Zprávy z diecéze

Letošní Pouť rodin litoměřické diecéze do Jablonného v Podještědí (29. srpna) bude mít novou podobu. Vedle mše svaté, kterou bude sloužit arcibiskup Stanislav Přibyl, chystají organizátoři společně s duchovní správou, dominikány a dominikánkami doprovodný program (nejen) pro rodiny. Diecézní pouť rodin litoměřické diecéze se letos uskuteční v samém závěru prázdnin – tedy 29. srpna. „Srdečně zvu všechny rodiny z celé diecéze i odjinud. Bude to skvělá příležitost poděkovat u sv. Zdislavy za léto a prosit o Boží požehnání do nového školního roku. Můžeme v Jablonném společně něco hezkého prožít a také se dozvědět,“ vzkazuje apoštolský administrátor diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Po mši svaté (začátek v 10.00) se chystá několik novinek.  Nejprve bude čas pro oběd formou pikniku. „V zahradě bude připravený oheň pro opékání buřtů a před bazilikou také stánek s drobným občerstvením,“ popisuje P. David Horáček, biskupský delegát pro pastoraci.   Po obědě přijde na řadu přednáška a beseda pro rodiče i prarodiče. Do Jablonného zavítá P. Pavel Pola s tématem „Když naše děti nežijí tak, jak jsme si představovali“. P. Pavel Pola je kněz, teolog, člen Řádu bosých karmelitánů a rektor kostela Pražského Jezulátka. Vede kurzy kontemplativní modlitby a věnuje se duchovnímu doprovázení. Jeho přednáška otevírá náročné téma, jak se vyrovnat se situací, kdy děti nebo vnoučata opouštějí cestu víry a vydávají se do života po jiných „stezkách“. Dospělí budou mít v té době čas i prostor, protože během přednášky bude pro děti v klášteře připravený samostatný program (podle věku a každá skupina s průvodcem). Celé rodiny se posléze mohou vypravit na poznávací stezku přírodou do Mokřad (asi 2,5 km) a získat malou odměnu za splnění všech úkolů. Celý program uzavřou v 16.00 chvály a závěrečné poutnické požehnání. „Pro ty, kdo by zůstali až do večera platí ještě pozvání dominikánů na nešpory, které začínají v 18 hodin,“ doplňuje P. Horáček. Sestry dominikánky nabízejí možnost pronajmout si pokoj v Poutním domě sv. Zdislavy a zůstat do druhého dne. Ještě mají k dispozici několik volných míst. Je proto nutné se co nejdříve ozvat na e-mail host.zdislava@op.cz. Plakátek (*.pdf).

Srpnová bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi byla ekumenická. Uskutečnila se 8. srpna ve Svoru na Českolipsku. V centru pozornosti setkání Roku smíření v litoměřické diecézi dosud stála zejména místa, jejich válečné a poválečné osudy jsou už známé, a která mají často větší než jen úzce regionální význam. Tentokrát to bylo docela jinak. Ve Svoru se odehrálo poválečné násilí na německy mluvících obyvatelích v menším rozsahu. Známá jsou však jména obětí i násilníků. „Jsem rád, že tentokrát se scházíme v docela jiné atmosféře než doposud, tedy uprostřed komorního shromáždění v kapli Nejsvětější Trojice ve Svoru. Připomínáme si tragické poválečné události, ale také, že vůbec není samozřejmé žít v míru a pokoji. A také že na nás samotných velmi záleží, abychom byli tvůrci pokoje, dobrých vztahů a smíření," přivítal arcibiskup Stanislav Přibyl přítomné věřící, kněze z širšího okolí a hosty z ekumeny. Na Českolipsko přicestovali generální sekretář Ekumenické rady církví Marian Čop a starokatolický duchovní Roland Soloch.Strážní domek č. 18Historický medailon archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse pak připomněl, proč v srpnu padla volba právě na Svor. „Klíčovým místem zdejšího bolestného příběhu je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla a kde od července 1945 sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů,“ popsal v textu, který předčítal místní duchovní správce P. Rudolf Repka. Dne 31. srpna 1945 zde tito muži zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepříliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvedl Martin Barus.  