Zprávy z diecéze

Z místa ředitelky Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích přechází na Biskupství litoměřické Monika Marková. Apoštolský administrátor diecéze Stanislav Přibyl ji pověřil vedením Diecézního centra pro rodinu. Ujímá se jej po letech práce manželů Ivany a Františka Růžičkových. Jaké má plány představuje Monika Marková v rozhovoru. Z hospice na biskupství. Proč?Myslím, že to bylo Boží volání, které jsem zprvu vůbec neslyšela. Když se v únoru 2025 sešla poprvé Diecézní pastorační rada, seznámil nás biskup Stanislav Přibyl s výsledky výzkumu návštěvnosti bohoslužeb. Hovořil tam o nutné kategoriální pastoraci, tedy o potřebě věnovat se důkladněji některým skupinám v církvi nad rámec farností. Podobně jako to dělá Diecézní centrum mládeže. Šlo mi hlavou, jak by mne to vlastně bavilo a těšilo něco takového dělat a rozvíjet. Pak jsem sama sebe umravnila, že jsem přece ředitelka Hospice sv. Štěpána a to je moje životní poslání. Jenže potom jsem začala mít zdravotní těžkosti. Byla jsem ředitelováním přetížená, zjistila jsem trochu bolestně, že opravdu potřebuju změnu a že dál řídit hospic nebudu moci. Dělala jsem to dlouhých třináct let a byla to velká nálož: vedení lidí, veliké projekty a zodpovědnost za hodně peněz. Byla jsem opravdu hrozně unavená. A tak jsem se rozhlížela kolem sebe, co by mě těšilo a bavilo. A tehdy jsem si vzpomněla na to hnutí mysli, na to volání, které jsem pocítila při té pastorační radě. Tenkrát jsem to vůbec nevzala do modlitby, nijak jsem o tom víc nepřemýšlela s Pánem Bohem. A tak jsem s tím prostě začala. Jako takový Boží pokyn jsem vnímala, když se mě Stanislav Přibyl zeptal, zda bych se do toho nechtěla pustit. Ještě nebylo úplně jasné, že by to mělo být Centrum pro rodinu, ale pak to tak vykrystalizovalo. Iva Růžičková se rozhodla k odchodu do důchodu a byla potřeba právě toto centrum někomu svěřit. Dva měsíce jsem se za to modlila a přemýšlela o tom, jestli to je vůbec možné po třiceti letech v hospici a ve zdravotnictví udělat takový skok někam úplně jinam. Kývla jsem.Jaká je vaše představa? Jak by se mělo centrum rozvíjet a fungovat?Zažila jsem v hospici, jak je rodina důležitá v krizových momentech. Viděla jsem, že v rodinách, v nichž o sebe lidé navzájem a o své vztahy pečují, těžké životní situace zvládají mnohem lépe. Viděla jsem, že kde jsou pozorní k vzájemnosti a jeden ke druhému, kde patří k identitě rodiny starost o kvalitu vztahu, tak to přináší stabilitu. Potvrzují to i všechny sociologické výzkumy. Mám dobrou zkušenost s tím, když projekty nevznikají u jednoho člověka, ale dá se víc hlav dohromady. Určitě budu dělat, co si představuje pan biskup a generální vikář, tedy delegát ad omnia, že by se v naší diecézi pro rodiny mělo konat. Jistě chci navázat na dosavadní požehnanou práci manželů Růžičkových například v doprovázení lidí v přípravě na manželství. To jsou služby pro lidi, kteří přináleží ke katolické církvi, žijí s ní a chtějí uzavřít svátostné manželství nebo manželství v kostele. Chtějí se na ně nějak připravovat. Ale mám pocit, že tím to často končí, že nemáme moc na zřeteli, že o vztah je třeba pečovat dál, nějak ho rozvíjet. Existují skvělá Manželská setkání a další aktivity, ale ne každý o nich ví, a ne pro každého jsou dostupné. Chtěla bych pozornost od přípravy na manželství rozšířit. Líbí se mi praxe doprovázení mladých manželů v prvních letech po svatbě, které se v některých diecézích dělá. Přijde mi to hodně užitečné. A pak bych moc chtěla dosáhnout k lidem, kteří s církví nějak sympatizují, ale úplně do ní nepatří. V hospici bylo takovým mým osobním cílem, aby lidé na konci života pocítili dotek Boží lásky. A myslím, že se nám to docela dařilo. Tady bych si přála, aby rodiny na území naší diecéze mohly pocítit dotek Boží lásky skrze naše aktivity.Více hlav dohromady, to zní jako výzva.Vytvořila jsem tento dotazník, na který odkazujeme kde se dá. Moc ráda bych jeho prostřednictvím zjistila, co všechno si rodiny a manželé v naší diecézi přejí, co by potřebovali. Moc prosím o jeho vyplnění! Ze zatím došlých odpovědí se ukazují i další oblasti, které mne vlastně ani nenapadly. Třeba potřeby rodičů dětí s těžkým postižením nebo těch, kteří pečují o své na pomoci velmi závislé rodiče nebo jiné blízké členy rodiny. Dostávají se do duchovní i sociální izolace – nemají šanci ani dojít někam do společenství, dostat se na nějakou pouť a někdy to mají těžké i se životem ve farnosti. Napadá mě v této chvíli, že by bylo dobré vytvořit i nějaký prostor pro online setkávání s duchovní tematikou a s možností sdílet svoje témata a těžkosti.Máte už nějakou koncepční představu, do které tohle všechno zasadíte?Nyní se mi to jeví jako takové tři hlavní linie. První coby podpora funkčních a dobrých aktivit v diecézi, které už existují, jejich síťování a informovanost, aby ti, kdo by z nich mohli těžit, je mohli využívat. Druhá linie bude vytváření nových programů podpory a duchovního růstu – jeden nápad jsem už zmínila. I to by mělo především sloužit lidem, kteří „jsou v církvi“.  