Zprávy z diecéze

Na náměstí před katedrálou sv. Štěpána v Litoměřicích i v přilehlé biskupské zahradě probíhá už několik měsíců rozsáhlá rekonstrukce veřejného prostoru. Nejezdí tu jen těžké stroje a ve výkopech nepracují pouze stavební dělníci. Do průzkumu se pustil i tým archeologů. Pod zemí našla parta zapálených odborníků celou řadu zajímavých předmětů, které ukazují kudy kráčela historie i lidé, kteří tento prostor obývají už od pravěku. Návrší nad řekou Labe, které dnes nese podle barokní katedrály název Dómský pahorek, totiž patří k nejstarším osídleným lokalitám v Litoměřicích. Průzkum a svůj tým tu v těchto dnech vede Milan Sýkora z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech.Neolit, Avaři i Slované„Nejstarší osídlení potvrzují nálezy z období neolitu, to znamená prvních zemědělců, kultury s vypíchanou keramikou, která je pojmenovaná podle typické ozdoby keramiky. Hovoříme tu o období nějakých tří a půl tisíce let před Kristem,“ popisuje archeolog. Nejcennější a věkem nejstarší nyní nalezené předměty pocházejí z příkopu, který vymezoval opevněný areál na celém návrší a jsou z doby bronzové. „Objevili jsme také opaskové kování ze slovansko-avarského období, tedy zhruba ze sedmého století, kdy tu probíhalo soužití a konflikt obou těchto etnik. Je to vůbec první nález svého druhu na Litoměřicku,“ říká s nadšením Milan Sýkora. Průzkum probíhal přímo v prostoru náměstí, kam až zasahovalo hradiště založené Boleslavem I., které vybudoval jako opěrný bod Přemyslovců na severu Čech. Teprve později - v jedenáctém století - zde Soběslav I. založil i kapitulu. „Litoměřice vyrostly v zemědělsky velmi výnosné oblasti na pahorku nad Labskou vodní cestou, která přirozeně spojovala regiony a putovalo po ní zboží, které jsme na našem území neměli. Solí počínaje a některými kovy konče. Kombinace prosperující zemědělské oblasti a dálkových cest byla evidentně velmi důležitá,“ vysvětluje archeolog. Litoměřice sebraly prim LovosicůmPro umístění hradu, kostelů, kapituly a celého zázemí družiníků i hospodářského dvora se pahorek nad řekou, oddělený ze severní strany příkopem, ukázal jako ideální místo. Zásadnější úlohu v regionu přitom do té doby měly sousední Lovosice. Tamní aglomerace hrála prim už v keltské době a byla ve srovnání s Litoměřicemi nesrovnatelně větší. Profitovala především z labského obchodu. S příchodem nových mocenských elit, které reprezentoval právě Boleslav I., který ovládl knížata severozápadních Čech, přišlo i jeho rozhodnutí nepřevzít původní centra mocenské i hospodářské správy, ale vybudovat si nová. V ústraní se tak ocitla slovanská hradiště jako Levousy, Klapý nebo Zabrušany. „Ačkoliv Boleslav byl bratrovrah sv. Václava, vděčíme mu za to, že zde založil významný raně středověký hrad. To všechno teď naše nálezy potvrzují,“ dodává Milan Sýkora. Ve výkopu před proboštstvím nalezl spolu se svými spolupracovníky pozůstatky několika typů staveb a konstrukcí převážně ze dřeva. Jednalo se o roubené budovy poměrně velkého rozsahu. „Přičemž u jednoho sklepa máme z podlahy i minci, která nám krásně datuje interiér. Na minci je Soběslav I., který porazil v roce 1126 vojska krále Lothara v bitvě u Chlumce. Zároveň z těch suterénů máme velmi bohatý soubor keramických nálezů,“ doplňuje. Kromě toho se podařilo objevit závaží z tkalcovských stavů a ještě starší mince – celkem tři denáry – vyrobené ze stříbra. Přičemž u dvou mají archeologové podezření, že se jedná o postříbřené padělky. „Ty zatím nemáme dočištěné, abychom mohli být přesnější v dataci i složení,“ upřesňuje. Podařilo se objevit i zásobnice, jámy kruhového profilu a hruškovitého tvaru, které sloužily ke skladování obilí a dokládají tak hospodářkou funkci areálu.Svatební prstýnekCenný je pak i nález zbytků