Zprávy z diecéze

Administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl navštívil kvůli krádeži relikvie sv. Zdislavy v dopoledních hodinách Jablonné v Podještědí.  "Chtěl jsem trochu potěšit místní bratry dominikány a sestry dominikánky a podívat se na situaci na místě," vysvětlil. Na místě se také setkal s novináři. "Těší mne tak velký zájem i to, že nám moc fandí, aby to dobře dopadlo a lebka sv. Zdislavy se vrátila na své místo," ocenil arcibiskup. Hovořil také s kriminalisty, kteří krádež vyšetřují. Vzápětí pak oslovil e-mailem kněze v diecézi a požádal je o duchovní podporu a navrhl tyto úmysly spojit s již dříve vyhlášenou Diecézní poutí ke sv. Zdislavě do Jablonného, která se uskuteční 30. května 2026. "Prosím vás, abyste, kdo můžete, v co největším počtu i s věřícími dorazili na mši svatou 30. května 2026 v 11 hodin do baziliky v Jablonném. Společně bychom se při bohoslužbě pomodlili modlitbu odpuštění a zadostiučinění za tuto svatokrádež spolu s prosbou za duchovní obnovu naší diecéze," pozval Stanislav Přibyl. 

Ve večerních hodinách úterý 12. května odcizil neznámý pachatel z relikviáře z baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí lebku patronky litoměřické diecéze sv. Zdislavy z Lemberka. „Je to zdrcující informace. Lebka byla předmětem úcty poutníků, kteří do Jablonného, kde sv. Zdislava před více než 750 lety žila a působila, putovali. Zejména v den jejího svátku 30. května. Nemůžu uvěřit, že někdo prakticky za bílého dne a z kostela ukradne relikvii, jejíž hodnota je především historická a pro věřící také duchovní,“ uvedl ke krádeži administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl.Relikvie se nacházela na oltáři v boční kapli v prosklené skříňce. Neznámý muž vstoupil do chrámu, rozbil relikviář a pak z místa utekl. Jak informovala policie, byl oblečen v černém (tmavém) oděvu a na nohou měl světlé boty. Kriminalisté, kteří šetří okolnosti celé události, žádají o pomoc i veřejnost. Jakékoliv informace o této krádeži nebo pachateli přijímá policie na lince 158. Policisté přijmou také informace k místu, kde by se mohla lebka svaté Zdislavy nyní nacházet. Snímek Barbora Nosková / Člověk a Víra.

V kostele Vzkříšení Páně v Terezíně se v sobotu 9. května sešli zástupci několika křesťanských církví ke společné ekumenické bohoslužbě. Setkání připomnělo bolestnou historii města a zdůraznilo potřebu uzdravování a scelování ran, jež obzvláště Terezín poznamenaly mimořádně dramaticky. Za války i po jejím skončení zde v nelidských podmínkách trpěly, byly týrány a umíraly tisíce lidí. Úvod bohoslužby patřil připomenutí dějinných souvislostí. Krátký medailon z pera doc. Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd připomněl, že na podzim roku 1941 začalo ve městě vznikat ghetto, jímž postupně prošlo na 140 tisíc Židů. Přímo v terezínském ghettu zemřelo kolem 35 tisíc lidí následkem katastrofálních podmínek, psychického vypětí i brutálního zacházení nacistických dozorců. Pohnutá historie Terezína však po osvobození neskončila.„Nepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ uvádí Jaroslav Šebek.Právě k těmto číslům se v kázání vrátil arcibiskup Stanislav Přibyl. Varoval před tím, aby se spravedlnost poměřovala počty obětí a aby byli lidé redukováni na pouhé položky ve statistikách. Zdůraznil, že když zemře jeden člověk, umírá celý svět. V této souvislosti poukázal také na současnou politickou atmosféru, v níž se téma smíření s Němci znovu setkává s odporem. „Rok smíření se ukázal jako znamení doby, vždyť se podívejte, co se děje v politice. A to tady bylo vždycky: když je nejhůř, tak se vytáhne karta nějakého ohrožení, začneme počítat lidi jako nějaké kusy ve statistikách a začneme si utvářet vlastní spravedlnost,“ uvedl Přibyl. Jak zdůraznil, Ježíš po nás nechce nějaké výjimky v odpouštění, kdy řekneme „tak tady odpustím, tady už ne, tady se s tebou smířím, ale tady už ne.“ „My prostě musíme odpouštět vždycky! A to je nesmírně náročné a jestliže budeme jenom v tomto poslušní Krista a jeho slov, tak se dostaneme v podstatě na ostří nože, protože lidé okolo nás takto nesmýšlejí. Ti budou řešit to, jestli náhodou jsme neodpustili příliš, jestli si náhodou nezadáváme, jestli náhodou není potřeba porovnat tohle číslo s tamtím číslem,“ zdůraznil arcibiskup a doplnil: „A to je jenom zástěrka pro to, že si někdo přihřívá vlastní polívčičku, která je vedena strachem. Takže: jsme povoláni k tomu nebát se, uvědomit si, za jakou cenu jsme byli vykoupeni, a toto usmíření hlásat – ať vhod, či nevhod. A zdá se, že v dnešní době to je spíš nevhod, ale nedá se nic dělat. Musíme vytrvat!