A třetí linie by měla mířit s pro-rodinnou tematikou i mimo naše společenství, mít přesah a být zajímavá a prospěšná i pro ty manžele a rodiny, kteří se k církvi nehlásí. Svým způsobem by tato péče mohla působit i pre-evangelizačně.Jakou pozici má mít Centrum pro rodinu v rámci farní struktury církve?Podpůrnou a rozvíjející. Nemá nic nahrazovat, ale podpořit konkrétní a funkční aktivity. Nebo pomoci rozdmýchat, co se třeba hůř daří. Mám jeden příklad. V jedné farnosti se scházelo společenství manželů a pan farář cítil potřebu u toho být. Když měl dovolenou, tak se společenství manželů nesešlo. Bývalo to od sedmi večer a většina rodičů přicházela unavených a spíš si chtěli popovídat o svých těžkostech, vzájemně se podpořit, pomodlit se za sebe i za své děti.  A pan farář tvořil v dobré víře program s poměrně těžkými tématy. Postupně tam lidi přestali chodit a to společenství zaniklo. A ten kněz dnes říká, že rodiny v jeho farnosti se nechtějí scházet. Tak to ale úplně není: poptávka se nesešla s nabídkou.Jak tomu rozumět?Je to ilustrace toho, že manželé a rodiny potřebují prostor pro to se scházet, že jsou schopní si spoustu programů vytvářet sami - třeba s metodickým vedením, nahozením témat nebo nabídkou dobrých přednášejících ze strany centra. Od kněze potřebují otevřít dveře a duchovní doprovázení, ne nutně vedení společenství. Přijde mi to hodně korespondující se synodální cestou: každý bychom měli dělat to, na co máme dary. Proto je na místě povzbudit rodiny ve farnostech, aby v nich hledaly zázemí a místo – s duchovním doprovázením kněze. Vytvořit svépomocnou strukturu a pomáhat manželům rozvíjet a žít naplno své povolání.Co budou takové první věci, které se teď musí stát?Už jsem založila facebookovou stránku a profil na Instagramu, kde je také možné dohledat dotazník, o jehož vyplnění prosím. Také budeme mít svůj „rodinný“ prostor na diecézním webu. To ale chvíli potrvá. Zbývající týdny a měsíce letošního roku budou hodně o komunikaci s aktivními lidmi ve farnostech a s kněžími. Chci navštívit kněze na vikariátních konferencích a představit jim sebe i záměry centra a pozvat je ke spolupráci. Chtěla bych od nich zjistit, co v této oblasti potřebují, jak o rodinách přemýšlí, kde se rodiny scházejí a co se kde daří. Chci se zasíťovat s ostatními diecézními centry pro rodinu u nás a inspirovat se jejich dobrou praxí. Zároveň mám schůzku s ředitelkou Diecézní charity Litoměřice ohledně dobrovolníků, protože je mi jasné, že spousta lidí dělá službu pro manžele a snoubence dobrovolně ve svém volném čase a já bych moc chtěla, aby měli minimálně pojištění, nějaké odměny, aby věděli, že církev si váží toho, že svůj čas dávají k dispozici. Takže to zkusíme vymyslet v rámci dobrovolnického centra. Velmi mi leží na srdci zmíněná „sendvičová generace“ těch, kdo mají malé děti a už pečují o své stárnoucí rodiče. Možná to bude takový první počin, že bychom udělali víkend nebo setkání pro ně, který by měl duchovní i relaxační náplň. Uvidíme.Prý jste se rozhodla také se vybavit formálním vzděláním, tedy studovat.Přihlásila jsem se ke studiu teologie na pražské katolické teologické fakultě, protože jak jsem si v hospicovém tématu byla velmi jistá v kramflecích, tak pro vedení Diecézního centra pro rodinu mám pocit tekutých písků pod nohama. Potřebuji doplnit formální vzdělání. Dotazník: Co potřebují rodiny  Litoměřické diecéze?Chceme lépe porozumět tomu, co rodiny v naší diecézi skutečně potřebují. Ať už jste aktivní ve farnosti, nebo přijdete jen občas, vaše zkušenost je pro nás důležitá. Vyplnění dotazníku vám zabere 12-20 minut. Jeho výsledky budou jedním z podkladů pro koncepční plán a pomohou vytvořit nabídku, která bude užitečná, dostupná a smysluplná. Díky za pomoc! Za Diecézní cnetrum pro rodinu Monika Marková.

Rok smíření v litoměřické diecézi pokračoval devátou bohoslužbou 19. září přímo v biskupském městě u někdejšího nacistického Krematoria Richard. Shromáždění se odtud vydalo také na krátkou pouť k centrálnímu kříži městského hřbitova. Do Litoměřic zavítali při této příležitosti členové Ackermann Gemeinde z české i německé strany státní hranice, aby v na severu Čech oslavili osmdesát let existence spolku. K modlitebnímu shromáždění v areálu někdejšího nacistického krematoria se připojil také attaché německého velvyslanectví Michael Fuchs.Litoměřice ve stínu válkyVálečné i poválečné osudy Litoměřic a širokého okolí popsal na úvod historický medailon Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd. Připomněl v něm, že po mnichovské dohodě byly Litoměřice obsazeny německou armádou a přičleněny k hitlerovské Třetí říši a během dalších dnů muselo z města nedobrovolně odejít více než 5000 českých obyvatel. Od podzimu 1943 se pak pod vrchem Radobýlem začalo s výstavbou rozsáhlé podzemní továrny Richard, určené