domu z období kolem roku 1200, který vyhořel. Výzkumníci nalezli jeho spálenou konstrukci trámů z krovu i stěn, včetně částí jílovité omazávky. „Z. tohoto domu máme i krásnou kolekci keramiky. Právě teď odkrýváme celý jeden velký hrnec, který se tam dochoval v autentickém stavu, poměrně nepoškozený,“ ukazuje s nadšením zapáleného experta. Velkou radost mu přinesl také svatební prstýnek, který je datovatelný právě do dvanáctého století a pochází z jednoho z odkrytých domů původního hradiště. „Je bronzový, tvoří jej pásek a na něm jsou dva kruhové terčíky, zdobené rostlinnými motivy spojené čtvercovou destičkou, na níž je vytepaný kříž,“ popisuje Milan Sýkora.Kudy kráčely dějiny a kudy lidéK průzkumu archeologů dnes nepatří už jen nástroje jako motyky, lopatky, smetáky nebo štětce, ale také sofistikovaná technika jako dron, kterým se dokumentuje lokalita. Nebo detektor kovů. „Díky němu jsme našli například mince z šestnáctého století, z doby Ferdinanda I., prvního dědičného Habsburka na českém trůnu. Objevili jsme minci. salzburského arcibiskupa a spousty dalších. Na dnešní poměry a tehdejší hodnotu by to byla docela solidní suma, abychom si mohli dopřát velmi pohodlný život po dobu několika týdnů,“ usmívá se Milan Sýkora a z detektorového průzkumu připomíná i nález hlavní palných zbraní z devatenáctého století a olověné plomby. „Ta sloužila k zapečetění převážených cenností. Je a ní znak města Litoměřic, je pozdně středověká a je jediná známá s místním městským erbem. Hádám, že tady v prostoru kapituly sloužila k zaplombování dodávky mešního vína. Protože když lahví naskládáte na vůz hodně, tak si určitě nepřejete, aby ten, kdo je bude převážet, nějakou sebral,“ usmívá se archeolog. Díky mincím rozsetým prakticky v řadě za sebou mohou odborníci usuzovat, kudy vedly po dnešním Dómském náměstí cesty. „Nikdo nenosil peněženku, kapsy ještě moc neznali a peníze lidé měli obvykle v nějakém váčku. A tak je prostě snáz ztráceli. No a když jsou někde v řadě za sebou, je hned jasné, že tudy vedla nějaká komunikace,“ uzavírá vysvětlením Milan Sýkora. Celý výzkum by archeologové rádi představili veřejnosti výstavou.  Snímky jmn.

Ústecký masakr, tedy poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem, připomene letos v rámci Roku smíření v litoměřické diecézi vedle pietního aktu u pomníku v Krásném Březně a ekumenické modlitby na železničním mostě také bohoslužba v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Do Ústí nad Labem se při té příležitosti vypraví i apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl.Před osmdesáti lety, 31. července 1945, explodoval v Ústí nad Labem muniční sklad. Výbuch posloužil jako záminka pro vraždění německých obyvatel města. Revoluční gardy, českoslovenští i sovětští vojáci a další lidé svrhávali německé obyvatele města do Labe, několik jich utopili v požární nádrži na Mírovém náměstí a další ubili před hlavním nádražím. Počet obětí se odhaduje na 80–100 osob, přičemž jmenovitě je 43 mrtvých. Následné vyšetřování bylo uzavřeno „bez důkazů“.Tehdejší události popsala loni při pietním aktu jedna z pamětnic, Brigitta Gottmann. „Bylo to děsivé a nikdo netušil, kam až to může zajít. Moje babička v nářcích prchala z města. Tenkrát nám dětem říkali, že se sem zase vrátíme. Do tohoto krásného údolí Labe se vracím posledních třicet let a jsem vděčná, že to je možné,“ uvedla.Setkání v den výročí masakru – 31. července – se zúčastní jak zástupci rodáků německé národnosti a jejich potomků, tak i představitelé spolků a veřejného života.Program:14.00 setkání u pomníku v Krásném Březně, přesun na železniční most15.00 ekumenická modlitba na mostě, poté setkání na faře18.00 mše svatá v arciděkanském kostele, hlavní celebrant arcibiskup Stanislav Přibyl.