“Práce nás křesťanů Téma křesťanského odpuštění zaznělo v evangeliu z 21. kapitoly Janova evangelia. Ježíš se v něm ptá Petra, který jej předtím zapřel: „‚Šimone, synu Janův, miluješ mne?‘ Petr odpovídá: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Ježíš mu na to říká: ‚Buď pastýřem mých ovcí!‘“ Podle arcibiskupa je právě v tomto okamžiku patrné, že odpuštění neznamená pouze prominutí viny, ale také obnovení důvěry. „Mohl mu klidně říct: ‚V nejtěžší chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, jsi zklamal. Jdi od toho, jsi k ničemu.‘ Petr zde ale vyznává pokoru a Ježíš mu dává druhou šanci,“ poznamenal Přibyl s tím, že tato slova je třeba vtělit do života. „Stále připomínám svého dědečka, který chodil kolem souseda dvacet let a říkal, „Dobrý den!“ . Celá ulice to věděla, že soused je křupan, ale děda mu to nedal nikdy najevo. A po dvaceti letech najednou na dědův pozdrav odpověděl. To obdivuju, a myslím, že taková je práce nás křesťanů. Prostě vydržet s nervama a vidět v tom druhém taky toho, kterého Bůh miluje, taky toho, kterého Bůh stvořil. Může to být v zaměstnání, ve farnosti, v církvích, ve společnosti,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl.  Po kázání následovala společná modlitba Otče náš, která zazněla česky i německy. Duchovní různých denominací poté přednesli přímluvy za svornost mezi národy, za místa zasažená válkou, za smíření rozdělené společnosti skrze pokoru k Pravdě i za všechny, kdo v Terezíně trpěli. Před závěrečným chvalozpěvem Te Deum společně požehnali přítomným. Celé setkání bylo zakončeno pohoštěním, které připravili farníci z Terezína a okolních farností.Rok smíření pokračuje, příští zastávka: PostoloprtyIniciativa Rok smíření pokračuje i po jmenování Stanislava Přibyla pražským arcibiskupem, a to za jeho osobní účasti. Další bohoslužba smíření se uskuteční ve středu 3. června v rámci 5. ročníku studentského pochodu Postoloprty – Žatec, k němuž se litoměřická diecéze v letošním roce přidala. Připomene největší masovou vraždy civilistů v Evropě mezi koncem 2. světové války a bosenskou Srebrenicí, při níž bylo na pokyn českých vojáků zmasakrováno minimálně 763 Němců včetně několika žen a dětí, některé odhady však hovoří i o více než 2300 obětech. Na osmnáctikilometrovou trasu, vedoucí symbolicky v opačném směru pochodu, při němž byli hnáni žatečtí Němci do Postoloprt, vyrazí se studenty i arcibiskup Přibyl a na jeho závěr odslouží v 17:00 mši svatou v kapucínském kostele Korunování Panny Marie v Žatci. Právě jeden z tamních kapucínů během pochodu smrti zahynul. (vsa) Foto: Anička Guthrie, Člověk a víra.

Uplynulý víkend patřil v Dlouhém Mostě, ve Zdislavě a Hrádku nad Nisou mužům a ženám na jednostopých strojích. Požehnal jim jáhen Michal Olekšák. Bohoslužby tentokrát provázel nebývalý zájem. Na třech místech se sešlo na šest set jezdců bez ohledu na jejich víru nebo praktikované křesťanství. Kostel v Dlouhém Mostě zaplnili do posledního místa. „Mám radost, že  přijeli společně prosit po požehnání do nové sezóny,“ uvedl Michal Olekšák.  Bohoslužbu slova v jeho domovské farnosti Dlouhý Most zahájila svým vystoupením violoncellistka Anežka Krouská a čtení z Písma se ujali příslušníci Policie ČR v Liberci, kteří si rovněž přijeli pro požehnání. Jáhen Olekšák ve své promluvě připomněl důležitost vzájemné úcty, ohleduplnosti a tolerance na cestách. „Boží požehnání nás má provázet a stále znovu nám tyto hodnoty připomínat – zodpovědnost za naše jednání však zůstává na každém z nás,“ zdůraznil a doplnil, že návrat domů je tím nejkrásnějším cílem každého motorkáře i jeho blízkých. Svěcenou vodou, jak je jeho zvykem, nešetřil. „Nebylo to jen nějaké symbolické, ale já mu to kropení-máčení odpouštím,“ ohlížela se s za víkendem s úsměvem Zuzana Bumbová, ekonomka litoměřického biskupství a „spolujezdkyně“ svého manžela Martina.  Zájem motorkářů o setkání, které připomínalo bezpečnost a ohleduplnost potěšil jak pracovníky Besipu, tak i policie, která projevila zájem se příští rok přihlásit organizátorům předem a také rozesílat oficiální pozvánky. Snímky Jana Přibylová  