pro válečný průmysl. Na jaře 1944 vznikl v blízkosti objektu pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Podle odhadů jím prošlo na 18 000 vězňů z celé Evropy, přičemž 4500 jich zde zemřelo na následky nelidského zacházení, podvýživy, špatných hygienických podmínek a nemocí. Připomněl také sousední koncentrační tábor Terezín, který se stal symbolem nacistického genocidního násilí proti židovskému obyvatelstvu a rozsáhlé perzekuce politických a ideových odpůrců režimu. Po válce je v týchž celách Malé pevnosti vystřídali zatčení Němci z Litoměřic, kteří zde byli internováni.Biskup Anton WeberJaroslav Šebek upozornil také na osobnost biskupa Antona Webera. „V době sílící předválečné nacionalizace byl příkladem snah o překonání národnostních příkopů a hledání cest k vzájemnému porozumění. Vyzýval k tomu, aby se každý kněz naučil oběma jazykům, jak češtině, tak němčině, aby jednak mohl dobře zpovídat, ale také učit a vychovávat ve škole,“ popsal historik. Později pak zasáhla nacistická perzekuce i biskupa Webera, který se snažil i přes nacistické omezování věnovat pastoraci českého obyvatelstva. Musel kvůli tomu údajně žádat denně o možnost navštívit tu část diecéze, která se nacházela v protektorátu. I biskup měl být po válce zařazen do tzv. divokého odsunu a jen zásah českých věřících tomu zabránil. Do konce srpna 1945 muselo odejít z Litoměřic kolem 14 000 Němců a z celého okresu dalších asi 30 000. Další tisíce německých obyvatel pak opouštěly region i v následujících měsících.Svědectví smíšené rodinyZkušenost vlastní rodiny z poválečného zacházení s německým obyvatelstvem, včetně smíšených rodin, popsala někdejší ředitelka Hospice sv. Štěpána Monika Marková. Pochází z česko-německé rodiny, kterou krutě zasáhla prvně válka a pak i poválečný revanšismus. Ač její prarodiče nebyli po válce vyhnáni, pozbyli občanských práv: těžko hledali práci, nesměli uzavřít sňatek a její maminka se narodila bez občanství a práv, kvůli čemuž nesměla chodit ani do školky. „Československé státní občanství obdržela rodina až v květnu 1956. O tom, jak těžké to muselo být, svědčí i to, že jsme se o všech detailech v rodině dozvěděli až před třemi lety — když moje babička zemřela a teta vyklízela její dokumenty, které nám ukázala,“ popsala ve svém svědectví.Nepřiživovat předsudky a nemlčet k nespravedlnostiApoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl, ve svém kázání zdůraznil, že v Roce smíření přinášíme před Boha oběti nacismu i ty, kterým ublížila poválečná pomsta a vyhnání. „Jedno bezpráví nemůže ospravedlnit druhé. Vina má konkrétního původce a žádný národ není vinen jako celek,“ uvedl a upozornil, že i dnes potřebujeme „zkoumat, zda v nás nežije pohrdání, zda nepřiživujeme předsudky a nemlčíme, když se ubližuje druhým“. Upozornil, že smíření potřebuje pravdu o utrpení i odvahu podat ruku. Odpuštění podle jeho slov nelze vynutit, ale je možné o „tuto milost prosit“ a trpělivě vytvářet prostor, kde poroste důvěra. „Děkuji všem, kdo po léta sbližují naše národy,“ připojil Stanislav Přibyl.Na smíření musejí být dvaNa jeho slova po krátké pouti přes židovský hřbitov až k centrálnímu kříži na litoměřickém městském pohřebišti, navázal Michael Fuchs, attaché německého velvyslanectví. Ocenil arcibiskupa Stanislava Přibyla za vytváření příležitostí k prohlubování sousedských vztahů. „V němčině slovo soused obsahuje etymologicky pojem blízkosti. Děkuji Stanislavu Přibylovi jménem svým i velvyslanectví, že vyhlásil Rok smíření a přizval nás k němu. Smíření je totiž velmi těžká disciplína. Jeho předpokladem je odpuštění a naděje, že druhý člověk se připojí a přidá. Bez druhého není smíření, a proto jsem vděčný všem, kdo této výzvě vyhověli a poskytli nám tuto příležitost jak k usmíření, tak i společné vzpomínce na všechny oběti,“ řekl Michael Fuchs.   Marie Bode, místopředsedkyně Ackermann Gemeinde ocenila nejen připomínku nespravedlnosti i oboustranného utrpení Čechů i Němců. „Není to jen vzpomínání, které nás přivedlo do Litoměřic, ale především úmysl arcibiskupa Stanislava přibyla usilovat o usmíření a odpuštění vin a další hledání cesty k budoucnosti,“ vyzdvihla. Připomněla v té souvislosti, že Ackermann Gemeinde vzniklo před osmdesáti lety nejen jako podpůrná organizace vysídlenců, ale také jako společenství, které má za hlavní úkol odpuštění a zprostředkování vztahů obou národů. „Od pádu komunismu máme možnost hovořit o tom, co se mezi oběma národy odehrálo a snažit se díky společnému dialogu najít cestu k sobě a porozumět si navzájem. Jako maminka dvou dětí, které vyrostly v česko-německém prostředí a jsou Evropany si přeji, aby nám ta možnost spolu mluvit a řešit nedorozumění v dialogu a vzájemně si naslouchat vydržela,“ uzavřela. Na samotný závěr bohoslužebného shromáždění využili přítomní nabídky Stanislava Přibyla navštívit hrob „válečného“ biskupa Antona Webera s možností tiché modlitby. Svědectví Moniky Markové (*.docx).

