Zprávy z diecéze

Ústecký masakr, tedy poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem, připomene letos v rámci Roku smíření v litoměřické diecézi vedle pietního aktu u pomníku v Krásném Březně a ekumenické modlitby na železničním mostě také bohoslužba v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Collegium Bohemicum nabízí také možnost komentované prohlídky výstavy Naši Němci v Oblastním muzeu. Do Ústí nad Labem se při té příležitosti vypraví i apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Ústecké vraždění 31. července 1945 odstartovala exploze miničního skladu. „Nikdo už patrně nezjistí, zda šlo o nešťastnou náhodu či úmysl. Objevovaly se v té souvislosti rovněž zprávy, že výbuchy byly inscenovány s cílem prosadit odsun Němců. Ať tak či onak: byla to tragédie. Exploze poškodily továrnu, na místě zůstalo 28 mrtvých a řada dalších dělníků byla zraněna. Uvádí se 39 osob těžce a 200 osob lehce," popisuje historik Michal Pehr z Ústavu pro studium totalitních režimů. Z výbuchů byli obviňováni místní Němci, respektive Wehrwolfové, tedy nacistické polovojenské jednotky, které měly na konci války vést partyzánský odpor proti postupujícím spojencům. „Nikdo si nedával práci s hledáním opravdových viníků," pokračuje v líčení Michal Pehr a dodává: „Tragédie vyvolala přímo davovou psychózu. Na několika místech ve městě začali bít, týrat a střílet Němce. Revoluční gardy, náhodní kolemjdoucí ale i vojáci - jak českoslovenští, tak sovětští - se v tu chvíli zapojovali do běsnění jako smyslů zbavení. Podle vzpomínek svědků to však až na malé výjimky nebyli čeští starousedlíci, kteří v Ústí prožili válku."  Na mostě Edvarda Beneše, před nádražím (ale i na dalších místech) docházelo k děsivým scénám pouličních masakrů, které měly potrestat domnělé strůjce výbuchu. Nevinní lidé německé národnosti byli házeni do Labe z mostu. Jedna z pozdější zpráv to popsala slovy, že Němci byli: „biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe“. „Přesný počet obětí tohoto masakru není jistý. Zpravidla se uvádí v rozmezí 50 až 100 osob. Nikdo za toto bezpráví nebyl později potrestán. Poválečné vyšetřování směřovalo do ztracena a celá událost se stala tabu," vysvětluje historik. Tehdejší události popsala loni při pietním aktu jedna z pamětnic, Brigitta Gottmann. „Bylo to děsivé a nikdo netušil, kam až to může zajít. Moje babička v nářcích prchala z města. Tenkrát nám dětem říkali, že se sem zase vrátíme. Do tohoto krásného údolí Labe se vracím posledních třicet let a jsem vděčná, že to je možné,“ uvedla.Setkání v den výročí masakru – 31. července – se účastní zástupci rodáků německé národnosti a jejich potomků, tak i představitelé spolků a veřejného života.  Od jedenácté dopoledne je možné shlédnout při komentované prohlídce (v češtině i němčině) výstavu Naši Němci. Jedná se o stálou expozici v Oblastním muzeu Ústí nad Labem, kterou připravilo Collegium Bohemicum.  Vzpomínková akce začne 31. července 2026 ve 14. hodin v ulici U cukrovaru u pamětní desky připomínající české a německé oběti výbuchu muničního skladu. U desky budou položeny květiny a proneseny krátké proslovy. Vzhledem k rekonstrukci mostu Dr. Edvarda Beneše se v 15. hodin sejdou účastníci pietního shromáždění na ústecké straně pěší části železničního mostu. Pietní akt bude pokračovat v místě, kde bude umístěna dočasná připomínka masakru a kopie původní pamětní desky, která je v současnosti uložena v Oblastním muzeu Ústí nad Labem. Vzpomínková akce bude zakončena modlitbou a společným symbolickým odhozením květin do proudu řeky Labe.  Po zakončení jsou účastníci zváni ke společnému setkání u kávy.  Program:11.00 komentovaná prohlídka výstavy Naši Němci (Oblastní muzeum Ústí nad Labem, pořádá Collegium Bohemicum)14.00 setkání u pomníku v Krásném Březně, přesun na železniční most15.00 ekumenická modlitba na mostě, poté setkání na faře18.00 mše svatá v arciděkanském kostele, hlavní celebrant arcibiskup Stanislav PřibylMěsto Ústí nad Labem zajistilo letos na akci je autobus k přesunu z Mírového náměstí (odjezd 13:50) k cukrovaru, následně převoz tímto autobusem přímo ke schodům na most a pak i odvoz zpět na náměstí. . Plakátek v češtině (*.pdf) Plakátek v němčině (*.pdf) Ohlédnutí historika Michala Pehra (*.docx). Snímky zachycují loňské setkání připomínající osmdesáté výročí Ústeckého masakru s modlitbou P. Martina Davídka a Radka Nováka. 