V sobotu 9. května se uskuteční už pátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi. Apoštolský administrátor litoměřické diecéze a pražský arcibiskup Stanislav Přibyl, který ekumenickou bohoslužbu povede, tentokrát zve do Terezína. Modlitební shromáždění se sejde v 15 hodin v místním kostele Vzkříšení Páně. Dorazí i zástupci nekatolických církví. Pozvaní jsou lidé z širokého okolí a bohoslužba připomene oběti místního ghetta, sběrného a průchozího (tranzitního) tábora, vězeňského města pod správou SS a také poválečného internačního tábora pro Němce, který zde existoval do roku 1948.Židovské ghettoPevnostní město Terezín se stalo jednou ze součástí nacistických plánů na genocidu židovského obyvatelstva. Na podzim 1941 začalo v Terezíně vznikat ghetto, kterým prošlo kolem 140 000 Židů z různých částí okupované Evropy. Na následky otřesných hygienických podmínek, hladu, nedostatečné zdravotní péče, obrovského stresu a brutálního zacházení ze strany nacistických dozorců, jich zahynulo přímo v terezínském ghettu kolem 35 000.. „Velký podíl tvořili staří lidé, ale také děti. Současně byly z terezínského ghetta vypravovány transporty do pekla dalších ghett v okupované Evropě a vyhlazovacích nacistických táborů, v nichž se nacházelo kolem 87 000 lidí, z nichž přežila jen malá část. První transport vyjel z Terezína v lednu 1942,“ uvádí historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu České akademie věd.Věznice GestapaV červnu 1940 zřídilo v Malé pevnosti v Terezíně svou věznici také Gestapo. Její branou prošlo kolem 32 000 lidí, zatčených za svou účast v protinacistické rezistenci. Mezi vězněnými byl například v létě 1942 pozdější pražský arcibiskup Josef Beran (1888-1969). Probíhaly zde také popravy, jejichž obětí se stalo 250 lidí. Současně zde na následky trýznění a špatných hygienických a zdravotních podmínek zahynulo kolem 2600 vězňů a tisíce dalších pak po deportacích do dalších koncentračních táborů. „Nacistické zločiny zde byly spáchány ještě v posledních okamžicích války, když bylo 2. května 1945 popraveno více než padesát vězňů, většinou mladých lidí, převážně členů odbojové organizace Předvoj. Smrt si však vybírala oběti i po osvobození, kdy zde umírali vězňové v důsledku tyfové epidemie,“ připomíná Šebek.  Po válce vězení pro NěmceNepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. „Osud shromážděných v táboře byl různý. Naprostá většina byla předána jiným táborům, sběrným střediskům, věznicím nebo soudům, což znamenalo odsun nebo trestní stíhání. Více než polovina Němců soustředěných v Terezíně byla v průběhu let 1946–1947 vyvezena do Německa. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ popisuje historik Jaroslav Šebek a připomíná, že podobně jako v Terezíně, byly zřízeny poválečné internační tábory na místech bývalých nacistických koncentračních táborů. Například ten v Dachau, v americké okupační zóně, sloužil zejména pro internaci nacistického personálu koncentračních táborů, příslušníky SS a válečné zajatce. V sovětské okupační zóně byl zřízen takový tábor například na území nacistického koncentračního tábora v Buchenwaldu a zejména v Sachsenhausenu, kde byli internováni nejen nacističtí funkcionáři, ale i odpůrci nově se utvářející komunistické politické moci (z 60 000 vězňů v Sachsenhausenu jich zemřelo v letech 1945-50 v důsledku hladu a nemocí kolem 12 000)..  Co je Rok smíření?Vyhlásil ho biskup Stanislav Přibyl v litoměřické diecézi při příležitosti 80 let od založení Ackermann-Gemeinde po vyhnání obyvatel německé národnosti. Při dvanácti bohoslužbách na dvanácti místech na území severu Čech připomíná vysídlení německých obyvatel z území severu Čech po 2. světové válce, které často provázely násilnosti i vraždění.Jedná se o duchovní iniciativu, která má vést k přiznání, odpuštění a smíření válečných vin a poválečného revanšismu.Na setkání přicházejí příslušníci obou národů, duchovní křesťanských církví, zástupci spolků i německé ambasády. Přizváni jsou i členové židovské komunity. Snímky z předchozích bohoslužeb roku smíření Jiří Nývlt a Jana Chadimová/Člověk a Víra.