Pedagogický sbor Biskupského gymnázia ve Varnsdorfu se v pátek 18. září oblékl do oranžové barvy jubilejních triček. Absolventi, studenti, učitelé, zástupci města a dva biskupové tu totiž slavili třicet let od založení této „školy na hranicích“. „Před třemi dekádami tu zakladatelé školy zahajovali první školní rok. V září 1996 se začala psát nová etapa vzdělávání ve Varnsdorfu,“ přivítal hosty ředitel církevní školy Jiří Jakoubek a připomněl, že Biskupské gymnázium Varnsdorf ovlivnilo za dobu své existence stovky osudů svých studentů. „Nebyli to ale pouze oni, kdo si odnášeli vědomosti a poznání. Proměnili i život nás pedagogů,“ zdůraznil. Připomněl také několik jmen, která stojí za vznikem této církevní instituce: první ředitel Antonín Foret, tehdejší biskup Josef Koukl či místní duchovní správce Alexej Baláž. Prvně jmenovaný také při slavnosti vystoupil a popsal peripetie se začátky školy, kterou zprvu tvořily jen dva ročníky. Dnes je to plnohodnotné osmileté gymnázium, jehož zřizovatelem je Biskupství litoměřické.Dva biskupovéDo Varnsdorfu přijeli jak emeritní litoměřický biskup Jan Baxant, který školu podporoval a navštěvoval během doby svého působení v čele diecéze, tak i její současný apoštolský administrátor Stanislav Přibyl. Ten hned po příchodu „zapadl“ mezi pedagogy, protože se navlékl do jejich jubilejního oranžového trička. „Mám z vás velkou radost a vážím si zdejší přívětivé a neformální atmosféry,“ pozdravil shromáždění v aule arcibiskup Stanislav Přibyl. Ocenil nápaditost a kreativitu učitelů i studentů. „Varnsdorfské biskupské gymnázium se díky tomu právem chlubí označením ,škola na hranici‘. Ne snad proto, že je na periferii zájmu nebo významu, ale protože jí to umožňuje překračovat konvence a stávat se školou opravdu spojující a inspirující. Děkuji za to a přeji vám do budoucna hodně úspěchu,“ doplnil Stanislav Přibyl. Zapravdu dal arcibiskupovi později učitel chemie Václav Krejčí. Pochvalná slova Stanislava Přibyla totiž potvrdil činem: obdaroval jej pšeničným pivem, které navařil a nazval Generál (s odkazem na někdejší vojenské povolání ředitele školy). Místostarosta Varnsdorfu Jan Šišulák při slavnosti připomněl, že ač město není zřizovatelem školy, ale majitelem její 120 let staré budovy, snaží se tuto instituci a její prosperitu podporovat. „Nedávno prošlo rekonstrukcí sociální zařízení a pak i šatny v tělocvičnách. Tady v aule jsou restaurovaná okna a příští rok chystáme její celkovou opravu. Chtěli jsme ji udělat jako dárek k narozeninám už letos, ale bohužel se to nepodařilo,“ řekl. Sám na gymnáziu působil jako učitel zeměpisu předtím, než se začal věnovat Schrödingerovu institutu. Zřizovatelem tohoto volnočasového střediska působícího na Šluknovsku je také Biskupství litoměřické. Pro absolventy a přátele školy byl připravený v odpoledních hodinách vzpomínkový program. Biskupské gymnázium Varnsdorf vzniklo v roce 1996 jako reakce na porevoluční potřebu kvalitního všeobecného středoškolského vzdělávání ve Šluknovském výběžku. V příhraničním regionu, který po roce 1989 procházel výraznou sociální a ekonomickou proměnou, tak vznikla škola, která nabídla stabilní gymnaziální vzdělání a zároveň pomáhala udržet mladé lidi v místě. Založení gymnázia označili pamětníci za strategický krok k posílení vzdělanosti, kulturního života i perspektiv místních rodin.    

Po dlouhých přípravách se o minulém víkendu vypravila děvčata z Duchcova, Jeníkova a Podsedic v litoměřické diecézi do jihomoravských Žarošic na tamní hlavní pouť. Jejich cesta vedla z adoptivní farnosti vranovského Fatymu v Jeníkově u Duchcova na tzv. Zlatou sobotu. Jeníkovské poutnice šly v Žarošicích s nosítky a se „svou“ soškou v procesí – a dokonce v nových krojích. Skupinka aktivních děvčat a žen totiž pro dívky ze severu Čech navrhla a následně ušila kroje v barvách milostného obrazu Panny Marie Jeníkovské. Díky dárcům bylo možné zakoupit látku i veškerý materiál. Lenka Ripperová, jedna ze spolupracovnic Fatymu, vyřezala z lipového dřeva sošku podle milostného obrazu Panny Marie Jeníkovské, zvané Matka Důvěry. „Další dobrovolník pak několik týdnů vyráběl nosítka na, dokonce se sklápějícími madly, aby bylo možné je snadněji převážet,“ popsala katechetka Táňa Dohnalová. „Poutnice byly omluvené z výuky už o den dříve a spolu s jednou z jeníkovských katechetek, Lucií Soškovou, přicestovaly na jižní Moravu na faru do Štítar. Zde ještě vše na sobotní procesí secvičily a doladily,“ vysvětlila Táňa Dohnalová. Jak dodává, dívky pojaly celou cestu do brněnské diecéze jako pouť s prosbou o požehnání pro farnost Jeníkov i celou litoměřickou diecézi – a podle všeho se staly prvními poutnicemi ze severočeské diecéze, které v krojích a se soškou Matky Páně do Žarošic doputovaly. „Když pak s nosítky procházely Žarošicemi, nepřehlédli je ani znalci krojů. Jeníkovské nové kroje jsou velmi jednoduché, originální a pohodlné,“ doplňuje katechetka s tím, že pro děvčata ze severu Čech i jejich doprovod byla účast v Žarošicích velkým povzbuzením – zažili zde živé společenství početné církve i s mladými lidmi a také lidovou zbožnost v duchu mariánské úcty. Zlatá sobota v Žarošicích je hlavní mariánská pouť k Panně Marii Žarošické – jedná se o jednu z nejvýznamnějších moravských poutních tradic, která je zapsaná na Seznamu nemateriálního kulturního dědictví České republiky vedeného v Ústavu lidové kultury. Koná se vždy druhou sobotu v září a tvoří vrchol tzv. Žarošického tridua (pátek – Zlatá sobota – neděle). Název „zlatá“ odkazuje na slavnostní charakter pouti a bohatou tradici sahající až do 17. století i úctu k milostné soše Panny Marie Žarošické. Je to den hlavní poutní mše, procesí, modliteb u milostné sochy a setkání farností, které sem tradičně putují.  Termín „Adoptivní farnost“ označuje společenství v Jeníkově u Duchcova, které Fatym z Vranova nad Dyjí dlouhodobě pastoračně podporuje. Kněží a spolupracovníci Fatymu do Jeníkova pravidelně dojíždějí, vedou duchovní programy, pomáhají s liturgií i katechezí a podporují místní farnost. Snímky Fatym Vranov nad Dyjí 

V kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem je od čtvrtka 10. září k vidění výstava velkoformátových fotografií spolku Člověk a Víra. V chrámu pod ústeckou „šikmou věží“ bude přístupná až do listopadu. U vstupu do kostela a v bočních lodích je na třiceti panelech vystaveno celkem 62 velkoformátových fotografií. Snímky fotografického spolku Člověk a Víra zachycují především život církve v České republice, včetně církevních událostí roku 2025 na severu Čech. „Jsou zde i obrázky z dalších zemí Evropy a dokonce i z Afriky,“ upozornil při instalaci výstavy jeden z fotografů spolku Petr Polanský. „Moc mě těší, že můžeme představit naše portfolio také na severu Čech a všechny z blízka i z dáli zvu ke shlédnutí. Jsem rád, že se nám podařilo expozici připravit v ústeckém arciděkanském chrámu ještě před víkendem, kdy bude kostel otevřený v rámci Dnů evropského kulturního dědictví,“ doplnil. S instalací této putovní výstavy pomáhal také ústecký duchovní správce P. Martin Davídek, jehož místní farnost je jejím hostitelem v litoměřické diecézi. „Fotografie bude možné shlédnout vždy v čase bohoslužeb a vstup bude samozřejmě volný. Otevřeno míváme už půl hodiny předem a pak také po mši svaté. V arciděkanském chrámu bude výstava umístěna až do začátku listopadu a všechny návštěvníky rádi uvítáme i při všech akcích v kostele,“ uvedl P. Davídek. Fotografický spolek Člověk a Víra se začal formovat v roce 2011. Jeho prvním cílem bylo rozvíjet křesťanskou fotografii a přispívat ke kultivaci chování fotografů během církevních obřadů. Autoři snímků sdružení v tomto společenství dokumentují všechny důležité události v církevním prostředí v České republice a na Slovensku, s občasným přesahem do dalších zemí. Fotografie spolku Člověk a Víra jsou pravidelně publikovány v církevních i jiných periodikách, v knihách a na sociálních sítích. Člověk a Víra je také název největší české fotobanky z církevního prostředí. Nalézt ji lze na www.clovekavira.cz. Za patnáct let existence se tam podařilo shromáždit více než 33 tisíc snímkových souborů z nejrůznějších duchovních a náboženských akcí. Letos na začátku srpna oslavil spolek zveřejnění fotografie s pořadovým číslem 1 000 000. V litoměřické diecézi jsou členy tohoto společenství Jana Chadimová, Jan Tauchman, Jan Policer, Jiří Vopálenský a Ján Šimkanič. S jejich snímky se lidé setkávají na diecézním webu www.dltm.cz, na facebookovém profilu biskupství a v diecézním časopise Zdislava. Snímky jmn a Martin Davídek.

Při slavnostní bohoslužbě a svěcení zahrály v neděli 6. září v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Oseku poprvé obnovené a dostavěné varhany. Po výzvě a zvolání arcibiskupa Stanislava Přibyla se z kůru a oratoře rozeznělo 6003 píšťal v 83 rejstřících a čtyřech manuálech. Odpoledne pak následoval inaugurační koncert. Jak na úvod bohoslužby zdůraznil iniciátor oprav a dostavby nástroje, správce kláštera Jindřich Koska, nejde o žádné soupeření, ale přesto s hrdostí podotknul, že osecké varhany jsou co do počtu píšťal – 6003 – větší než nové svatovítské, které jich mají 5755. „V pražské katedrále má však varhaník k dispozici 92 znějících rejstříků, zatímco v Oseku 83,“ doplnil Koska. Nový nástroj ke službě a kráse liturgie postupně „probouzel“ paterým zvoláním a výzvou arcibiskup Stanislav Přibyl z presbytáře chrámu. Hrou mu „odpovídal“ varhaník Daniel Knut Pernet a svěcenou vodou nové varhany zkrápěl místní duchovní správce P. Christopher Cantzen, který vystoupal na kůr i na oratoř, kde je umístěný čtvrtý manuál ovládaný na dálku. „Od píšťaly se chce, aby zněla sama o sobě, ale současně se spojuje s těmi ostatními. Varhany mají být pestrobarevné a tvořit souzvuk. Podobně to máme ve společenství lidí. Každý jsme jiný, máme za úkol být každý sám sebou, být dobrý, ale zároveň vyjít s těmi druhými a v soužití a vztazích s nimi tvořit obecné a společné dobro: v rodině, v obci, ve společnosti, v církvi,“ uvedl v promluvě Stanislav Přibyl. Obecné dobro označil nikoliv za součet dober jednotlivců, ale popsal jej jako společné dílo, které má vytvářet lidské společenství. „Sami jako jednotlivci to nedokážeme,“ zdůraznil.Dokončení starých plánůNově opravené varhany postavila v oseckém klášteře v roce 1933 firma Gebrüder Rieger z Krnova. Vybudovala elektropneumatický nástroj, který měl být největší ve střední Evropě. Dokončit se však podařily jen tři manuály se 76 rejstříky a 5234 píšťalami. Čtvrtý manuál - jako dálkový stroj určený do prostoru chrámové kopule - zůstal jen na plánech. Přišla válka, po ní vyhnání Němců, akce K, proměna kláštera v internační tábor pro řeholníky a řeholnice a dalších čtyřicet let postupné devastace. Obnova a dostavba varhan začala až v roce 2021, kdy se jí po vítězství ve výběrovém řízení ujala firma Ponča z Krnova. Obnovený nástroj si pochvalují varhaníci Tatiana a Daniel Knut Pernetovi, kteří na osecké varhany hráli při liturgii i při odpoledním koncertu. „Je tam více úplně všeho. Je to veliký nástroj a takhle měly varhany znít a hrát podle původních plánů. Mají svá specifika, protože mezi klávesou a píšťalou je elektrický vodič, nikoliv manuální ovládání,“ popsal Daniel Knut Pernet. „Musela jsem si zvyknout, na zpoždění a dozvuk čtvrtého manuálu, protože dálkový stroj v blízkosti presbytáře se ozývá jinak a až po delší chvíli, než ostatní manuály,“ doplnila Tatiana Pernetová. Při slavnostním koncertě v klášterním kostele zazněla v premiéře kompozice skladatele Lukáše Sommra Karneval světa složená pro tuto příležitost. Slavnostní Te Deum od A. Rejchy zpívali sólisté Národního divadla moravskoslezského. Vystoupili smíšený pěvecký sbor P. Cipriána Lellka z Dolního Benešova, smíšený pěvecký sbor Slezské univerzity v Opavě a Kühnův smíšený sbor Praha za doprovodu orchestru hráčů České filharmonie a Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Celkové náklady na rekonstrukci varhan v oseckém klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie činily 24 133 712 Kč. Opravy byly financovány z evropských projektů IROP a IROP ITI s 95 % dotací. Snímky Jiří Nývlt a Pavel Hospodář.

