této tradice je soubor kaplí při dnešní bazilice Santo Stefano v Boloni,  který nechal vybudovat tamní biskup sv. Petronius.  Když se pak v 11. století, v souvislosti s obsazením svatých míst zastánci radikálního Islámu, prudce zhoršila bezpečnost a poutníci byli pronásledováni, rozvinul se v Evropě tento zvyk o to více. Vlivem františkánského rádu, kterému byla od 14. století svěřena správa poutních míst v Palestině, se zvláště během 15. a 16. století postupně formuje pobožnost křížové cesty (Via crucis). Vznikají venkovní křížové cesty, tzv. Kalvárie. V 17. století se ustaluje počet čtrnácti zastavení, zachycujících jednotlivé momenty Kristova umučení od Pilátova soudu až po uložení ukřižovaného Ježíšova těla do hrobu (v současnosti se často připojuje patnácté zastavení, připomínající vzkříšení). V 18. století jsou křížové cesty již hojně rozšířené v Česku i po celé Evropě. Zvláště hustá síť venkovních křížových cest vzniká v severních Čechách. Na počátku 20. století mělo jen na Šluknovsku vlastní venkovní křížovou cestu čtrnáct obcí. Po roce 1945 většina z nich kvůli odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva a přerušení náboženských tradic chátrala. Po roce 1989 začala postupná obnova těchto památek. Kompletní galerie Člověk a Víra - Snímky Jana Chadimová.

V kostele sv. Jakuba Většího v České Kamenici se v sobotu 17. října uskutečnila již desátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi, který vyhlásil arcibiskup Stanislav Přibyl. K modlitbě za vzájemné odpuštění a smíření mezi Čechy a Němci se sešli věřící z regionu, hosté z Německa i zástupce německé ambasády Martin Schmidt. Místo nebylo vybráno náhodně. Českokamenicko a blízký Rabštejn patří k lokalitám, kde se během druhé světové války i bezprostředně po jejím skončení, odehrály tragické události. Za války zde nacisté zřídili podzemní továrnu a pobočku koncentračního tábora Flossenbürg a pracovali i umírali zde vězni a nuceně nasazení dělníci. Po roce 1945 oblast poznamenaly internace německého obyvatelstva, násilnosti při takzvaném divokém odsunu, se kterým byla spojena i série sebevražd, vraždy civilního obyvatelstva a další projevy poválečného bezpráví. Tyto historické souvislosti připomněl v historickém medailonu archivář Biskupství litoměřického Martin Barus. Naší nadějí není zapomnění. Ve své homilii připomněl Stanislav Přibyl, že smíření nezačíná zapomínáním ani relativizací minulosti. „Člověk může znát dějiny, a přece nevidět tvář bližního; může mít přesné argumenty, a přece nerozumět jeho bolesti. Osvícené srdce dokáže přiznat pravdu, aniž ji mění ve zbraň. A dokáže naslouchat, aniž by se vzdalo vlastního svědomí,“ zdůraznil v kázání arcibiskup. Připomněl také křesťanskou naději, která nespočívá v přesvědčení, že minulost nebyla tak zlá, ani v očekávání, že vše vyřeší čas. Významnou část homilie věnoval společenské odpovědnosti církve. „Nemůžeme říci: bolest druhých se nás netýká. Církev má být místem, kde se cizí utrpení stává předmětem společné modlitby a odpovědnosti. Jednota Kristova těla neruší rozdíly mezi námi; učí nás, abychom z těchto rozdílů nestavěli zdi,“ řekl. Jak dále uvedl, smíření začíná ochotou nechat Boha proměnit náš pohled na sebe i na druhého. „Někdy je třeba vyslovit omluvu, jindy poděkování; někdy položit otázku a především vyslechnout odpověď. Ne všechno se dá vyřešit jedním gestem,“ zdůraznil arcibiskup. Druhá a třetí generace nesou břemeno minulosti. Silný ohlas vyvolala závěrečná promluva atašé německého velvyslanectví Martina Schmidta. Připomněl, že většina lidí, kteří dnes mluví o válce, odsunu nebo poválečném násilí, patří už ke generacím, které tyto krutosti nezažily jako vlastní utrpení. „My zde stojíme jako děti, vnoučata, nástupci generace, která to prožila. Utrpení neodpouštíme přímo – a ani naši protějšci nejsou přímo viníky, protože nenesou žádnou vlastní vinu,“ uvedl. O to složitější je podle něj také smíření. Schmidt tento postřeh doložil vlastní zkušeností z práce na německém ministerstvu zahraničních věcí, kde se zabýval otázkami nacistického bezpráví, reparací a válečných hrobů. Právě tam si všiml zajímavého paradoxu. „Mohl jsem pozorovat, že právě příslušníci druhé nebo třetí generace měli s odpuštěním mnohem větší potíže než generace, která to prožila – pravděpodobně proto, že se necítili oprávněni,“ uvedl. Vyslovil také vděčnost všem, kdo vyslyšeli pozvání Stanislava Přibyla a jsou ochotni přijmout výzvu ke smíření navzdory tomu, že nenesou osobní vinu, i těm, kteří jsou připraveni odpustit, ačkoli sami nebyli přímými oběťmi historických křivd. Po bohoslužbě se přítomní sešli v místním pivovaru k pohoštění a společenskému setkání.  Česká Kamenice a okolí za války i po ní - historický medailon Martina Baruse. (*.docx)