Letošní Pouť rodin litoměřické diecéze do Jablonného v Podještědí (29. srpna) bude mít novou podobu. Vedle mše svaté, kterou bude sloužit arcibiskup Stanislav Přibyl, chystají organizátoři společně s duchovní správou, dominikány a dominikánkami doprovodný program (nejen) pro rodiny. Diecézní pouť rodin litoměřické diecéze se letos uskuteční v samém závěru prázdnin – tedy 29. srpna. „Srdečně zvu všechny rodiny z celé diecéze i odjinud. Bude to skvělá příležitost poděkovat u sv. Zdislavy za léto a prosit o Boží požehnání do nového školního roku. Můžeme v Jablonném společně něco hezkého prožít a také se dozvědět,“ vzkazuje apoštolský administrátor diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Po mši svaté (začátek v 10.00) se chystá několik novinek.  Nejprve bude čas pro oběd formou pikniku. „V zahradě bude připravený oheň pro opékání buřtů a před bazilikou také stánek s drobným občerstvením,“ popisuje P. David Horáček, biskupský delegát pro pastoraci.   Po obědě přijde na řadu přednáška a beseda pro rodiče i prarodiče. Do Jablonného zavítá P. Pavel Pola s tématem „Když naše děti nežijí tak, jak jsme si představovali“. P. Pavel Pola je kněz, teolog, člen Řádu bosých karmelitánů a rektor kostela Pražského Jezulátka. Vede kurzy kontemplativní modlitby a věnuje se duchovnímu doprovázení. Jeho přednáška otevírá náročné téma, jak se vyrovnat se situací, kdy děti nebo vnoučata opouštějí cestu víry a vydávají se do života po jiných „stezkách“. Dospělí budou mít v té době čas i prostor, protože během přednášky bude pro děti v klášteře připravený samostatný program (podle věku a každá skupina s průvodcem). Celé rodiny se posléze mohou vypravit na poznávací stezku přírodou do Mokřad (asi 2,5 km) a získat malou odměnu za splnění všech úkolů. Celý program uzavřou v 16.00 chvály a závěrečné poutnické požehnání. „Pro ty, kdo by zůstali až do večera platí ještě pozvání dominikánů na nešpory, které začínají v 18 hodin,“ doplňuje P. Horáček. Sestry dominikánky nabízejí možnost pronajmout si pokoj v Poutním domě sv. Zdislavy a zůstat do druhého dne. Ještě mají k dispozici několik volných míst. Je proto nutné se co nejdříve ozvat na e-mail host.zdislava@op.cz. Plakátek (*.pdf).

Pro zájemce o téma synodality v církvi připravila Katedra systematické teologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s Radou pro synodalitu při České biskupské konferenci nový online předmět, který nabídne vzdělání i podrobnější vhled. Cílem kurzu Synodální proměna církve: teologické principy a církevní praxe je seznámit zájemce s teologickými principy synodální ekleziologie tak, jak jsou rozvíjeny v teologii i praxi katolické církve. Prostřednictvím dílčích témat budou do širší teologické diskuze zasazeny aktuální události, jimiž jsou Synoda o synodalitě (2021–2024) a její současná realizační fáze (2025–2028). Synodální ekleziologie je pojetí církve, které zdůrazňuje, že celý Boží lid společně rozlišuje, naslouchá a nese odpovědnost. Vychází z přesvědčení, že církev je společenství putující v dialogu, kde se autorita vykonává jako služba a rozhodování je plodem společného naslouchání Duchu svatému. Online předmět se uskuteční v zimním semestru 2026/2027 formou čtyř 90minutových online seminářů (přednášky a diskuze se zapojením odborníků). Předmět je určený jak studentům bakalářského a navazujícího magisterského studijního programu Teologie online, tak i ostatním zájemcům.Program(přednášky začínají vždy v 18 hodin)7. října 2026: Humanitní a historicko-teologický kontext Martin Maďar, Synodalita jako kreativní recepce 2. vatikánského koncilu Cyril Dunaj, Církev vztahová: intersubjektivní a dialogické pojetí lidské osoby a církevního společenství14. října 2026: Subjekty synodality Ján Kotlarčík, Křestní identita a její projev v sensus fidei fidelium: křest jako základ synodální eklesiologie Prokop Brož, Subjekty synodality: spoluúčast a spoluodpovědnost všech v poslání církve18. listopadu 2026: Struktury synodality Josef Mikulášek, Církev jako communio ecclesiarum Petr Hruška, Synodální procesy a struktury v místní církvi2. prosince 2026: Synodalita jako forma mentis křesťanství Adéla Muchová, Spirituální prameny synodality Tomáš Halík, Synodalita a poslání církve ve světěPřihláškyZájemci z řad veřejnosti se přihlašují na odkazu zde (do 30. 9. 2026): https://forms.gle/6SbKWsYijJ8uv3na6.Studenti UPOL si online kurz zapisují ve STAGu jako volitelný předmět (do vyčerpání kapacity).(zdroj: CMTF UPOL).