Do hlavního města odcestoval Stanislav Přibyl z Litoměřic na slavnostní intronizaci dodávkou půjčenou z Hospice sv. Štěpána. Vyrazil den předem, aby se setkal u nových svatovítských varhan s prezidentem a odcházejícím arcibiskupem Janem Graubnerem. Vezl si postel, matraci a dvě banánové krabice osobních věcí. Poutníky z pražské arcidiecéze (ale i ze severu Čech a z celé země) vítal v sobotu 25. dubna v Praze prosluněný den. Do chrámu se jich hrnuly stovky a spolu s nimi biskupové z České republiky i ze zahraničí, kněží, řeholníci a na osm set čestných hostů, včetně představitelů veřejného života v čele s prezidentem Petrem Pavlem a jeho paní Evou. Svatovítská katedrála zářila barvou vitráží a nad hlavami shromáždění se nesl zvuk zvonů (včetně toho největšího – Zikmunda) a zpěv katedrálního sboru.Políbení kříže a P. Radek Jurnečka v České televiziVe vstupu do katedrály zastavili závěr liturgického průvodu, zejména Stanislava Přibyla, členové metropolitní kapituly a přivítali jej v hlavním chrámu pražské arcidiecéze. Nový arcibiskup políbil kříž a pokračoval do presbytáře. V tu chvíli odpovídal v přímém přenosu České televize na otázky Kateřiny Rószové někdejší litoměřický generální vikář, nyní delegát ad omnia Radek Jurnečka. „Náš biskup věděl, co je v naší diecézi rozechvělé a co je tu dobré. Dovedl oslovit lidi, kteří k němu přicházeli se svými těžkostmi, slabostmi i bolestmi. Uměl být lidem oporou. On měl zásadu stavět na přátelství a přicházet za lidmi. S pravdivostí. To byl základ jeho vize,“ uvedl v rozhovoru. Připomněl také Rok smíření v litoměřické diecézi a litoval, že už ho nebude „mít vedle sebe“. „Teď bude od nás sto kilometrů, ale díky tomu, že bude naši diecézi do jmenování nového biskupa apoštolským administrátorem, bude stále náš. Co zasel, v tom budeme pokračovat: zejména v přátelství, které vzbudilo v lidech touhu otevřít se, být sobě blíž a vstřícnější.“ Popřál mu odvahu, umění ztišit se před druhými, tedy naslouchat a obrovskou dávku trpělivosti.Jan Graubner předal pastýřskou berluSlavnostní bohoslužbu zahájil někdejší pražský arcibiskup Jan Graubner, který přivítal přítomné. Děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta, P. Ondřej Pávek, přečetl papežskou bulu kterou Lev XIV. jmenoval do Prahy nového arcibiskupa. Ručně psanou na pergamenu včetně připomenutí životních milníků nového arcibiskupa. Převzetí pražské arcidiecéze pak proběhlo prostým, ale srozumitelným gestem: Jan Graubner předal Stanislavu Přibylovi biskupskou berlu, pastýřskou hůl a Stanislav Přibyl usedl na katedru, tedy biskupské sedes. Od té chvíle také vystupoval v roli hlavního celebranta.Kázání jako programové prohlášeníKázání nového arcibiskupa bylo inspirované osobností jeho biřmovacího patrona a zároveň pražské arcidiecéze, sv. Vojtěcha. Životní příběh světce označil Stanislav Přibyl za trvalou výzvu pro církev i dnešní společnost. Bývá zvykem, že kázání při intronizaci je svým způsobem „programem“ nového pastýře. Hned na úvod se proto Stanislav Přibyl omlouval, že je dlouhé. Vyzdvihl několik momentů ze života sv. Vojtěcha, které jej v jeho službě oslovují. Bylo to „bytí na cestách“ sv. Vojtěcha, kterým nový pražský arcibiskup připomněl často skloňovanou synodalitu, dále jeho mnišství, v němž vytvářel samotu a prostor ticha pro setkání s Bohem (což dnešnímu člověku schází) a připomněl také misionářskou činnost světce, která je aktuální „tady a teď“ v České republice. „Křesťanství není a nemůže být jen kulturní skutečností, ale mělo by stát na pevné víře, tedy na pevném vztahu člověka ke Kristu, na vztahu, který je autentický, jímž se v životě opravdu řídíme a který náš život formuje. Jakákoli polovičatost zde nemá místo. Vztahy buď máme, nebo nemáme; nemůžeme je současně mít i nemít. Být křesťanem neznamená jen to, že někam patříme, ale že vztah člověk – Bůh a člověk – člověk je žitý, viditelný, má schopnost vyzařovat do okolí a formovat druhé. Nijak násilně, ale přesto účinně podle Ježíšových slov, že máme být jako kvas v těstě, jako sůl v pokrmu, jako světlo, které svítí a tím slouží,“ uvedl s tím, že právě tento životní styl oslovuje. „Je-li podle mé zkušenosti víra jako vztah žita opravdově, vede nás, ale i ty, kdo se na nás dívají – mnohdy oprávněně s nedůvěrou – k potřebě se o tomto vztahu více dovědět,“ doplnil.Bůh je milosrdný, ale má na nás nároky. Nemoralizujme. Ať je náš život svědectvímVelkou výzvou je pro nového arcibiskupa aspekt pastýřské služby, který propojuje hlásání evangelia o dobrém, milosrdném a odpouštějícím Bohu s hlásáním nároků, které na nás má. „V tomto, zdá se, byl svatý Vojtěch neúspěšný. Marně se snažil změnit morální klima ve společnosti jeho doby. Jeho snahy vždy skončily odchodem ze země a já jsem přesvědčen, že to nebyl projev uraženosti, ale bezradnosti,“ řekl. Upozornil v té souvislosti na nebezpečí sklouznutí k planému moralizování a odsouzení poměrů na jedné straně a plytkosti na straně druhé. „Snad i zde je účinným prostředkem autenticita vlastního života. To, co nemohu druhému předat, a nedej Bože nařídit, to mohu sám žít a tak o tom svědčit. Prosím, pojďme to dělat společně. Zvu vás k následování. Nemoralizujme, ale ať je sám náš život svědectvím. Myslím, že je to cesta náročnější, ale zcela jistě ve výsledku účinnější,“ požádal věřící. Jak řekl být misionářem znamená schopnost inkulturovat se, totiž vyjít z kultury těch, k nimž přicházíme, a pokoušet se křesťanskou víru