Známe jejich jménaStanislav Přibyl se pak v promluvě k těmto vraždám vrátil. „Když jde o pár lidských životů, máme tendenci si říkat – to je pár lidí, nic moc se nestalo. Ale historie není souhrn událostí a čísel. Dnes se chceme dívat na konkrétní lidské životy. Několik žen bylo zastřeleno, znásilněno. Známe jejich jména. Na druhé straně stojí konkrétní pachatelé, kteří byli buď potrestáni nebo trestu unikli,“ řekl apoštolský administrátor litoměřické diecéze a vyzval shromáždění ke společnému zamyšlení, jak se může stát, že člověk podlehne zlu tak moc, že ublíží bližnímu, zabije. Nabídl zároveň preventivní opatření pro dnešek. „Předně bychom si neměli zvykat na lhostejnost. Stavět se proti ní třeba i prostým pozdravem, dávat si najevo pospolitost jako na dovolené při výletě v horách, kde se lidé zdraví. Být k sobě pozorní,“ připomněl Stanislav Přibyl. Jak řekl v projevech lhostejnosti a nezájmu o druhé, v jejich posuzování ba i odsuzování bez bližší znalosti, vidí kořen nebezpečí. „Když pak někdo získá moc nebo příležitost a je popíchnutý myšlenkou udělat pořádek nebo zajistit spravedlnost, tak může vzít do rukou životy druhých lidí. Až takto brutálně, jak se stalo tady ve Svoru,“ řekl.Smíření i dnesAdministrátor litoměřické diecéze také varoval před přezíravými postoji k vlastním vinám, chybám a hříchům, v nepozornosti k tomu, co „v nás nedobrého dřímá“. Pak bývá podle jeho slov jen krůček od „distribuce viny“. „Abychom se nemuseli zabývat vlastními dilematy, selháními nebo vinou, začneme si před sebe stavět hříchy a nedostatky druhých lidí,“ poznamenal Stanislav Přibyl a přiznal, že někdy se až bojí, že kus takové šelmy dřímá i v něm. „Proto je důležité se odvrátit od svých hříchů a jednat podle práva a spravedlnosti. Smíření, za které se modlíme a kvůli němuž se scházíme, to není něco mimo nás, ale v nás. My se musíme smířit s Bohem, s druhými lidmi. A na základě těchto historických událostí si můžeme uvědomit, že máme vedle sebe někoho, s kým nemáme srovnané vztahy. Také že žijeme s lidmi, které bychom měli přijmout, vůči nimž jsme se provinili, je třeba se jim omluvit, něco napravit, požádat o odpuštění a začít znova. Je třeba prosit Boha o pomoc, protože na to nestačíme sami: smiluj se Pane, smiluj se nade mnou a zahlaď mou nepravost, stvoř mi čisté srdce. Čisté srdce totiž vidí mne samého a pak teprve posuzuje ty druhé,“ zdůraznil Stanislav Přibyl. Opak podle něj vede k nedostatku milosrdenství. „Následek pak nemusí nutně znamenat, že někoho nevinného zastřelíme u drážního domku, ale může to být jiný projev nenávisti,“ upozornil a požádal: „Nemodleme se dnes jen kvůli vinám cizích lidí a za historické oběti jejich násilí, ale vyznejme, že v sobě máme potenciál ubližovat, jsme hříšní a na druhé se díváme skrz prsty a s předsudky. Prosme o smíření s Bohem a mezi sebou, abychom potom mohli podat ruku smíření druhým. Třeba těm, kdo jsou jenom jiní.“  Zraňujeme a jsme zraňovániNa slova pražského arcibiskupa navázal v závěru generální sekretář Ekumenické rady církví Marián Čop a připomněl, že obrazem, jak mají vypadat naše vztahy a smíření je život a slovo Ježíše Krista. „Zažíváme spoustu okamžiků ve všedním životě, v práci, v rodinách a mezi lidmi, kdy se zraňujeme a jsme zraňováni. Proto je potřeba smíření, vzájemné úcty, porozumění, poslouchat se navzájem a vědět, že jsme všichni bez rozdílu stvořeni nebeským Otcem,“ vyzdvihl a nabídl i další krok: „Projevit úctu i těm, kdo si neuvědomují, jak to vidíme ve své víře my křesťané. To proto, aby naši bližní mohli poznat, že je dobré udělat sebemenší krok k pokoji a vzájemnému porozumění. Přeji vám, abyste odevzdávali lidem, to, co nám Pán dal, abychom projevovali lásku a pokoj,“ uzavřel Marián Čop. Po bohoslužbě pozvali manželé Urbanovi ze sousedství celé shromáždění na zahradu své chalupy, kde bylo nachystané pohoštění od nich, od farníků ze Svoru a okolí a „domácího“ kněze P. Rudolfa Repky. 