Okresní soud v Litoměřicích projedná návrh na rehabilitaci kardinála Štěpána Trochty, někdejšího litoměřického biskupa, kvůli jeho internaci v období od 19. července 1950 do 16. ledna 1953. V té době byl donucen komunistickou státní mocí pobývat v izolaci ve své biskupské rezidenci. Zatímco rozsudek v politickém procesu za „velezradu a spiknutí“, kterým kardinála Trochtu komunistické soudy poslaly do vězení, byl zrušen v roce 1968, česká justice se dosud nezabývala předcházející nezákonnou internací někdejšího litoměřického biskupa. Změnit se to rozhodl Jan Kratochvil, ředitel Muzea českého a slovenského exilu a emigrace 20. století a advokát Lubomír Müller, kteří s tímto podnětem přišli. „Štěpán Trochta byl letitým osobním přítelem naší rodiny. Můj otec byl náčelník Junáka a litoměřický biskup nejvyšším duchovním rádcem této organizace. Dědeček s otcem také založili po dohodě s Trochtou ,katolického Junáka‘. Osobně jsem pana kardinála potkal v době uvolnění poměrů, velmi jsem si ho vážil a považuji za důležité očistit jeho jméno i touto cestou,“ popisuje Jan Kratochvil. Státní zástupce JUDr. Jan Jakovec si v reakci na tento podnět vyžádal od Policie ČR, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování provedení šetření v archivních materiálech a na základě těchto údajů shledal podnět důvodným. Již také podal (30. 6.) návrh na soudní rehabilitaci Štěpána Trochty kvůli nezákonnému zbavení osobní svobody v období července 1950 do ledna 1953. Trochta nebyl v té době trestně stíhán, a přesto byl omezený na svobodě a nucen pobývat v tzv. internaci. Teprve posléze byl formálně zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen do vězení. Návrh projedná Okresní soud v Litoměřicích. Termín jednání zatím nebyl stanoven. „Janu Kratochvilovi jsem za jeho iniciativu vděčný a děkuji. Pevně věřím, že bude jméno Štěpána Trochty, mého předchůdce v Litoměřicích, očištěno soudní cestou i v případě internace,“ ocenil apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Se soudními rehabilitacemi začali Jan Kratochvil s JUDr. Lubomírem Müllerem u kněze Josefa Toufara a dalších lidí v jeho okolí, které postihla nespravedlnost komunistického režimu. Podobně postupovali u kardinála Josefa Berana nebo arcibiskupa Josefa Karla Matochy. Posledně jmenovaného rehabilitoval olomoucký okresní soud teprve na začátku letošního června. Někdejší pastýř olomoucké arcidiecéze byl bez právního podkladu vězněn v rezidenci tamního arcibiskupství od Velikonoc 1950 až do své smrti. Pod stálým dohledem Státní bezpečnosti tam prožil jedenáct let svého života.Štěpán Trochta (1905–1974), salesián a od roku 1947 litoměřický biskup, byl jedním z pronásledovaných představitelů české katolické církve 20. století. Po válce, během níž prošel nacistickými věznicemi a koncentračními tábory, se stal jednou z klíčových osobností poválečné obnovy církve. Komunistický režim jej však brzy zařadil mezi „nepřátelské osoby“. Od roku 1949 byl postupně izolován a internován ve své biskupské rezidenci a nesměl vykonávat svůj úřad. V roce 1953 byl zatčen a po roční vyšetřovací vazbě odsouzen v politickém procesu za velezradu a spiknutí, dostal trest 25 let vězení. Byl držen v nejtěžších věznicích komunistického Československa, kde pracoval v těžkých podmínkách, což se podepsalo na jeho zdraví. Věznění trvalo do amnestie v roce 1960, po níž směl pracovat jen jako dělník a zůstal pod dohledem StB. Teprve v roce 1968 byl rehabilitován a mohl se vrátit do čela litoměřické diecéze. Papež Pavel VI. jej roku 1969 jmenoval kardinálem, což režim interpretoval jako nežádoucí posílení jeho autority. Trochta zemřel 6. dubna 1974 na cévní mozkovou příhodu po zdravotním kolapsu následujícím po návštěvě opilého církevního tajemníka. 

Co to znamená být pečovatelem? Celorepublikově ojedinělý projekt Charitní pečovatelské služby Chomutov, který představuje žákům a studentům péči o seniory a osoby se sníženou soběstačností zvítězil v celostátní soutěži Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR (APSS ČR). „Je to velký úspěch Charitní pečovatelské služby Chomutov. Získané ocenění je nejen uznáním kvalitní práce celého chomutovského týmu, ale potvrzuje také význam inovativních přístupů v sociálních službách. Je to skvělý a potřebný způsob, jak dětem a mladým lidem pomáhat poznat nejen naši práci, ale posílit solidaritu a vzájemnou pomoc napříč generacemi,“ uvedla Adéla Švecová, ředitelka Diecézní charity Litoměřice, která je provozovatelem chomutovské pečovatelské služby. Program probíhá formou praktických workshopů přímo ve školách, komunitních centrech i na akcích v Ústeckém kraji. Děti a mladí lidé se dozvídají, jaké jsou základní potřeby člověka odkázaného na pomoc druhých, jak fungují kompenzační pomůcky a proč je při péči důležitá trpělivost a ohleduplnost. Součástí workshopu jsou také ukázky jednoduchých pečovatelských úkonů přizpůsobených věku účastníků. Velký zájem vzbuzuje figurína „Toník“, na níž si mohou vyzkoušet například prevenci proleženin nebo správné polohování. Charita tímto způsobem nejen vzdělává v praktických pečovatelských disciplínách, ale otevírá také prostor k diskusi o lidské důstojnosti, hodnotě stáří, o úctě k nemocným a o tom, jak může i drobná pomoc zlepšit život člověka v náročné situaci. Projekt tak originálním způsobem přibližuje dětem a mladým lidem význam pomoci druhým a přispívá k odbourávání předsudků spojených se stářím a péčí o potřebné. „Zároveň pomáhá formovat pozitivní vztah k sociálním službám a může být inspirací pro budoucí generace pečovatelů,“ doplňuje Adéla Švecová. Na závěr programu získávají žáci a studenti osvědčení o absolvování. Odbornou porotu zaujal tento celorepublikově ojedinělý workshop v rámci prestižní soutěže Cena inovace v sociálních službách. Charitní pečovatelská služba Chomutov zvítězila v kategorii Péče v sociálních službách. Cenu každoročně vyhlašuje a organizuje APSS ČR ve spolupráci se všemi kraji České republiky a za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí. Diecézní charita Litoměřice nabízí zdarma program školám i dalším institucím v celém regionu severních Čech. Snímky Diecézní charita Litoměřice.