v této kultuře zasít a nechat vyrůst.Evropa, pořádek ve vztazích a žádost: „dovolte mi být naivní“Na samotný závěr promluvy si nechal vzor Vojtěcha jako Evropana. Vyzdvihl, že biskup Vojtěch byl skutečně Evropanem, patronem nejen Čechů, ale i Poláků a Maďarů, ctěný v Německu i v Itálii. „Přirozeně propojuje různé kultury, národnosti a jazyky – a univerzálním komunikačním prostředkem bylo pro něj křesťanství. Tento přístup nezestárnul. Myslím, že děláme velkou chybu, když stále podléháme pokušení se v Evropě jeden od druhého trhnout, jeden se proti druhému vymezit, jeden z druhého získat co nejvíce výhod na jeho úkor. Pokud bude Evropa jen ekonomickým a sociálním projektem, pak je to pochopitelné chování. Ale Evropa měla, má a musí mít duši, která se z mnoha kulturních a spirituálních impulsů tvořila po tisíciletí a kde křesťanství hrálo podstatnou roli! Jsem přesvědčen, že návrat ke křesťanským, duchovním kořenům Evropy není pohledem do muzea či dávno zašlé minulosti, ale že je to sestoupení na hlubinu, které musíme mít odvahu podniknout. To byla cesta otců zakladatelů moderní Evropy, to byla cesta svatého Vojtěcha o téměř tisíc let dříve a já si moc přeji, aby to byla i moje cesta a vaše cesta, zkrátka naše cesta,“ zdůraznil Stanislav Přibyl. Startovní metou, jak to vše uskutečnit je podle jeho slov „udělat si pořádek ve vztazích“. „Hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Musí přestat platit staré římské přísloví: ,Člověk člověku vlkem,‘ a musíme znovu začít žít vztahy, ke kterým jsme byli Bohem povoláni, vztahy charakterizované přátelstvím a tím, co my křesťané nazýváme ctností lásky. Musíme stavět mezi sebou mosty: skutečné, nikoli virtuální. Je třeba, abychom byli velkorysí a o druhém smýšleli lépe. Vím, že si říkáte: Ten je ale naivní! Ano, dovolte mi být naivní. Někdo to ale říct musí,“ uzavíral svou homilii. Katedrála jej za jeho slova odměnila potleskem.Rodina a pozdravy hostůMalou „rodinnou“ chvílí bylo při liturgii přinášení obětních darů. Chléb a víno Stanislavu Přibylovi předal bratr Tomáš s manželkou Petrou, dcerou Markétou a synem Tadeášem. V závěru slavnosti se dostali ke slovu hosté. Jako první hovořil prezident České republiky Petr Pavel. Pražskému arcibiskupovi přál, aby ve své náročné službě nacházel oporu ve věrnosti vlastním hodnotám a v důvěře těch, které vede. Zároveň vyjádřil potěšení z toho, že oba – prezident i arcibiskup - hledají především to, co lidi spojuje, a usilují o zmírňování napětí ve společnosti. Následoval pozdrav apoštolského nuncia Juda Thaddeuse Okola, který Stanislava Přibyla ujistil o blízkosti a duchovní podpoře Svatého otce. Připomněl, že církev v České republice stojí na důležité křižovatce a čelí řadě výzev. Vídeňský kardinál a emeritní arcibiskup Christoph Schönborn, který pochází z litoměřické diecéze, kázal na Přibylově biskupském svěcení a je pro nového pražského arcibiskupa trvalou inspirací v biskupské službě, popřál novému pražskému pastýři vzájemnou důvěru s lidmi, kteří mu jsou svěřeni, schopnost si naslouchat a učit se, co znamená dnes být křesťanem. Připojil osobní radu, kterou pronesl i ke svému nástupci Josefu Grünwidlovi ve Vídni: „Naslouchej těm lidem, kteří ti upřímně říkají nepříjemné věci! Když se ‚šéfovi‘ hlásí jen ‚dobré zprávy‘, má pochlebování dveře otevřené dokořán.“ Nového arcibiskupa pozdravil také arcibiskup Josef Nuzík, předseda České biskupské konference. Za klérus arcidiecéze Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský a za věřící Jaroslav Němec, ředitel Arcidiecézení charity Praha.Požehnání ekumeny a rabínaPřed závěrečným požehnáním Stanislav Přibyl v presbytáři poklekl a shromáždění představitelů nekatolických církví a společenství křesťanů proneslo společně požehnání. Zvlášť silný okamžik nastal, když mu přál rabín David Maxa a svatovítskou katedrálou se rozezněl jeho zpěv hebrejské modlitby požehnání. David Maxa působí v progresivní židovské komunitě Ec chajim v Praze, v Židovské obci v Liberci a také ve Federaci židovských obcí v České republice. Je členem představenstva Světové unie progresivního judaismu. Jeho otec, operní pěvec Hynek Maxa, přežil holokaust díky pomoci zaměstnanců plicního sanatoria, které během války fungovalo v exercičním domě na Svaté Hoře u Příbrami (tedy na jednom z někdejších působišť Stanislava Přibyla). Poslední slovo patřilo arcibiskupu Stanislavu Přibylovi, který poděkoval papeži Lvu XIV. za důvěru a biskupům za jejich podporu. Oznámil také jmenování nového generálního vikáře pražské arcidiecéze. Stal se jím P. Josef Ptáček, kanovník Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně a dosavadní farář ve farnosti u kostela svatého Filipa a Jakuba v Praze-Hlubočepích. Cestou od oltáře položil Stanislav Přibyl květiny na hrob kardinála Josefa Berana.Tři hodiny blahopřání a oslava s kněžímiPo slavnosti se nový pražský arcibiskup věnoval hostům na nádvoří a v zahradě arcibiskupství. Celé tři hodiny přijímal pozdravy a blahopřání a od přátel také celou řadu dárků. Následující den pak slavil společně s členy presbyteria pražské arcidiecéze nešpory v břevnovském benediktinském klášteře a kněze a jáhny pozval na klobásu a žejdlík piva.Promluva Stanislava Přibyla (*.docx). Závěrečné slovo nuncia (*.docx). Pozdrav Christopha Schönborna (*.docx). Záznam bohoslužby v archivu České televize.. Interview speciál ČT 24 - vysílané v den slavnosti. Snímky fotografové společenství Člověk a Víra.