Zrekonstruovanou faru v Třebenicích v pátek 7. srpna společně požehnali apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl, a místní duchovní správce P. Lukáš Hrabánek. Stanislav Přibyl přijel do Třebenic nejprve společně s farností slavit mši svatou. Obnovy se v Třebenicích dočkaly prostory v přízemí, které budou napříště sloužit jako farní sál, tedy místo pro setkávání, přednášky, duchovní obnovy a přípravy na svátosti. Opravit se podařilo i zázemí – kuchyňku a sociální zařízení. Rekonstrukcí prošly i další místnosti v patře.  „Není to v naší diecézi obvyklé. Na faře buď bydlí kněz nebo se prodá. Využití třebenické fary pro místní komunitu i pro bydlení je moc hezké. Rád bych za takový nápad místnímu duchovnímu správci P. Lukáši Hrabánkovi poděkoval,“ uvedl arcibiskup Stanislav Přibyl při žehnání opraveného interiéru.   Kaple a farní sál „Každá doba vyžaduje něco jiného. Například jeden z mých předchůdců P. Josef Horký, dlouholetý třebenický farář, výrazná osobnost města mezi válkami, se věnoval spolkové činnosti s ochotníky nebo v tělovýchovné organizaci Orel a vytvářel tak pro tuto činnost i zázemí. Pokusil jsem se prostory fary ,zaktualizovat‘. Naše farnost potřebuje nejen kostel, ale také místo právě pro společenská setkávání,“ popsal současný duchovní správce farnosti P. Lukáš Hrabánek, který sídlí na faře v Libochovicích.   Na faře se povedlo opravit také kapli, kde budou probíhat některé bohoslužby v zimním období. „Nově jsme instalovali i topení, takže kaple bude napříště temperovaná,“ doplnil P. Hrabánek.   Na rekonstrukci farní budovy si musela vzít farnost úvěr ve výši 3,4 milionu korun, který bude splácet patnáct let. Centrum života i místo násilné smrti kněze Fara byla v době působení zmíněného P. Josefa Horkého živým centrem kultury – což mu přinášelo i kritiku od části obyvatel - zejména socialistů a německých nacionalistů. Nakonec se stal obětí nacistické perzekuce a zemřel v Dachau. Jeho život připomíná loni odhalená pamětní deska na fasádě farní budovy.   Druhým známým knězem, který ovlivnil život farnosti svým působením a mj. péčí o potřebné, byl P. Ladislav Kubíček. Byl vyhlášený svou laskavostí, otevřeností a tím, že nikdy neodmítl nikoho v nouzi. Také on má bustu na průčelí fary. Zemřel přímo v této budově 11. září 2004 při loupežném přepadení. Pachatelé byli dva mladíci z okolí. Kubíček je přistihl při krádeži – a místo toho, aby je udal, jim dal peníze a nabídl, že mohou odejít. Oni ho však napadli, zranili, pobodali, polili hořlavinou a zapálili. Zemřel na následky tohoto útoku, oba pachatelé byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody.

Poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem připomnělo poslední červencový den pietní shromáždění. Arcibiskup Stanislav Přibyl s ním spojil ještě jako pastýř litoměřické diecéze také Rok smíření. Do Ústí nad Labem pozval Stanislav Přibyl věřící k modlitbě za česko-německé smíření a vztahy. Mši svatou slavil v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Krajské město se stalo dějištěm jedné z bohoslužeb, které připomínají různých místech válečné a poválečné násilí. Tentokrát oběti tzv. Ústeckého masakru.Co se stalo v Ústí?Osudy někdejších obyvatel německé národnosti 31. července 1945 připomněl při večerní bohoslužbě text historika Michala Pehra z Ústavu pro studium totalitních režimů. „V Krásném Březně vybuchl muniční sklad a poté následoval jeden z největších masakrů německého obyvatelstva po válce. Nevíme, zda byla exploze neštěstí, či sabotáž s úmyslem vyprovokovat konflikt. Na místě zůstalo 27 mrtvých a spousta zraněných,“ popsal Michal Pehr. Těsně po tragédii se podle jeho slov nikdo nezabýval hledáním opravdových viníků, ale následovala davová reakce. „Revoluční gardy, náhodní kolemjdoucí ale i vojáci - jak českoslovenští, tak sovětští - se zapojovali do bití a zabíjení německy mluvících obyvatel města jako smyslů zbavení,“ připomněl. Ústí se stalo kulisami děsivých pouličních masakrů, při nichž byli nevinní lidé biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe. Přesný počet obětí není jistý. Zpravidla se uvádí v rozmezí 50 až 100 osob. „Nikdo za toto bezpráví nebyl později potrestán. Poválečné vyšetřování směřovalo do ztracena a celá událost se stala tabu," přiblížil historik. Úsilí o smíření nelze přehlédnoutMši svaté v kostele Nanebevzetí Panny Marie předcházela dvě vzpomínková setkání. Ve čtrnáct hodin to první u pamětní desky poblíž někdejší muniční továrny a pak i na lávce železničního mostu. Obou se zúčastnili představitelé veřejné správy i církve, německý velvyslanec Peter Reuss a zástupci spolků, pamětníci i jejich potomci. Deset hodin cestovala do Ústí nad Labem vlakem z Německa pamětnice Brigita Gottmann, která se narodila v roce 1939 v ústeckém Svádově. Na konci války byla malá dívka. „Vůbec jsem to tehdy nechápala, když jsem viděla plavat mrtvé v řece. Bylo to hrozné," vzpomínala. Do Ústí se přesto vrací ráda pravidelně od 90. let - a to i na pietní shromáždění. Letos to bylo – jak řekla - s ohledem na věk a zdraví zřejmě naposledy. Steffen Hörtler, místopředseda spolkového vedení Sudeteoněmeckého krajanského sdružení připomněl, že setkání neslouží k „sestavování účtu křivd“ nebo rozdmýchávání staré nenávisti, ale s cílem vrátit obětem jména a jejich důstojnost. „Pravda je jediným základem, na němž může vyrůst skutečné uzdravení. To, že čeští a němečtí historikové dnes společně zpracovávají tyto archivní materiály, představuje neocenitelný pokrok, za který jsme hluboce vděční,“ řekl. Připomněl, že sudetští Němci, se dnes chápou jako lidé, kteří s nasazením budují mosty ve svobodné a sjednocené Evropě. „Nezapomínáme na utrpení našich předků. Proměňujeme však tuto vzpomínku v trvalý závazek: závazek k míru, k nekompromisní ochraně lidských práv a k česko-německému sousedství, které je neseno hlubokým přátelstvím,“ vyzdvihl Steffen Hörtler. Německý velvyslanec Peter Reuss při pohledu do osmdesát let staré historie uvedl, že tehdy se zdálo se, že po zločinech spáchaných nacisty nebude pokojné soužití Čechů a Němců možné. „Nestalo se a oba národy už dávno usilují o smíření a spolupráci založenou na důvěře. Nelze to přehlédnout. Pokud někdo tvrdí něco jiného, tak se plete,“ zdůraznil Peter Reuss. Po proslovech, položení věnců, modlitbě v češtině, v němčině a v hebrejštině shazovali přítomní květiny do Labe. Poté odjeli účastníci setkání na faru. Odtud se po občerstvení v mimořádně parném dni vypravili ke slavení mše svaté společně s farností a lidmi z širokého okolí.Pojmenovat a usilovat o uzdraveníPři kázání poukázal arcibiskup Stanislav Přibyl na první krok v hledání smíření: součástí obnovy všech vztahů je důležité pojmenování zla, vin a jejich přiznání. „Nemáme však jen hledat viníka, to je jen část pravdy a uzdravení,“ řekl arcibiskup a doplnil: „Když se mě lidé ptají, jestli to není něco vzdáleného a vytahování mrtvých z hrobu, tak není. Lidé dobré vůle, kteří žijí podle svého svědomí, mají usilovat, aby žili ve smířených vztazích. A to nejen v případě historických událostí, ale i současných vztahů v rodině, ve farnosti, ve společnosti. Je proto potřeba, abychom šli stále dál, konali dobro a stavěli na uzdravených základech,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl. Na tento rozměr smíření a nápravu vztahů i v současném světě poukázal i Radek Novák, jeden z pořadatelů pietních akcí ze Spolku Němců a přátel německé kultury. „Každý rok vzpomínáme na tragické události v Ústí. Každý rok říkám, že se to nikdy více nesmí opakovat. Každý rok dostávám otázky, proč se zabývat dávnou historií, vždyť žijeme dnes a máme jiné problémy,“ popsal. Paměť je ale podle jeho slov důležitá pro to, jak společnost žije a bude žít. „Rozpomeň se na dávné časy, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, říká biblický text. Připomínky historie a porovnání se současností nás probouzejí k vědomí, že nikdy více je právě teď. Buďme lidmi, protože to je jediný recept, jak předcházet dalším tragédiím,“ zdůraznil. Snímky Jana Chadimová / Člověk a Víra.