Papež Lev XIV. jmenoval dnes v pravé poledne biskupem v Eichstättu (Německo) Mons. Christiana Würtze, dosavadního titulárního biskupa Germania di Dacia a pomocného biskupa arcidiecéze Freiburg im Breisgau. Své blahopřání novému biskupovi do Eichstättu zaslal apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl: „Velmi mě těší, že naše partnerská diecéze Eichstätt má po více než roce čekání opět svého pastýře. Jmenovanému biskupovi Christianu Würtzovi přeji mnoho sil, Boží požehnání a dary Ducha svatého pro jeho službu a těším se na další spolupráci a přátelství mezi našimi diecézemi,“ uvedl Stanislav Přibyl.  Zároveň Christiana Würtze požádal o modlitby za svého nástupce, nového litoměřického biskupa.  Nový biskup v Eichstättu navazuje na svého předchůdce Gregora Marii Hankeho, který 8. června 2025 rezignoval na svůj úřad. Jmenování bylo oznámeno na slavnost zakladatele diecéze, svatého Willibalda. Christian Würtz se stává 83. biskupem Eichstättu. Termín uvedení do úřadu zatím není stanoven. „Na svůj nový úkol se těším,“ řekl budoucí eichstättský biskup v první reakci pro diecézní FB profil. „Je krásným řízením, že mé jmenování přichází o svátku svatého Willibalda, patrona diecéze Eichstätt. Doufám, že budu moci uplatnit své zkušenosti a schopnosti také v Eichstättu při budování Božího království a že budu smět kráčet spolu s lidmi zde. Děkuji papeži za důvěru, kterou ve mne vložil, a těším se na to, až poznám lidi v diecézi.“Kdo je nový eichstättský biskup?Christian Würtz se narodil 31. května 1971 v Karlsruhe. Získal titul v oboru práva na státní univerzitě v Heidelbergu. Po vstupu do semináře Collegium Borromaeum ve Freiburgu studoval filozofii a teologii na univerzitách ve Freiburgu a Würzburgu; následně získal doktorát in utroque iure (v obojím právu). Na kněze byl vysvěcen 14. května 2006 a byl inkardinován do arcidiecéze Freiburg im Breisgau. V prvních letech po svěcení byl farním vikářem v Gammertingenu (2006–2008); doktorát z teologie získal na univerzitě ve Freiburgu (2011); farářem obvodu Vorderes Kinzigtal St. Pirmin byl v letech 2011 – 2019, působil jako farář a kanovník v duchovní správě freiburské katedrály, byl soudcem Metropolitního tribunálu ve Freiburgu (2013–2019) a farářem farnosti Freiburg-Mitte. Dne 26. dubna 2019 byl jmenován titulárním biskupem Germania di Dacia a pomocným biskupem Freiburg im Breisgau; biskupské svěcení přijal 30. června téhož roku. V rámci Německé biskupské konference je členem pastorační komise a komise pro charitativní otázky. Dosud působil také jako rektor kněžského semináře Collegium Borromaeum ve Freiburgu a jako biskupský vikář pro vysoké školy. Diecéze EichstättDiecéze Eichstätt leží v srdci Bavorska a se svými zhruba 6 025 km² patří k menším z 27 německých diecézí. V diecézi žije něco přes jeden milion obyvatel, z toho se třetina hlásí ke katolické církvi. Založena byla v polovině 8. století, přesný rok není známý. Prvním biskupem byl svatý Willibald. Spolu se svou sestrou svatou Walburgou patří k zakladatelským postavám této diecéze. Snímek Vatican News 

Na náměstí před katedrálou sv. Štěpána v Litoměřicích i v přilehlé biskupské zahradě probíhá už několik měsíců rozsáhlá rekonstrukce veřejného prostoru. Nejezdí tu jen těžké stroje a ve výkopech nepracují pouze stavební dělníci. Do průzkumu se pustil i tým archeologů. Pod zemí našla parta zapálených odborníků celou řadu zajímavých předmětů, které ukazují kudy kráčela historie i lidé, kteří tento prostor obývají už od pravěku. Návrší nad řekou Labe, které dnes nese podle barokní katedrály název Dómský pahorek, totiž patří k nejstarším osídleným lokalitám v Litoměřicích. Průzkum a svůj tým tu v těchto dnech vede Milan Sýkora z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech.Neolit, Avaři i Slované„Nejstarší osídlení potvrzují nálezy z období neolitu, to znamená prvních zemědělců, kultury s vypíchanou keramikou, která je pojmenovaná podle typické ozdoby keramiky. Hovoříme tu o období nějakých tří a půl tisíce let před Kristem,“ popisuje archeolog. Nejcennější a věkem nejstarší nyní nalezené předměty pocházejí z příkopu, který vymezoval opevněný areál na celém návrší a jsou z doby bronzové. „Objevili jsme také opaskové kování ze slovansko-avarského období, tedy zhruba ze sedmého století, kdy tu probíhalo soužití a konflikt obou těchto etnik. Je to vůbec první nález svého druhu na Litoměřicku,“ říká s nadšením Milan Sýkora. Průzkum probíhal přímo v prostoru náměstí, kam až zasahovalo