V měsíci září zve arcibiskup Stanislav Přibyl (apoštolský administrátor litoměřické diecéze) k modlitbě za smíření mezi Čechy a Němci do biskupského města. Bohoslužba Roku smíření se uskuteční 19. září ve 14. hodin u Krematoria Richard. Ve 14.00 začne bohoslužba slova přímo u Krematoria Richard, které vyrostlo v závěru 2. světové války nedaleko nacistické podzemní továrny pod vrchem Radobýl. Modlitby povede arcibiskup Stanislav Přibyl. Naváže na ně krátké putování na městský hřbitov, ke kříži, který stojí v jeho centru.. Účast přislíbil zástupce německé ambasády Martin Schmidt, který spolu se Stanislavem Přibylem a věřícími putoval na modlitební shromáždění a mši svatou v březnu do Rovenska pod Troskami.Společně s Ackermann GemeindeK zářijové bohoslužbě v rámci Roku smíření se připojí také členové Sdružení Ackermann Gemeinde, kteří přijedou do Litoměřic oslavit 80. výročí vzniku spolku.. Ackermann‑Gemeinde je německý krajanský katolický spolek zaměřený na česko‑německé smíření, založený roku 1946 Němci po odsunu z tehdejšího Československa. Podporuje dialog mezi oběma národy, pořádá setkání, konference, poutě a vzdělávací projekty. Dlouhodobě spolupracuje s českými partnery, zejména v tématech historické paměti, poválečného násilí, obnovy vztahů a křesťanské práce pro mír.Historické ohlédnutíMěsto Litoměřice i jeho okolí zanechalo v česko-německém sousedství i v konfliktech hlubokou stopu. Zásadní zlom přinesla do soužití obyvatelstva dvojího jazyka v roce 1938 mnichovská dohoda, na jejímž základě byly Litoměřice obsazeny německou armádou a přičleněny k hitlerovské Třetí říši. „Nedobrovolně muselo z města odejít více než 5000 českých obyvatel. Divoký odsun v prvních týdnech po skončení války pak zasáhl Němce, kteří museli během pár hodin opustit své domovy. Do konce srpna 1945 muselo odejít z Litoměřic kolem 14 000 Němců a z celého okresu dalších asi 30 000,“ uvádí Jaroslav Šebek z Historického ústavu České akademie věd.. Připomíná také výstavbu rozsáhlé podzemní továrny Richard, která byla určena pro válečný průmysl. Na jaře 1944 vznikl v blízkosti tohoto objektu pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Odhaduje se, že jím prošlo kolem 18 000 vězňů (z toho asi 700 žen) z mnoha evropských zemí, přičemž zde zemřelo kolem 4500 vězňů.     . Dějiny Litoměřic se protínaly také s nedalekým Terezínem, jenž se stal symbolem nacistického genocidního násilí proti židovskému obyvatelstvu a rozsáhlé perzekuce proti politickým a ideovým odpůrcům. Po válce se pak Malá pevnost stala místem internace zatčených Němců.. Jaroslav Šebek v souvislosti s Rokem smíření vyzdvihuje postavu biskupa Antona Webera, který stanul v čele diecéze v roce 1931. „V době sílící nacionalizace byl příkladem snah o překonání národnostních příkopů a hledání cest k vzájemnému porozumění. Vyzýval k tomu, aby se každý kněz naučil oběma jazykům, jak češtině, tak němčině, aby jednak mohl dobře zpovídat, ale také učit a vychovávat ve škole,“ popisuje historik. I přes nacistické omezování se během války snažil věnovat pastoraci českého obyvatelstva. I on měl být navzdory tomu zařazen do tzv. divokého odsunu a jen zásah českých věřících tomu zabránil. „Po válce na biskupský úřad rezignoval a v těchto zářijových dnech uplynulo 78 let od jeho smrti a v Roce smíření, který inicioval Stanislav Přibyl, jeden z jeho nástupců na litoměřickém stolci, je dobré vzpomenout i jeho životní příběh a peripetie,“ upozorňuje Šebek.. Plakátek - Bohoslužba roku smíření v Litoměřicích (*.pdf). Hisotrický medailon Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd (*.docx).