Jakub Disman, první z dvacítky kandidátů jáhenství, kteří se chystají pro službu v litoměřické diecézi, přijal v pátek 24. července svěcení přímo ve farnosti, kde bude působit. Pouť v Kryštofově údolí na Liberecku tak měla letos nebývalý začátek. V předvečer „Údolské pouti“ zaplnili nazdobený dřevěný kostel sv. Kryštofa přátelé, rodina, kněží, jáhni a lidé z Kryštofova údolí a širokého okolí. Přišli doprovodit Jakuba Dismana v jeho rozhodnutí přijmout jáhenské svěcení a sloužit farnosti napříště nejen jako správce majetku, ale i duchovně. Cestu k jáhenství popsal Jakub Disman jako „dlouhou a klikatou“. Křest přijal krátce po svatořečení Anežky Přemyslovny, po střední škole šel studovat práva, ač chtěl vstoupit do semináře. „Ale ten plamínek povolání tam byl, vstoupil jsem do kláštera a studoval teologii. Zjistil jsem však, že klášter není moje cesta životem. Před dvěma lety jsem odpověděl na výzvu Stanislava Přibyla a přišel s nabídkou jáhenské služby,“ popsal. V Kryštofově údolí koupil už před lety chalupu a postupně se začal starat o kostel a byl ve farnosti ustanoven administrátorem ve věcech majetkových. Chalupu po čase prodal, přestěhoval se na faru, začal ji opravovat - a i svou civilní práci vykonával z Kryštofova údolí. Služba Kristova služebníka. „Jako biskup mám dnes premiéru. Poprvé světím jáhna. Je mezi námi několik dalších přátel a kamarádů, kteří se už druhý rok připravují a učí, co to znamená být jáhnem,“ uvedl svou promluvu arcibiskup Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze. V kázání připomněl, že jáhen není „církevní funkcionář“, ale je vysvěcený především ke službě. „Nebudeš ale patřit do běžného sektoru služeb,“ obrátil se na Jakuba Dismana, a doplnil: „Je to služba Kristova služebníka ve jménu Kristově lidem, ve kterých vidíme Krista. Ty nenabízíš lidský produkt, ale víru v Ježíše Krista, který si tě našel, povolal, dal ti nový život ve křtu a spasil tě. On je důvodem, proč tohle všechno děláš,“ připomněl arcibiskup a poukázal i na cenu, kterou má Jakub Disman v Božích očích: „Větší než všichni vrabci a spočítané jsou i vlasy na tvé hlavě. Bůh o nás má větší péči, než si vůbec umíme připustit. Dává nám obraz světa, v němž se jako zlatá nit táhne jeho láska k nám: stvořil nás, usiloval nás, vede nás k sobě a do Božího království,“ upozornil. Arcibiskup Přibyl také připomněl, že pokladem, o kterém má nejen nový jáhen, ale všichni pokřtění svědčit, je „víra v nádobě hliněné“. „Jsme nedokonalí jako ta nádoba – to proto, aby se ukázalo, že to co působí, je Boží moc, nikoliv naše schopnosti,“ připomněl. Stanisav Přibyl také zdůraznil, že jáhenské svěcení je víc než pověření církve: „Je to svátost spojená s milostí. Smysl této službě dává víra, tedy vztah, na kterém stojí: povolávajícího a povolaného. Přeji ti, Jakube, to stále vidět.“ Ustanovení v Kryštofově údolí. K majetkové správě teď Jakubu Dismanovi přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí se nyní stará ve věcech majetku ještě o Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předá knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. „Jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou,“ popsal nový jáhen. Po mši svaté čekal na Jakuba Dismana „hobl“, kterého se ujal biskup s kněžími a jáhny, kteří ho takto neformálně přijali „do party“. Slavnost uzavřelo sázení lip (lopaty se chopili Jakub Disman, arcibiskup Stanislav Přibyl, starostka Kryštofova údolí Jana Blažková a hejtman Libereckého kraje Martin Půta) a také oslava v místním hostinci, kam nový jáhen pozval všechny účastníky slavnosti.

Archeologové objevili v minulém týdnu na dohled od biskupské rezidence doklad neolitického osídlení Dómského pahorku. Jedinečný nález vydala Biskupská zahrada v Litoměřicích, která se během rozsáhlé rekonstrukce mění ve veřejný park. Jedním z největších překvapení archeologického průzkumu, který během prací na Dómském pahorku skončil ve středu 22. července, byl objev, který se týmu z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech podařil v samém závěru vykopávek. Poměrně hluboko pod povrchem nalezli hrob Kultury s vypíchanou keramikou, který je více než šest tisíc let starý. Název této éře dala výzdoba keramiky, která je tvořená jemnými vpichy. „Vedle kosterních pozůstatků jedince mužského pohlaví zesnulého ve věku asi patnácti let, v hrobu leželo celkem dvanáct nádob, z nichž některé jsou dochované ve skvělém stavu. U sebe měl také broušenou kamennou sekeru. V keramice jsou zlomky kostí, o nichž nevíme, jestli je to pozůstatek žárového pohřbu nebo obsahuje nějaké další milodary,“ popisuje archeolog Milan Sýkora. Podle jeho slov se jedná o nebývalý unikát, protože jak řekl, „takto vybavený hrob ve střední Evropě v podstatě neznáme“. Nález nyní čeká základní laboratorní vyšetření. Proběhne antropologický průzkum pozůstatků a je zapotřebí určit i obsahy nádob. „Může tam být pyl a další organické pozůstatky, které nám prozradí něco o tehdejším prostředí – jaká tu byla vegetace, co bylo pěstované. Pak vše poputuje do zdejšího muzea a jsme dohodnutí, že nálezy převezme do stálé expozice,“ přibližuje Milan Sýkora. S biskupstvím jsou archeologové domluvení, že po skončení průzkumu připraví společně výstavu. Pod zemí v lokalitě Dómského náměstí i Biskupské zahrady nalezl tým odborníků celou řadu předmětů, které ukazují kudy kráčela historie i lidé, kteří tento prostor obývají už od pravěku. Více informací v článku z konce června.. Průzkum je součástí obnovy veřejného prostu na Dómském náměstí i přebudování přilehlé zahrady v park. K opravám financovaným mj. z fondů Evropské unie, se na konci léta připojí i rekonstrukce interiéru katedrály sv. Štěpána. Snímky Milan Sýkora.