hradiště založené Boleslavem I., které vybudoval jako opěrný bod Přemyslovců na severu Čech. Teprve později - v jedenáctém století - zde Soběslav I. založil i kapitulu. „Litoměřice vyrostly v zemědělsky velmi výnosné oblasti na pahorku nad Labskou vodní cestou, která přirozeně spojovala regiony a putovalo po ní zboží, které jsme na našem území neměli. Solí počínaje a některými kovy konče. Kombinace prosperující zemědělské oblasti a dálkových cest byla evidentně velmi důležitá,“ vysvětluje archeolog. Litoměřice sebraly prim LovosicůmPro umístění hradu, kostelů, kapituly a celého zázemí družiníků i hospodářského dvora se pahorek nad řekou, oddělený ze severní strany příkopem, ukázal jako ideální místo. Zásadnější úlohu v regionu přitom do té doby měly sousední Lovosice. Tamní aglomerace hrála prim už v keltské době a byla ve srovnání s Litoměřicemi nesrovnatelně větší. Profitovala především z labského obchodu. S příchodem nových mocenských elit, které reprezentoval právě Boleslav I., který ovládl knížata severozápadních Čech, přišlo i jeho rozhodnutí nepřevzít původní centra mocenské i hospodářské správy, ale vybudovat si nová. V ústraní se tak ocitla slovanská hradiště jako Levousy, Klapý nebo Zabrušany. „Ačkoliv Boleslav byl bratrovrah sv. Václava, vděčíme mu za to, že zde založil významný raně středověký hrad. To všechno teď naše nálezy potvrzují,“ dodává Milan Sýkora. Ve výkopu před proboštstvím nalezl spolu se svými spolupracovníky pozůstatky několika typů staveb a konstrukcí převážně ze dřeva. Jednalo se o roubené budovy poměrně velkého rozsahu. „Přičemž u jednoho sklepa máme z podlahy i minci, která nám krásně datuje interiér. Na minci je Soběslav I., který porazil v roce 1126 vojska krále Lothara v bitvě u Chlumce. Zároveň z těch suterénů máme velmi bohatý soubor keramických nálezů,“ doplňuje. Kromě toho se podařilo objevit závaží z tkalcovských stavů a ještě starší mince – celkem tři denáry – vyrobené ze stříbra. Přičemž u dvou mají archeologové podezření, že se jedná o postříbřené padělky. „Ty zatím nemáme dočištěné, abychom mohli být přesnější v dataci i složení,“ upřesňuje. Podařilo se objevit i zásobnice, jámy kruhového profilu a hruškovitého tvaru, které sloužily ke skladování obilí a dokládají tak hospodářkou funkci areálu.Svatební prstýnekCenný je pak i nález zbytků domu z období kolem roku 1200, který vyhořel. Výzkumníci nalezli jeho spálenou konstrukci trámů z krovu i stěn, včetně částí jílovité omazávky. „Z tohoto domu máme i krásnou kolekci keramiky. Právě teď odkrýváme celý jeden velký hrnec, který se tam dochoval v autentickém stavu, poměrně nepoškozený,“ ukazuje s nadšením zapáleného experta. Velkou radost mu přinesl také svatební prstýnek, který je datovatelný právě do dvanáctého století a pochází z jednoho z odkrytých domů původního hradiště. „Je bronzový, tvoří jej pásek a na něm jsou dva kruhové terčíky, zdobené rostlinnými motivy spojené čtvercovou destičkou, na níž je vytepaný kříž,“ popisuje Milan Sýkora.Kudy kráčely dějiny a kudy lidéK průzkumu archeologů dnes nepatří už jen nástroje jako motyky, lopatky, smetáky nebo štětce, ale také sofistikovaná technika jako dron, kterým se dokumentuje lokalita. Nebo detektor kovů. „Díky němu jsme našli například mince z šestnáctého století, z doby Ferdinanda I., prvního dědičného Habsburka na českém trůnu. Objevili jsme minci. salzburského arcibiskupa a spousty dalších. Na dnešní poměry a tehdejší hodnotu by to byla docela solidní suma, abychom si mohli dopřát velmi pohodlný život po dobu několika týdnů,“ usmívá se Milan Sýkora a z detektorového průzkumu připomíná i nález hlavní palných zbraní z devatenáctého století a olověné plomby. „Ta sloužila k zapečetění převážených cenností. Je a ní znak města Litoměřic, je pozdně středověká a je jediná známá s místním městským erbem. Hádám, že tady v prostoru kapituly sloužila k zaplombování dodávky mešního vína. Protože když lahví naskládáte na vůz hodně, tak si určitě nepřejete, aby ten, kdo je bude převážet, nějakou sebral,“ usmívá se archeolog. Díky mincím rozsetým prakticky v řadě za sebou mohou odborníci usuzovat, kudy vedly po dnešním Dómském náměstí cesty. „Nikdo nenosil peněženku, kapsy ještě moc neznali a peníze lidé měli obvykle v nějakém váčku. A tak je prostě snáz ztráceli. No a když jsou někde v řadě za sebou, je hned jasné, že tudy vedla nějaká komunikace,“ uzavírá vysvětlením Milan Sýkora. Celý výzkum by archeologové rádi představili veřejnosti výstavou.  Snímky jmn.