V dnes svátku sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa a biřmovacího patrona Stanislava Přibyla, se administrátor litoměřické diecéze a jmenovaný pražský arcibiskup vypravil do Roudnice nad Labem. Do města na pomezí dvou diecézí jej pozval místní duchovní správce P. Martin Brousil. Dva dny před uvedením do úřadu pražského arcibiskupa tak symbolicky  zahájil svůj „přechod“ mezi oběma diecézemi. „Svátek sv. Vojtěcha slavíme v Roudnici, místě spojeném s dějinami pražských arcibiskupů. Pro mě osobně je to silná chvíle: slyším znovu slova Písma, že ,každý velekněz je brán z lidu a ustanoven pro lid‘. Ne nad lidem, ale pro lid. Ne pro sebe, ale pro Boha a jeho lid. To vyžaduje pokoru a zodpovědnost,“ uvedl v promluvě Stanislav Přibyl.V klášterním kostele Narození Panny Marie se shromáždili kněží a věřící z roudnické farnosti a vikariátu Podřipsko i širšího okolí. Svého dosavadního biskupa přijeli „vyprovodit“ také „hosté“ ze sousední litoměřické diecéze.„Jako nastupující pražský arcibiskup prosím: modlete se za mne, abych nebyl jen správcem, ale pastýřem. Abych nehledal vlastní jistoty, ale Krista. Abych uměl naslouchat, nést i slabosti druhých a vést Boží lid ne podle lidských představ, ale podle evangelia,“ prosil přítomné v chrámu a dodal: „Vás všechny chci povzbudit slovy žalmu: ,Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.‘ Víra není soukromá věc. Každý z nás je poslán – ve své rodině, práci, společnosti. Možná ne do dalekých zemí jako svatý Vojtěch, ale k lidem, které nám Bůh svěřil,“ připomněl.Snímky Martina Řehořová / Člověk a Víra (celá galerie zde).

Klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie v Oseku zaplnili v neděli 19. dubna lidé z obou stran česko-německé hranice. „Mám velkou radost, že téma smíření tolik oslovuje. Znám tento kostel většinou prázdný nebo obsazený jen tady vpředu,“ vítal přítomné biskup Stanislav Přibyl. V promluvě odkázal biskup na pastýřský list, kterým Rok smíření válečných a zejména poválečných zločinů, vyhlásil. „Připomínal jsem, že naše země nese rány minulosti – rány odsunu, nespravedlností, bolesti, která se dotkla konkrétních lidí i celých komunit. A právě Osek je jedním z těch míst, kde se tyto dějiny zapsaly velmi hluboko," uvedl. Před zahájením bohoslužby historii připomněl text archivářky Státního oblastního archivu v Litoměřicích Hany Barusové. Popsala osudy místních cisterciáků a konkrétní rodiny spjaté se službou klášteru, na kterou tvrdě dopadlo státem řízené vysídlení německy mluvících obyvatel regionu. Stanislav Přibyl zdůraznil, že smíření není zapomenutí. „Smíření je pravda spojená s odpuštěním. A právě to vidíme na Kristu. On po svém zmrtvýchvstání nepřichází s výčtem vin. Nepřipomíná učedníkům jejich selhání. On přichází s pokojem. Ukazuje, že láska je silnější než hřích, že odpuštění je silnější než vina,“ připomněl velikonoční inspiraci Kristem. Upozornil, že Rok smíření není jen historickou připomínkou. „Je výzvou pro každého z nás. Možná neneseme vinu za události před osmdesáti lety, ale každý z nás nese odpovědnost za vztahy dnes. Každý z nás má ve svém životě někoho, komu potřebuje odpustit – nebo koho potřebuje požádat o odpuštění," povzbudil biskup. Nečekaná a v regionu i nevídaná účast překvapila a potěšila také místní duchovní správce P. Philippa Irmera a Christophera Cantzena, kteří pro poutníky z blízka i z dáli připravili pohoštění. Shodou okolností se bohoslužba smíření uskutečnila v den nedožitých 88. narozenin P. Benna Beneše, oseckého rodáka. Patřil k nejvýraznějším osobnostem české salesiánské rodiny druhé půlky 20. století. Za komunismu působil v podzemní církvi, kněžské svěcení přijal tajně roku 1972 v Poznani. Po roce 1989 se stal jedním z klíčových obnovitelů salesiánského díla a v letech 1993–1999 vedl českou provincii. Benešův život je výrazně spojen s tématem česko‑německého smíření. Pocházel z kraje, kde poválečné události zanechaly hluboké rány, a celý život se snažil, aby se bolestná minulost nestala zdí, ale příležitostí k dialogu. Aktivně podporoval setkávání pamětníků a iniciativy, které otevíraly prostor pro vzájemné porozumění. V roce 2015 obdržel Zlatou holubici míru – ocenění udělované osobnostem, které přispívají k překonávání historických křivd a k budování dobrých sousedských vztahů. Charakteristická pro něj byla tichá služba, dále osobní kontakt, humor a schopnost naslouchat, díky čemuž dokázal spojovat lidi z obou stran hranice. Na slavnost navázala výstava a přednáška s diskuzí germanisty Jana Kvapila z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem o roce 1946 v regionu. Biskupa informovali zástupci společenství Ackermann Gemeinde o svém záměru spojit své pravidelné setkání s poutí do Litoměřic na bohoslužbu smíření, která se v biskupském městě uskuteční v září. Historický medailon poválečných dějin Oseka. (*.docx). Homilie biskupa Stanislava Přibyla. 