Nový školní rok odstartoval 1. září také na církevních školách, jejichž zřizovatelem je Biskupství litoměřické. Do Gymnázia Varnsdorf a nedalekého Schrödingerova institutu v Jiříkově jej přijel zahájit delegát ad omnia P. Radek Jurnečka. Na Gymnáziu Varnsdorf si první školní den připomínali výročí. První studenti této „školy na hranici“ nastoupili právě před třiceti lety. Letos tam školní rok zahájil spolu se studenty, rodiči, pedagogy a starostou Janem Šimkem delegát ad omnia P. Radek Jurnečka. Nejdříve navštívil maturitní ročník. Budoucí maturanty povzbudil s žertem. „Když máme maturitu my dva s panem ředitelem Jiřím Jakoubkem, tak ji určitě uděláte taky,“ podotkl P. Jurnečka. Ani ředitel se nezdržel vtipu a vyjádřil naději, že „se s nimi příští září neuvidí zas“. Radek Jurnečka pak pozdravil primány a jejich rodiče v aule školy. Popřál jim, aby pro ně osm let strávených na gymnáziu nebylo jen školní povinností, ale také obdobím i místem přijetí. „Proto se snažíme zřizovat a mít menší školy s rodinnou atmosférou. Můžete se tu nejen učit vědomostem a znalostem, ale také spoustu užitečných dovedností pro život,“ uvedl.Na návštěvě v Schrödingerově institutuDelegát ad omnia P. Radek Jurnečka pak zastoupil apoštolského administrátora litoměřické diecéze, arcibiskupa Stanislava Přibyla, také při tradičním zahájení „nové sezóny“ ve volnočasovém středisku Schrödingerův institut v nedalekém Jiříkově. Zaměstnancům i dětem, kterým toto zařízení zřízené litoměřickým biskupstvím slouží, přál přívětivé a radostné prostředí, které pro ně bude nejen příjemné, ale také je bude formovat. Schrödingerův institut v Jiříkově je církevní školské zařízení, které funguje jako velké středisko volného času pro celý Šluknovský výběžek. Nabízí desítky kroužků, akademií, táborů a vzdělávacích programů – od sportu přes hudbu až po výtvarné a komunitní aktivity. Institut vychází z modelu „Promise Academy“ a pomáhá dětem v regionu, kde jsou vzdělávací i kulturní možnosti často omezené. Kromě volnočasových aktivit se věnuje i sociální práci, podpoře rodin a prevenci rizikového chování.Gymnázium, mateřská i základní škola v BohosudověStudenti gymnázia v Bohosudově se shromáždili na letošní první školní hodinu v tamní bazilice Panny Marie Bolestné. Hovořil k nim ředitel Jakub Wiedner, který je povzbudil slovy, že „není důležité být první, ale doběhnout do cíle“. Na jáhna Jiřího Breue, který studenty nabádal, aby dobře využili čas, který je na gymnáziu čeká, navázal P. Pavel Hudousek, který zde spolu s ním vykonává službu školního kaplana. „Čekají na vás nejen úkoly, vědomosti a zkušenosti, ale také přátelství. Někdy radost a veselí vystřídají i těžké chvíle. My křesťané věříme, že na obavy nejsme sami a obojí můžeme svěřit Bohu,“ řekl P. Hudousek. Připomněl, že úkolem školního kaplana je také se za žáky, studenty a učitele modlit – a když o to žádali učedníci Ježíše, tak je naučil modlitbě Otče náš. Ten se pak také společně pomodlili. „Přeji vám, aby pro vás nový školní rok nebyl jen o výkonech, ale abyste každý objevil něco nového a zůstali sami sebou. K tomu vám vyprošuji dobro, prosím Boha, aby byl s vámi a žehnám vám,“ uzavřel P. Hudousek. Biskupství litoměřické je také zřizovatelem Základní školy svaté Zdislavy v Jablonci nad Nisou (úplná ZŠ s rozšířenou výukou jazyků) a v Litoměřicích je malým dětem k dispozici Mateřská škola sv. Zdislavy.  Snímky Jiří Nývlt a Gymnázium Bohosudov.

Svoji pouť prožily rodiny z litoměřické diecéze v Jablonném v Podještědí 29. srpna. Na poslední prázdninovou sobotu pro ně byl připravený zcela nový formát pouti. Vedle slavnostní bohoslužby je organizátoři z katechetického a rodinného centra litoměřické diecéze pozvali na další program pro všechny generace. S organizací pomáhali i mladí lidé z Diecézního centra mládeže. Rodiče, děti i senioři se nejprve sešli v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy, u patronky rodin a litoměřické diecéze. V homilii je arcibiskup povzbudil, že Bůh nevstupuje do jakési ideální rodiny, ale do skutečného rodinného života. „Proto se nemusíme stydět za to, že naše rodiny nejsou dokonalé,“ řekl a poukázal na starosti, s nimiž se musejí neustále potýkat: nemoci, nedostatek času, únava finanční těžkosti, bolavé vztahy mezi manželi nebo generacemi, nedostatek odpuštění a sdílené lásky.  „A právě do takových rodin chce přijít Kristus. Také Svatá rodina nám není dána jako nedosažitelný obrázek dokonalosti, ale nabízí se nám jako cesta,“ připomněl a upozornil, že svatost neznamená dokonalost. Poukázal také na vzor svatého Josefa, který v evangeliu „nemluví“, ale dělá, co je třeba. „Kolik takových Josefů je i dnes mezi námi! Otců a matek, kteří ráno vstanou a prostě dělají, co je třeba. Připraví snídani, odvezou děti do školy, jdou do práce, večer řeší úkoly, nákupy, účty, nemocné rodiče. Někdy unavení, někdy bez velkých slov a bez potlesku. Možná právě v tom je velká část svatosti rodiny: vstát a udělat z lásky to, co je právě třeba,“ vyzdvihl arcibiskup.Nevzdávejme toAni svatost patronky rodin z Jablonného v Podještědí nebyla podle jeho slov oddělena od její každodennosti, těžkostí, od jejího manželství a mateřství. „Rodinné štěstí není život bez problémů, ale společná cesta, na které musí někdy jeden druhého doslova nést,“ uvedl. Přítomným rodinám připomněl, že je důležité neztratit jeden druhého a nic z rodinného života nevzdávat. „Nevzdávejme to s dětmi, které hledají svou cestu a třeba se vzdálily od víry. Nevzdávejme manželství, které prochází těžkým obdobím. Nevzdávejme to se starými rodiči, s nimiž musíme mít mnoho trpělivosti. Nevzdávejme vztahy mezi sourozenci, které něco rozdělilo. A nevzdávejme to ani sami se sebou, když máme pocit, že jsme jako děti, rodiče nebo prarodiče něco nezvládli,“ žádal Stanislav Přibyl.