Pětidenní duchovní obnovu farnosti v Mostě přijeli nabídnout všem věkovým skupinám tamního společenství redemptoristé ze Slovenska do neděle 21. června. Na sever Čech zavítal jeden z šesti týmů, který v této kongregaci připravuje exercicie pro farnosti od Litvy přes Slovensko, Moravu (a nyní) až po severozápad Čech. V Mostě pobývali provinciál P. Jozef Mihok a jeho spolubratr P. Ján Kniez. Pravidlem redemptoristů je, že přicházejí tam, kam je na takovou akci povolají. „Vzhledem k okolnostem si troufám říci, že tady v Mostě to není jen lidský nápad, ale je to inspirované Duchem svatým. Nejdříve nám napsali farníci, kteří od nás dříve slyšeli přednášky. Správce farnosti P. Leo Gallas nás pak pozval, protože měl podobný záměr,“ popisuje P. Mihok a dodává: „Před rokem na misijním kongresu, když jsme domlouvali datum, tak jsme nemohli tušit, že se k odchodu chystá jak duchovní správce, tak že se bude stěhovat i jedna z organizátorek, Barbora Konečná, která se vrací do svého rodiště. Obávám se, že kdybychom to dali na pozdější termín, žádné misie by nebyly.“ Do Mostu se mladá lékařka Barbora vypravila za prací před čtyřmi lety. „Pocházím z Valašska a byla jsem na farní misie zvyklá. V Brumově byli redemptoristé loni, a tak mne napadlo, že právě jejich misijní program může být pro naši mosteckou farnost velmi přínosný; že by bylo dobré, lidi znovu zapálit pro víru, obnovit ji a posilnit jejich vztah s Bohem,“ vysvětluje. Duchovní správce, P. Leo Gallas k tomu říká: „Snažíme se dělat pravidelné duchovní obnovy. Ale většinou to je jednorázová událost. Teď jsme prožili hlubokou duchovní obnovu,“ vysvětluje. V novodobé historii Mostu jsou to podle něj vůbec první farní misie. „Pokud tu nějaké byly, tak ještě ve starém Mostě před sto lety,“ doplňuje.  Co jsou farní misie?Farní misie jsou časem duchovní obnovy, exercicie pro celé společenství. Sv. Alfons z Liguori, který redemptoristy založil, si přál, aby řeholníci přicházeli do farnosti i za těmi, kdo si nemohou kvůli zdraví nebo penězům dovolit vycestovat, a mohli tak „doma“ zakusit několik intenzivních dnů života z evangelia. „Během misií se snažíme potkat s co nejširšími vrstvami. I tady v Mostě jsme se proto setkali s dětmi, mladými lidmi, ženami a muži při zvláštních setkáních. Udělujeme svátost nemocných a věnujeme se i nemocným. Program zahrnuje i pomáhající profese a modlíme se s nimi, aby je Bůh posiloval v jejich službě. Každý den slavíme eucharistii s tematickými zamyšleními na různá témata. Připravená je eucharistická adorace či obnova manželských slibů. Zkrátka aby každá skupina ve farnosti mohla zažít Boží blízkost, posilu, pokoj, občerstvení a obnovu,“ vysvětluje provinciál. Podle možností také pokaždé připravují i program pro nepokřtěné, pro hledající. Jak říká Barbora Konečná, lidé ve farnosti často ani netušili, co to vlastně farní misie jsou. „Museli jsme farníkům nejdřív hodně vysvětlovat a včas je pozvat, aby věděli, do čeho jdou a našli si čas. Máme tu tým asi pěti až osmi dobrovolníků a propagaci jsme řešili dlouho dopředu – třeba aby bylo jasné, že to je pro všechny, zaměřené na celou farnost,“ vysvětluje.„Bylo nám tu neskutečně dobře“Mostečtí napsali redemptoristům na poslední chvíli při sestavování plánu na letošní rok. „Chtěli jsme vyhovět také proto, že je to v diecézi, kterou spravuje náš spolubratr Stanislav Přibyl a druhý důvod je, že území Čech je pro nás teď prioritou po našem odchodu ze Svaté Hory. Generální představený si přál, abychom naše misie upřednostňovali právě na území české církevní provincie,“ popisuje provinciál. Těší ho, že mohli s farními misiemi dorazit na dosud nejzápadnější místo území své řeholní provincie. „Bylo nám tu neskutečně dobře! Byli jsme mile překvapeni, kolik přišlo dětí na misijní evangelizační program. Krásný čas jsme strávili s pomáhajícími profesemi. Slavení mše svaté tu je nad očekávání intenzivní, překvapuje nás nízký věkový průměr, jací lidé dorazili. Byla to velmi pestrá společnost,“ přibližuje P. Mihok. Jak doplňuje P. Kniez farní misie jejich tým uspořádal ve velmi rozličných regionech i v rámci Slovenska. „V České republice jsme měli nedávno misie v Lidečku, je to na Valašsku, kam přišlo opravdu velké množství lidí, protože to je religiózní kraj, podobně ve Štěbořicích v ostravsko-opavské diecézi. Byli jsme i ve středních Čechách, v Nymburce. Pokaždé je to jiné! Ale vždycky jsme překvapení tím, jak Bůh odpovídá na naši práci a doprovází ji,“ uvádí. P. Józef Mihok si všímá, že v severních Čechách přicházejí lidé, kteří mají opravdu touhu něco hledat a najít: „Nechodí se jen tak podívat, protože nemají večer program. Nebo že soused povede řeči, že někdo nepřišel na farní misie. Nebo že by motivací bylo, že jdou všichni, tak já musím taky. Zažíváme, že tito lidé jsou vědomě rozhodnutí přijít.“Co ve farnosti zůstane?Redemptoristé jsou otevření ke spolupráci i v dalších farnostech. „Velmi rádi budeme k dispozici. V naší provincii momentálně funguje šest misijních týmů. Každý rok máme misijní kongres, kde tyto akce plánujeme. Ne vždy jsme schopní hned vyhovět na konkrétní datum. Takových misií máme v naší provincii každý rok 52 od Litvy až po Most. Je to ale základní forma, kterou uskutečňujeme naše charisma,“ vzkazuje P. Kniez. A co farníkům v Mostě po návštěvě zůstane? Barbora Konečná říká, že nemá od misií očekávání, že se něco rázem změní. „Chtěla jsem, abychom otevřeli prostor pro Boží působení a nechali na Bohu, co on sám chce konat během těchto misií. My se chceme stát jeho nástrojem. Věřím, že se to podaří,“ říká. Určitě se tu ale „zabydlí“ ikona byzantského původu Panna Maria, Matka ustavičné pomoci. Její kopie byla celou dobu vystavená v kostele a redemptoristé ji mostecké farnosti nechají. Stejně jako všude jinde. „Původně pochází z Kréty z třináctého až patnáctého století. Na konci 19. století nám ji svěřil papež Pius IX. s tím, že ji máme učinit známou po celém světě. Všude, kam přicházíme obraz přinášíme s sebou. Celou dobu ji máme před oltářem a prosíme Pannu Marii o ustavičnou pomoc v době misií i poté až skončí,“ uzavírá P Ján Kniez. Fotogalerie k dispozici také na webu Člověk a Víra. 