Srpnové setkání Roku smíření v litoměřické diecézi se uskuteční v kapli sv. Josefa ve Svoru na Českolipsku. Ekumenickou bohoslužbu 8. srpna v 10.00 povede arcibiskup Stanislav Přibyl. Během Roku smíření stojí obvykle v centru pozornosti místa, jejichž válečné a poválečné osudy jsou už známé. Platilo to například o červnovém Pochodu Postoloprty-Žatec (účastníci uctili oběti největšího poválečného masakru civilních obyvatel před vražděním ve Srebrenici) či o pietním shromáždění a mši svaté za oběti i pachatele vražd v Ústí nad Labem (31. červenec).Střelba u drážního domkuStanislav Přibyl, který k připomínkám tohoto násilí a modlitbám za smíření zve, vybral společně s historiky i lokality méně známé, kde se odehrálo násilí v menším rozsahu. Právě na takových místech se totiž ukazuje děsivá realita konkrétních lidských příběhů. „V srpnu a v září 1945 se ve Svoru a okolí odehrály tragické události, které snad lépe pomohou porozumět té době,“ popisuje archivář litoměřického biskupství Martin Barus a přibližuje: „Klíčovým místem celého příběhu ve Svoru je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla. Od července 1945 tu sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a s několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů.“ Dne 31. srpna 1945 zde zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmiovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepšíliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvádí Martin Barus.   V neděli 30. září 1945 pak byl v lese pod nedalekou horou Klíč zastřelen místní antifašista Josef Gube z Arnultovic u Nového Boru. Přesné okolnosti těchto násilných činů se nepodařilo do detailu rozkrýt ani soudnímu vyšetřování, které se rozeběhlo ještě na podzim 1945. „Je však zřejmé, že se jednalo o naprosto nevinné oběti, které mohly nanejvýš porušit místní zákaz vstupu do lesů pro německé obyvatele z něhož byl však Josef Gube vyňat,“ doplňuje Martin Barus.   Část obviněných v čele s Maštalířem a někdejšími novoborskými vojáky byla v roce 1947 zproštěna obvinění na základě zákona č. 115/1946 Sb., který anuloval jakékoliv trestné činy, které byly v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 spáchány na okupantech a jejich pomahačích. Na Jindřicha Berana, jeho ženu Milenu a další dva obviněné (Josefa Soju a Vladimíra Vonostránského) nebyl tento zákon uplatněn, a tak byli za násilné činy odsouzeni k mnohaletému trestu vězení. Bohoslužba ve Svoru bude tentokrát ekumenická a naváže na ni setkání se Stanislavem Přibylem, místními duchovními i představiteli veřejné správy. Místní chystají i drobné pohoštění. Plakátek (*.pdf).  Historický medailon poválečného dění ve Svoru od archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse (*.docx).