„Aby mohlo být vítání, musí být i loučení,“ pozdravil biskup Stanislav Přibyl zaplněnou katedrálu sv. Štěpána citátem z filmu Vratné lahve. V sobotu 18. dubna se s ním přišli rozloučit lidé z celé diecéze i představitelé veřejného života do katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích. V sobotu 25. dubna Stanislava Přibyla totiž oficiálně přivítají v čele pražské arcidiecéze. A litoměřickou diecézi pak čeká (neznámo kdy) další vítání: nového biskupa. „V podobné situaci loučení je i zde přítomný pan nucius. Také on odchází do nového působiště, za nelehkou službou na Haiti," přivítal na úvod bohoslužby papežského velvyslance.Nebojme seV kázání pak Stanislav Přibyl povzbuzoval v duchu evangelia „nebát se“: "Nebojme se toho, co se děje ve světě a co nás děsí, nebojme se církve, která se mění. Nebojme se výzev, které přicházejí. A nebojte se ani slabosti, ať už vlastní nebo slabosti církve, protože Kristus je Pánem nad rozbouřeným mořem i nad našimi slabostmi," povzbudil místní církev, od které odchází na svatovojtěšský stolec. Připojil také díky: „Přátelé, dnes neděkuji jen za uplynulý čas. Děkuji totiž současně za víru, která má budoucnost. Litoměřická diecéze má své poslání, svou krásu i své kříže. Ale především má Krista, který ji vede, a proto má budoucnost.“ Celá homilie je k dispozici zde.PoděkováníZávěr bohoslužby patřil poděkováním, které přednesli delegát ad omnia (dosavadní generální vikář) P. Radek Jurnečka, probošt kapituly P. Józef Szeliga, katedrální farář P. Jiří Hladík a za shromážděné starosty i za sebe samého promluvil hejtman libereckého kraje Martin Půta. Radek Jurnečka zkraje zažertoval s přáním, aby se Stanislavu Přibylovi dobře dařilo v Praze nebo i v Římě „Podle toho, kam až dojdeš,“ rozesmál katedrálu a dodal: „Díky za všechny radostné i bolestné okamžiky, které jsme spolu prožívali a nesli je spolu. A někdy jsi je musel nést sám,“ připomněl i nelehký úděl biskupské služby. „Přeji ti, abys zůstal svůj a dál rozvíjel všechna svoje obdarování od Hospodina,“ uzavřel Radek Jurnečka a poděkoval také odcházejícímu apoštolskému nunciovi za jeho návštěvy a péči v litoměřické diecézi. Probošt katedrální kapituly P. Józef Szeliga připomněl, že Stanislav Přibyl se s Litoměřicemi loučí už podruhé, prvně když odcházel ze služby generálního vikáře. „Dva roky tvé současné služby byly provázené velkým nasazením, oživil jsi diecézi duchovně i prakticky. Zůstane za tebou oprava tří kanovnických domů, rekonstrukce náměstí, připravovaná rekonstrukce katedrály a další projekty. V duchovní oblasti je to třeba fungující katechetické centrum, nebo tvé Biskupské chlebíčky, tedy videa, která sledují lidé, kteří do kostela ani nechodí,“ uvedl.   Farář dómské farnosti P. Jiří Hladík při svém děkování připomněl, že bylo patrné, že Stanislav Přibyl měl svou diecézi i biskupské město rád. „Ale Praha není opravdu tak daleko a jste metropolitou, takže budeme nadále spojení. Pro litoměřickou diecézi je to čest, že jste se stal arcibiskupem. Není to poprvé, kdy byl místní biskup jmenován na arcibiskupský stolec. První byl Vincenz Eduard Milde, který odešel až do Vídně. Přeji hodně Božího požehnání na přímluvu sv. Vojtěcha, který to tam v Praze také neměl jednoduché. Za vše veliké Pán Bůh zaplať,“ děkoval P. Hladík. Hejtman Martin Půta biskupa pozdravil nejen za Liberecký kraj, ale i za samosprávy. „Přišel jsem poděkovat za všechny, které jste posadili do VIP prostoru. Všichni jsme se tam cítili nepatřičně. Chci vyzdvihnout spolupráci v posledních letech. Mám velkou radost za každou spolupráci mezi církví, městy a občany, viditelně za opravené památky. Chci poděkovat za lidský přístup. Potkávám se s lidmi, kteří nechodí do kostela a často v souvislosti se setkáním s vámi mluvili o lidském slovu a skvělém zážitku. Přeju vám, aby to podobně fungovalo v Praze,“ popřál Stanislavu Přibylovi a v souvislosti s rozhovory, které biskup v poslední době poskytl, zdůraznil, že je správně, když se za církev ozývá směrem k lidem, kteří nemají dobré úmysly. „Církev by neměla mlčet,“ řekl a přešel do osobní roviny: „Děkuji ti Stanislave za všechny naše osobní rozhovory a za jeden impuls z poslední doby, který jsem od tebe dostal.