Další kolo realizační části synody se při setkání kněží a jáhnů litoměřické diecéze s apoštolským administrátorem, arcibiskupem Stanislavem Přibylem, uskutečnilo v pondělí 15. června týdne v biskupském městě. Stanislav Přibyl popsal svou situaci jako "dojíždění do Litoměřic" a členům presbyteria svěřil, že se s nimi "cítí dobře". Situaci ve vedení církve na severu Čech popsal slovy "čekáme na nového biskupa a nový nuncius je zatím v Kuvajtu a přijede v září".  Jáhen Michal Olekšák, který má realizační část synody na starosti, připravil pro společenství kněží a jáhnů dvě otázky: „Jak jako kněží a jáhni vnímáme svou službu ve společenství s biskupem?“ . „Jaká kritéria považujeme za důležitá pro výběr diecézního biskupa?“Stanislav Přibyl přišel hned v úvodu s nabídkou kněžím a jáhnům, že odpovědi na druhou otázku ze synodálního setkání nabídne i nunciovi, který bude proces výběru nového biskupa pro litoměřickou diecézi organizovat. Z odpovědí během dvou kol naslouchání a jednotlivých příspěvků vyplynuly následující klíčové teze a náměty.   „Jak jako kněží a jáhni vnímáme svou službu ve společenství s biskupem?“  1) Napětí mezi hierarchií a společenstvímVědomí hierarchické struktury (úcta a poslušnost) je silné a reflektovanéSoučasně silná touha po:spolupráci týmusdílené odpovědnostiSnaha chápat poslušnost jako:dialogickouzakotvenou ve vzájemném respektu a důvěře – jsme spolu poslušní Boha2) Klíčová role vztahovostiblízkost biskupa (ne „daleko“)osobní kontaktpřátelskostnasloucháníSilné formulace:„být spolu jako tým“„harmonie jako struny na kytaře“„rodinný charakter diecéze“Vztah je vnímán jako podmínka funkční služby, ne jen její doplněk.3) Důvěra a prostorprostor – důvěra – přátelstvípotřeba kompetenční autonomiedůvěra ze strany biskupa posiluje loajalitumožnost rozhodovat ve svěřeném poli4) Komunikace a účastočekávání:otevřenostdostupnostmožnost sdílenípozitivně vnímaná zkušenost:když biskup skutečně naslouchá a nechá se ovlivnit5) Společné poslánívědomí, že všichni jsou spolupracovníci na hlásání evangeliadůraz na:radostnou zvěst - spásunadějiorientaci na potřeby lidí6) Duchovní dimenze službyslužba není jen organizační, ale:účast na rozlišováníspolupráce s Duchem svatýmbiskup vnímán jako:ten, kdo má dar širšího rozlišování „Jaká kritéria považujeme za důležitá pro výběr diecézního biskupa?“ 1) Duchovní a vnitřní kvality (nejsilnější vrstva)muž modlitbyotevřenost Duchu svatémuschopnost rozlišovánízralá víra nesená „ovocem Ducha“Bez této roviny je výkon služby vnímán jako neudržitelný2) Lidské a vztahové kvalitylidskostpřístupnostschopnost přátelstvíschopnost naslouchat„aby měl rád lidi, kněze i diecézi“3) Styl vedeníodvaha rozhodovatale zároveň:neautoritativnostum spoluprácevybírat spolupracovníkydelegovatmoderovat, ne vše řídit4) Vztah ke kněžím a jáhnůmpodporavzájemná důvěranasloucháníprostor pro službuocenění role jáhnů schopnost pracovat s různými povoláními (nejen „farářský model“)5) Vztah k diecézi a kontextuznalost místního prostředíschopnost:sžít se s diecézírozumět „severočeské specifičnosti“otevřenost laikům, společnosti i „světu mimo církev“6) Orientace na současnost a budoucnostpotřeba moderního, současného myšlení„držet ruku na tepu doby“schopnost chápat dnešní spiritualitu a komunikovat srozumitelně7) Odolnost a realismuspsychická odolnostschopnost unést tlakvědomí lidské křehkosti Průřezová témata klíčová pro obě otázky 1) Vztahovost jako centrální hodnotadůvěrablízkostpřátelstvíkomunikace2) Napětí mezi autoritou a synodalitoupřijatá hierarchie spolu se silnou potřebou:dialoguspoluúčastisdíleného rozlišování3) Důraz na „lidského a duchovního“ biskupane pouze funkce, ale osoba, která je blízko, naslouchá, rozlišuje a rozhoduje v Duchu svatém4) Společné poslání orientované na lidicíl:přivádět k Bohudávat nadějidůraz na:srozumitelnostrealitu dnešního světa 