V pátek 24. července v 18.00 přijme v kostele sv. Kryštofa v Kryštovově údolí (Liberecko) jáhenské svěcení Jakub Jan Disman. Jeho povoláním je advokacie i správa majetku farností. Nyní k tomu přibude i jáhenská služba. Co vás přivedlo k jáhenskému svěcení, proč chcete sloužit církvi jako jáhen?. Můj první kontakt s církví a vlastně i téma služby v církvi přišlo v předškolním věku. To jsem chodil v Litoměřicích s babičkou na plovárnu přes Dómské náměstí. Babička mi tenkrát říkala: „ne aby tě napadlo být knězem, oni nemůžou mít děti, víš“. Zůstalo mi to v paměti, ale úplně jsem se podle toho nezařídil. Když byla na samém začátku devadesátých let svatořečena Anežka Přemyslovna, nechal jsem se pokřtít. No a po střední škole jsem chtěl jít studovat teologii a vstoupit do semináře. Tatínek mi to zatrhl, možná přesněji nedoporučil, a tak jsem šel studovat práva a toulal se světem. Ale ten plamínek tam pořád byl. Vstoupil jsem proto do kláštera, kde jsem ale zjistil, že to není moje cesta životem. No a pak jsem přišel za Stanislavem Přibylem s nabídkou jáhenské služby. Po studiu a přípravě teď přijmu svěcení v kostele v Kryštofově údolí, kde už žiju a budu působit. A do Kryštofova údolí vás zaválo co?. Koupil jsem tam chalupu, začal tam chodit do kostela, a když pak paní kostelnici táhlo už mnoho let, začal jsem se starat o kostel. Byl jsem tam ustanoven administrátorem farnosti ve věcech majetkových. A teď ve mne dozrálo rozhodnutí dojít až k jáhenskému svěcení. Už žijete na faře?. Jezdil jsem tam na chalupu a bydlel v Praze, kde vykonávám advokacii, zkrátka mám civilní povolání. Covid mne naučil, že nemusím být přímo v hlavním městě, ale že jsem schopný pracovat z „Kryštofáku“, tak jsem začal na chalupě bydlet víceméně natrvalo. Pak jsem chalupu prodal a začal žít na faře a opravovat ji. Jaké je a bude vaše církevní pověření?. Prostě služba. K majetkové správě přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí spravuji nyní ve věcech majetku ještě Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předám knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. Předpokládám, že jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou. Co pro vás vlastně znamená to jáhenské svěcení na cestě životem, kterou jste načrtnul: od varování babičky na Dómském náměstí přes klášter, právnickou kariéru právě až k té církevní službě?. Vrátil jsem se před nedávnem z osmidenních ignaciánských exercicií, které vedl P. František Hylmar. Ukázalo se mi při nich, jak se mé povolání táhlo jako pověstná nit po všech těch klikatých stezkách a cestách. Prožívám radost od arcibiskupova telefonátu: „tak ano, počítej se svěcením, bude to 24. července – předtím ještě musí být udělení lektorátu a akolytátu a duchovní cvičení“. Uvědomil jsem při exerciciích, že můj život k tomu celou dobu směřoval. A najednou to začalo být úplně reálné. Jak o mne řekl otec Stanislav při udílení akolytátu v Jablonném: „jde do tuhého“.  Po exerciciích se mi vlastně ulevilo, protože jsem tam jel s rozechvěním, jestli jsem toho hoden, jestli to není pro spoustu jiných vzdělanějších a zbožnějších. Něco ve mně během toho týdne uzrálo: ano, jsi k tomu volán a neboj se. A jaké jsou vaše rodinné poměry?. Žiju sám. Od té doby, kdy jsem vstupoval do toho kláštera, tak ač jsem nesložil věčné sliby, od počátku jsem cítil, že celibát je forma života pro mne – a tak se toho držím.

Pro zájemce o téma synodality v církvi připravila Katedra systematické teologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s Radou pro synodalitu při České biskupské konferenci nový online předmět, který nabídne vzdělání i podrobnější vhled. Cílem kurzu Synodální proměna církve: teologické principy a církevní praxe je seznámit zájemce s teologickými principy synodální ekleziologie tak, jak jsou rozvíjeny v teologii i praxi katolické církve. Prostřednictvím dílčích témat budou do širší teologické diskuze zasazeny aktuální události, jimiž jsou Synoda o synodalitě (2021–2024) a její současná realizační fáze (2025–2028). Synodální ekleziologie je pojetí církve, které zdůrazňuje, že celý Boží lid společně rozlišuje, naslouchá a nese odpovědnost. Vychází z přesvědčení, že církev je společenství putující v dialogu, kde se autorita vykonává jako služba a rozhodování je plodem společného naslouchání Duchu svatému. Online předmět se uskuteční v zimním semestru 2026/2027 formou čtyř 90minutových online seminářů (přednášky a diskuze se zapojením odborníků). Předmět je určený jak studentům bakalářského a navazujícího magisterského studijního programu Teologie online, tak i ostatním zájemcům.Program(přednášky začínají vždy v 18 hodin)7. října 2026: Humanitní a historicko-teologický kontext Martin Maďar, Synodalita jako kreativní recepce 2. vatikánského koncilu Cyril Dunaj, Církev vztahová: intersubjektivní a dialogické pojetí lidské osoby a církevního společenství14. října 2026: Subjekty synodality Ján Kotlarčík, Křestní identita a její projev v sensus fidei fidelium: křest jako základ synodální eklesiologie Prokop Brož, Subjekty synodality: spoluúčast a spoluodpovědnost všech v poslání církve18. listopadu 2026: Struktury synodality Josef Mikulášek, Církev jako communio ecclesiarum Petr Hruška, Synodální procesy a struktury v místní církvi2. prosince 2026: Synodalita jako forma mentis křesťanství Adéla Muchová, Spirituální prameny synodality Tomáš Halík, Synodalita a poslání církve ve světěPřihláškyZájemci z řad veřejnosti se přihlašují na odkazu zde (do 30. 9. 2026): https://forms.gle/6SbKWsYijJ8uv3na6.Studenti UPOL si online kurz zapisují ve STAGu jako volitelný předmět (do vyčerpání kapacity).(zdroj: CMTF UPOL).