“Nuncius: správcem litoměřické diecéze bude její dosavadní biskupZávěrečného slova se ujal nuncius Jude Thaddeus Okolo. Poděkoval biskupovi za službu v litoměřické diecézi a oznámil, že apoštolským administrátorem litoměřické diecéze jmenoval papež Lev XIV. jejího dosavadního biskupa a nově jmenovaného arcibiskupa pražského Stanislava Přibyla. „Před třemi lety, při hledání kandidátů na biskupský stolec v Litoměřicích, jsem provedl rozsáhlý a důkladný průzkum, abych se seznámil se situací v této krásné diecézi. Množství odpovědí odhalilo vedle mnoha pozitivních skutečností nemálo těžkostí,“ zdůraznil nuncius. Při předávání diecéze od něj pak Stanislav Přibyl podle nunciových slov obdržel „pokyny ohledně iniciativ a záležitostí, kterým měl věnovat hlavní pozornost i nedostatků, které bylo třeba napravit, a také priorit diecéze, kterými se měl zabývat“. „Mnoho z uvedených úkolů však zatím zůstává nesplněno a jmenování nástupce Stanislava Přibyla v Litoměřicích bude ještě nějakou dobu trvat,“ upozornil Jude Thaddeus Okolo. Prefekt Dikastéria pro biskupy, arcibiskup Filippo Iannone jej proto požádal, aby dal ve známost dekret, kterým Lev XIV. jmenuje od 25. dubna Stanislava Přibyla (po nástupu do úřadu arcibiskupa pražského) apoštolským administrátorem litoměřické diecéze. Ke stěhování biskupa do Prahy i ke svému na Haiti pronesl poznámku „To je život.“ Biskup pak mezi kněžími v sakristii v žertu prohlásil, že to bude nové heslo litoměřické diecéze. Na mši svatou navázala oslava na biskupství, kam Stanislav Přibyl pozval celé shromáždění na pohoštění a sklenku vína a také piva z Biskupského pivovaru U svatého Štěpána. Homilie biskupa zde. 

Apoštolským administrátorem litoměřické diecéze jmenoval papež Lev XIV. jejího dosavadního biskupa a nově jmenovaného arcibiskupa pražského Stanislava Přibyla. Při bohoslužbě v katedrále sv. Štěpána, při níž se litoměřický biskup loučil se svou diecézí, to dnes oznámil apoštolský nuncius Jude Thaddeus Okolo. „Svatý otec nás stále vybízí, abychom my, jako biskupové a správci diecézí či církevních institucí, i vy všichni ostatní bratři a sestry, každý na svém místě, plnili různé role při spolupráci s ním na budování Božího království zde na zemi,“ uvedl apoštolský nuncius a doplnil, že litoměřická diecéze nabídla této vzájemné spolupráci v rámci místní církve v České republice velmi mnoho a po jmenování svého biskupa na arcibiskupský stolec v Praze stojí před velkou výzvou. „Před třemi lety, při hledání kandidátů na biskupský stolec v Litoměřicích, jsem provedl rozsáhlý a důkladný průzkum, abych se seznámil se situací v této krásné diecézi. Množství odpovědí odhalilo vedle mnoha pozitivních skutečností nemálo těžkostí,“ zdůraznil nuncius. Při předávání diecéze od něj pak Stanislav Přibyl obdržel „pokyny ohledně iniciativ a záležitostí, kterým měl věnovat hlavní pozornost i nedostatků, které bylo třeba napravit, a také priorit diecéze, kterými se měl zabývat“. „Mnoho z uvedených úkolů však zatím zůstává nesplněno a jmenování nástupce Stanislava Přibyla v Litoměřicích bude ještě nějakou dobu trvat,“ upozornil Jude Thaddeus Okolo. Prefekt Dikastéria pro biskupy, arcibiskup Filippo Iannone jej proto požádal, aby dal ve známost dekret, kterým Lev XIV. jmenuje od 25. dubna Stanislava Přibyla (po nástupu do úřadu arcibiskupa pražského) apoštolským administrátorem litoměřické diecéze. „Z toho důvodu se v souvislosti s uvolněním biskupského stolce v Litoměřicích nebude konat zasedání sboru konzultorů za účelem volby diecézního administrátora,“ informoval apoštolský nuncius. Sbor konzultorů (consilium consultorum) je malá, právně přesně definovaná skupina kněží, která v diecézi funguje jako trvalý poradní orgán biskupa a zároveň jako základní „záchranný“ orgán pro případ uprázdnění biskupského stolce. Volba diecézního administrátora tímto sborem se řídí církevním právem (kánony 419–430). Probíhá rychle, tajně a většinovým hlasováním. Pokud by sbor volbu neprovedl, právo jmenovat administrátora přechází na metropolitu. Lev XIV. této situaci předešel a rozhodl, že Stanislav Přibyl bude spravovat litoměřickou diecézi až do jmenování a uvedení do úřadu nového diecézního biskupa v Litoměřicích. A to se všemi pravomocemi, které má diecézní biskup.