Do konce května se po tři měsíce ve farnosti Mladá Boleslav odehrávalo něco, co zpočátku mohlo vypadat „jen“ jako další forma duchovní obnovy. Nakonec se však z desíti setkání semináře Život v Duchu dle P. Ernsta Sieverse stala cesta, která spojila lidi napříč generacemi i církvemi – a pro mnohé znamenala nový začátek ve vztahu s Bohem. Semináře se zúčastnilo 24 odvážných účastníků. „Odvážných“ není nadsázka – mnozí totiž přicházeli s obavami. Nevěděli, co očekávat, zda zapadnou, nebo jaké bude sdílení v malých skupinkách s lidmi, které nikdy předtím neviděli. Seminář připravil tým přátel z farnosti – čtyři laici, kteří sami v minulosti seminář absolvovali, společně se sestrou Kristiánou z místní komunity Congregatio Jesú. Na začátku bylo přání sdílet s ostatními to, jak Bůh jedná v jejich vlastních životech. Významnou oporou byl také mladobleslavský arciděkan P. Pavol Poláček, který pomáhal s plánováním semináře, tým doprovázel během modlitebních večerů a ujal se úvodní přednášky. „Měli jsme trochu obavu, protože jsme vedli skupinky lidí, které jsme předtím vůbec neznali,“ přiznávají organizátoři. „Ale právě tam jsme zakusili, že Bůh dokáže tvořit společenství rychleji, než si člověk myslí.“Devět témat, Boží slovo a společná cestaSeminář Život v Duchu je známý v mnoha farnostech jako cesta obnovy víry a hlubšího otevření se působení Ducha Svatého. Stojí na pravidelné modlitbě, každodenním rozjímání nad Písmem a setkáváním se ve společenství. Také v Mladé Boleslavi měl každý večer podobný rytmus: společné chvály a modlitba, přednáška na dané téma a následně sdílení v menších skupinkách nad Božím slovem i nad tím, co účastníci během týdne prožívali. Právě skupinky byly pro mnohé zpočátku velkou neznámou. „Nejsem sdílecí typ a měl jsem z toho obavu. Bůh mě ale překvapil – bylo to dobré. Diskutovali jsme nad Božím slovem a nakonec jsem se otevřel víc, než bych čekal,“ popsal jeden z účastníků. Postupně se ale ostych vytrácel a mezi účastníky vznikalo něco, co mnozí pojmenovali jednoduše: krásné společenství.  To bylo vidět i na velké generační rozmanitosti. Nejmladšímu bylo 24 let, nejstaršímu 84. Přesto si lidé různých životních zkušeností dokázali vzájemně naslouchat, povzbuzovat se a obohacovat: „Mohla jsem zažít společenství. Překvapila mě věková rozmanitost a to, jak krásně to fungovalo.“  „Jsem nová v Boleslavi a hledala jsem společenství. A najednou jsem zjistila, že je tady živá farnost. To mě opravdu překvapilo.“Když se Bible znovu otevřeJedním z nejsilnějších motivů, který se opakoval ve svědectvích „absolventů“, byl nový vztah k Písmu svatému. Mnozí přiznávali, že Bibli často neotevírali – zvlášť Starý zákon jim připadal vzdálený nebo nesrozumitelný. Během semináře se to však začalo měnit. Rychle se také ukázalo, že síla semináře nespočívá jen v samotných tématech, ale především v jejich podání. Přednášky totiž nebyly teoretickými úvahami nebo „malou školou teologie“. Organizátoři se snažili, aby každé téma bylo co nejvíce praktické a propojené se skutečným životem. Vedle výkladu tak zaznívala velmi osobní – někdy až intimní – svědectví o hledání Boha, obrácení, pochybnostech, krizích i konkrétních zkušenostech s Božím působením. Nebyla to náhoda. Většina organizačního týmu byla pokřtěna až v dospělosti a sami si prošli vlastní cestou hledání víry. Ve svých přednáškách tak otevřeně sdíleli, jak našli vztah s Kristem a co v jejich životě znamenalo obrácení.Večery smíření, modliteb a nový pokojSoučástí semináře byly také dva výjimečné modlitební večery. První z nich byl věnován smíření s Bohem a odpuštění. Po přednášce měli účastníci možnost přijmout svátost smíření nebo osobní přímluvnou modlitbu, během níž se za ně laičtí přímluvci modlili za odpuštění, uzdravení vnitřních zranění a nové odevzdání života Bohu. Večer doprovázela eucharistická adorace.  Pro mnohé to byla vůbec první zkušenost s osobní modlitbou tohoto typu. Vyvrcholením celého semináře pak byly modlitby za vylití Ducha Svatého, které proběhly jen několik dní před slavností Seslání Ducha Svatého.Ekumenický rozměr a nové vztahyVelkým obohacením byl také ekumenický rozměr semináře. Nepřicházeli jen katolíci, ale také křesťané z evangelikálních církví v Mladé Boleslavi. Právě společná modlitba a otevřenost vytvářely prostor, kde ustupovalo do pozadí to, co rozděluje, a do popředí vstupovalo to podstatné – společná víra v Krista a touha po Božím působení v životě i ve městě. Pro organizátory to bylo důležité potvrzení, že má smysl vycházet do služby i mimo okruh známých lidí.Konec? Spíš nový začátekNa závěrečném večeru zaznívala svědectví, která měla jedno společné: málokdo odcházel stejný, jako přišel. Někdo objevil novou chuť číst Bibli. Jiný našel pokoj, po kterém dlouho toužil. Další znovu objevil společenství nebo odvahu mluvit o víře. Text a snímky farnost Mladá Boleslav.