Okresní soud v Litoměřicích projedná návrh na rehabilitaci kardinála Štěpána Trochty, někdejšího litoměřického biskupa, kvůli jeho internaci v období od 19. července 1950 do 16. ledna 1953. V té době byl donucen komunistickou státní mocí pobývat v izolaci ve své biskupské rezidenci. Zatímco rozsudek v politickém procesu za „velezradu a spiknutí“, kterým kardinála Trochtu komunistické soudy poslaly do vězení, byl zrušen v roce 1968, česká justice se dosud nezabývala předcházející nezákonnou internací někdejšího litoměřického biskupa. Změnit se to rozhodl Jan Kratochvil, ředitel Muzea českého a slovenského exilu a emigrace 20. století a advokát Lubomír Müller, kteří s tímto podnětem přišli. „Štěpán Trochta byl letitým osobním přítelem naší rodiny. Můj otec byl náčelník Junáka a litoměřický biskup nejvyšším duchovním rádcem této organizace. Dědeček s otcem také založili po dohodě s Trochtou ,katolického Junáka‘. Osobně jsem pana kardinála potkal v době uvolnění poměrů, velmi jsem si ho vážil a považuji za důležité očistit jeho jméno i touto cestou,“ popisuje Jan Kratochvil. Státní zástupce JUDr. Jan Jakovec si v reakci na tento podnět vyžádal od Policie ČR, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování provedení šetření v archivních materiálech a na základě těchto údajů shledal podnět důvodným. Již také podal (30. 6.) návrh na soudní rehabilitaci Štěpána Trochty kvůli nezákonnému zbavení osobní svobody v období července 1950 do ledna 1953. Trochta nebyl v té době trestně stíhán, a přesto byl omezený na svobodě a nucen pobývat v tzv. internaci. Teprve posléze byl formálně zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen do vězení. Návrh projedná Okresní soud v Litoměřicích. Termín jednání zatím nebyl stanoven. „Janu Kratochvilovi jsem za jeho iniciativu vděčný a děkuji. Pevně věřím, že bude jméno Štěpána Trochty, mého předchůdce v Litoměřicích, očištěno soudní cestou i v případě internace,“ ocenil apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Se soudními rehabilitacemi začali Jan Kratochvil s JUDr. Lubomírem Müllerem u kněze Josefa Toufara a dalších lidí v jeho okolí, které postihla nespravedlnost komunistického režimu. Podobně postupovali u kardinála Josefa Berana nebo arcibiskupa Josefa Karla Matochy. Posledně jmenovaného rehabilitoval olomoucký okresní soud teprve na začátku letošního června. Někdejší pastýř olomoucké arcidiecéze byl bez právního podkladu vězněn v rezidenci tamního arcibiskupství od Velikonoc 1950 až do své smrti. Pod stálým dohledem Státní bezpečnosti tam prožil jedenáct let svého života.Štěpán Trochta (1905–1974), salesián a od roku 1947 litoměřický biskup, byl jedním z pronásledovaných představitelů české katolické církve 20. století. Po válce, během níž prošel nacistickými věznicemi a koncentračními tábory, se stal jednou z klíčových osobností poválečné obnovy církve. Komunistický režim jej však brzy zařadil mezi „nepřátelské osoby“. Od roku 1949 byl postupně izolován a internován ve své biskupské rezidenci a nesměl vykonávat svůj úřad. V roce 1953 byl zatčen a po roční vyšetřovací vazbě odsouzen v politickém procesu za velezradu a spiknutí, dostal trest 25 let vězení. Byl držen v nejtěžších věznicích komunistického Československa, kde pracoval v těžkých podmínkách, což se podepsalo na jeho zdraví. Věznění trvalo do amnestie v roce 1960, po níž směl pracovat jen jako dělník a zůstal pod dohledem StB. Teprve v roce 1968 byl rehabilitován a mohl se vrátit do čela litoměřické diecéze. Papež Pavel VI. jej roku 1969 jmenoval kardinálem, což režim interpretoval jako nežádoucí posílení jeho autority. Trochta zemřel 6. dubna 1974 na cévní mozkovou příhodu po zdravotním kolapsu následujícím po návštěvě opilého církevního tajemníka.