Čas na oběd, zábavu i na přednáškuPo mši svaté se poutníci sešli nejprve na klášterní zahradě, kde pro ně měli organizátoři pouti připravený stánek s občerstvením – nabízeli tu čerstvě připravované palačinky, nápoje i párky v rohlíku, na ohni vedle kláštera se pekly buřty a místní dominikánští řeholníci a řeholnice měli pro poutníky nachystanou zelňačku, buchty a ovoce. Významně se na pomoci s organizací podíleli také mladí lidé, kteří zde zakončili svou 26. diecézní pěší pouť mládeže.  V jednu hodinu po poledni se děti rozdělily podle věku a vypravily se s průvodci na vlastní program plný poznání a her. Dospělí se mohli těšit na přednášku karmelitána P. Pavla Poly, rektora pražského kostela U Jezulátka, terapeuta a kněze, který se věnuje duchovnímu doprovázení. Přijel do Jablonného hovořit o nelehkém tématu, ze kterého má těžkou hlavu nejeden z rodičů i prarodičů: „Když naše děti nežijí tak, jak jsme si představovali“.Dát důvěru svým dětemP. Pola upozornil, že hledání životní cesty spojené s opuštěním „rodinného hnízda“ patří i podle Písma k jednomu z úkolů mladých lidí. Připomněl zejména evangelní příběh o dvanáctiletém Ježíšovi na cestě do Jeruzalémského chrámu či Podobenství o marnotratém synu – zde si všiml, že syn, který od otce neodešel, měl s ním nakonec i horší vztah. Maminkám, tatínkům i prarodičům nabídl inspiraci, jak se vyrovnat se situací, když děti nebo vnoučata odcházejí z domova, hledají vlastní životní styl a třeba i opouštějí cestu víry a vydávají se do světa „po jiných stezkách“. Rodiče i prarodiče povzbudil, aby nesetrvávali ve výčitkách, protože víru nelze dědit jako nějaký majetek a živá víra znamená budovat znovu vztah s Bohem, utvářet ji a každý člověk musí touto fází života projít. „Nepřebíráme odpovědi rodičů, ale vztah si vytváříme vlastní. Bůh nám dává svobodu, svěřil nám život i kus vesmíru a počítá s chybovostí a nedokonalostí. V tom bychom jej měli napodobit: dát důvěru svým dětem. A připomínat si, že Bohu na nich záleží ještě víc než nám, být jim příkladem,“ vyzdvihl a doplnil v žertu: „aspoň odstrašujícím“. Připomněl také víru, že Bůh má pro každé dítě připravený svůj plán. Postřehl, že i děti formují svým životem naši víru: „Dítě je jako anděl, který nám přináší nečekaná poselství. Někdy také funguje jako zrcadlo a možná i někdy nás proto tolik štvou,“ dodal. Jako jednu z cest, jak se s jinakostí svých dětí ve víře vypořádat nabídl nikoliv rezignovanost, ale žehnání svým potomkům, které je připomínkou že Bůh je učinil jako „velmi dobré“. „Žehnáním podporujeme, co je v nich dobré, je to rozdmýchávání ohně, jako bychom foukali do žhavých uhlíků, aby vydaly teplo a světlo,“ nabídl přirovnání. V závěru přítomné vyzval, aby se zamysleli nad tím, v čem oni sami žijí jinak než jejich rodiče. A co chtějí, co si přejí, aby od nich děti slyšely až se (nebo než se) vydají na vlastní cestu životem. Po přednášce se rodiče s dětmi mohli vypravit na dobrodružnou stezku do mokřadů v nivě Panenského potoka v sousedství baziliky. Pak na ně ještě ve Zdislavském sále čekala chválová kapela, a kdo se zdržel až do času nešpor, mohl se připojit k místní řeholní komunitě při modlitbě v bazilice. Homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla.  . Video s přednáškou P. Pavla Poly na Youtube Biskupství litoměřické.. Snímky Jiří Nývlt a Jana Chadimová / Člověk a Víra 

Projekt Rozkvetlé dědictví Zahrady Čech přenese atmosféru jubilejního 50. ročníku do centra Litoměřic a propojí tradici výstavy s jeho historickým a kulturním prostředím. Připravené budou květinové instalace také ve třech chrámech v centru: u sv. Vojtěcha, u sv. Jakuba a u Všech svatých. Během celého měsíce září (3.-27. 9.) ozdobí vybrané historické objekty jedinečné květinové instalace. Floristé a designéři pod vedením Zdeňka Kupilíka a Matěje Tesárka v nich vytvoří originální aranžmá, která citlivě propojí krásu květin s architekturou a atmosférou těchto výjimečných míst.  Jak říkají organizátoři, klíčovým myšlenkovým pilířem projektu je autentičnost a respekt k historii. Téma výzdoby jednotlivých objektů není nahodilé – floristé pečlivě studují minulost každého prostoru, jeho architektonické dispozice, účel i dochované estetické detaily, jako jsou nástěnné malby či barevnost památkových prvků. Návštěvníci druhého koncertu Litoměřického varhanního léta budou mít 2. září jako první možnost obdivovat rozkvetlý kostel Všech svatých.Volně přístupné památky zdarma bez prohlídek:Od čtvrtka do neděle 3. - 6. 9.10. - 13. 9.17., 18. a 20. 9.24. - 27. 9. vždy v čase 9:00-17:00  Víkendy s komentovanou prohlídkou zdarma:V sobotu a v neděli (mimo 19. 9.) vždy v 10.00 a 14.00. Vybrané víkendy nabídnou komentované prohlídky zdarma za účasti floristů a designérů, kteří instalace vytvořili. Návštěvníci se tak dozvědí více o jejich inspiraci, použitých technikách i o tom, jak vzniká květinová instalace pro tak specifické historické prostory. Kapacita na každou prohlídku je 30 míst a je nutné se registrovat.Které historické objekty v září rozkvetou Hrad Litoměřice Kostel sv. Vojtěcha Biskupská rezidence (otevřena jen v rámci komentovaných prohlídek) Kostel Všech svatých Kostel sv. Jakuba. Komentované prohlídky potrvají 1,5 h a okruh bude přesně v tomto pořadí. Tedy začátek na hradě a konec v kostele sv. Jakuba. Sraz bude vždy 15 min před časem dané prohlídky na Hradě Litoměřice. Mapa ke stažení zde.. Podzimní veletrh Zahrada Čech patří mezi největší výstavy svého druhu nejen na Severu Čech. Letos vstupuje do svého 50. ročníku. Výstava zaměřená na všechny zahrádkáře, chalupáře, kutily, zahradníky a milovníky přírody letos trvá 6 dní – od 11. 9. do 16. 9. 2026, každý den od 9 do 17 hodin.