Pětidenní duchovní obnovu farnosti v Mostě přijeli nabídnout všem věkovým skupinám tamního společenství redemptoristé ze Slovenska do neděle 21. června. Na sever Čech zavítal jeden z šesti týmů, který v této kongregaci připravuje exercicie pro farnosti od Litvy přes Slovensko, Moravu (a nyní) až po severozápad Čech. V Mostě pobývali provinciál P. Jozef Mihok a jeho spolubratr P. Ján Kniez. Pravidlem redemptoristů je, že přicházejí tam, kam je na takovou akci povolají. „Vzhledem k okolnostem si troufám říci, že tady v Mostě to není jen lidský nápad, ale je to inspirované Duchem svatým. Nejdříve nám napsali farníci, kteří od nás dříve slyšeli přednášky. Správce farnosti P. Leo Gallas nás pak pozval, protože měl podobný záměr,“ popisuje P. Mihok a dodává: „Před rokem na misijním kongresu, když jsme domlouvali datum, tak jsme nemohli tušit, že se k odchodu chystá jak duchovní správce, tak že se bude stěhovat i jedna z organizátorek, Barbora Konečná, která se vrací do svého rodiště. Obávám se, že kdybychom to dali na pozdější termín, žádné misie by nebyly.“ Do Mostu se mladá lékařka Barbora vypravila za prací před čtyřmi lety. „Pocházím z Valašska a byla jsem na farní misie zvyklá. V Brumově byli redemptoristé loni, a tak mne napadlo, že právě jejich misijní program může být pro naši mosteckou farnost velmi přínosný; že by bylo dobré, lidi znovu zapálit pro víru, obnovit ji a posilnit jejich vztah s Bohem,“ vysvětluje. Duchovní správce, P. Leo Gallas k tomu říká: „Snažíme se dělat pravidelné duchovní obnovy. Ale většinou to je jednorázová událost. Teď jsme prožili hlubokou duchovní obnovu,“ vysvětluje. V novodobé historii Mostu jsou to podle něj vůbec první farní misie. „Pokud tu nějaké byly, tak ještě ve starém Mostě před sto lety,“ doplňuje.  Co jsou farní misie?Farní misie jsou časem duchovní obnovy, exercicie pro celé společenství. Sv. Alfons z Liguori, který redemptoristy založil, si přál, aby řeholníci přicházeli do farnosti i za těmi, kdo si nemohou kvůli zdraví nebo penězům dovolit vycestovat, a mohli tak „doma“ zakusit několik intenzivních dnů života z evangelia. „Během misií se snažíme potkat s co nejširšími vrstvami. I tady v Mostě jsme se proto setkali s dětmi, mladými lidmi, ženami a muži při zvláštních setkáních. Udělujeme svátost nemocných a věnujeme se i nemocným. Program zahrnuje i pomáhající profese a modlíme se s nimi, aby je Bůh posiloval v jejich službě. Každý den slavíme eucharistii s tematickými zamyšleními na různá témata. Připravená je eucharistická adorace či obnova manželských slibů. Zkrátka aby každá skupina ve farnosti mohla zažít Boží blízkost, posilu, pokoj, občerstvení a obnovu,“ vysvětluje provinciál. Podle možností také pokaždé připravují i program pro nepokřtěné, pro hledající. Jak říká Barbora Konečná, lidé ve farnosti často ani netušili, co to vlastně farní misie jsou. „Museli jsme farníkům nejdřív hodně vysvětlovat a včas je pozvat, aby věděli, do čeho jdou a našli si čas. Máme tu tým asi pěti až osmi dobrovolníků a propagaci jsme řešili dlouho dopředu – třeba aby bylo jasné, že to je pro všechny, zaměřené na celou farnost,“ vysvětluje.„Bylo nám tu neskutečně dobře“Mostečtí napsali redemptoristům na poslední chvíli při sestavování plánu na letošní rok. „Chtěli jsme vyhovět také proto, že je to v diecézi, kterou spravuje náš spolubratr Stanislav Přibyl a druhý důvod je, že území Čech je pro nás teď prioritou po našem odchodu ze Svaté Hory. Generální představený si přál, abychom naše misie upřednostňovali právě na území české církevní provincie,“ popisuje provinciál. Těší ho, že mohli s farními misiemi dorazit na dosud nejzápadnější místo území své řeholní provincie. „Bylo nám tu neskutečně dobře! Byli jsme mile překvapeni, kolik přišlo dětí na misijní evangelizační program. Krásný čas jsme strávili s pomáhajícími profesemi. Slavení mše svaté tu je nad očekávání intenzivní, překvapuje nás nízký věkový průměr, jací lidé dorazili. Byla to velmi pestrá společnost,“ přibližuje P. Mihok. Jak doplňuje P. Kniez farní misie jejich tým uspořádal ve velmi rozličných regionech i v rámci Slovenska. „V České republice jsme měli nedávno misie v Lidečku, je to na Valašsku, kam přišlo opravdu velké množství lidí, protože to je religiózní kraj, podobně ve Štěbořicích v ostravsko-opavské diecézi. Byli jsme i ve středních Čechách, v Nymburce. Pokaždé je to jiné! Ale vždycky jsme překvapení tím, jak Bůh odpovídá na naši práci a doprovází ji,“ uvádí. P. Józef Mihok si všímá, že v severních Čechách přicházejí lidé, kteří mají opravdu touhu něco hledat a najít: „Nechodí se jen tak podívat, protože nemají večer program. Nebo že soused povede řeči, že někdo nepřišel na farní misie. Nebo že by motivací bylo, že jdou všichni, tak já musím taky. Zažíváme, že tito lidé jsou vědomě rozhodnutí přijít.“Co ve farnosti zůstane?Redemptoristé jsou otevření ke spolupráci i v dalších farnostech. „Velmi rádi budeme k dispozici. V naší provincii momentálně funguje šest misijních týmů. Každý rok máme misijní kongres, kde tyto akce plánujeme. Ne vždy jsme schopní hned vyhovět na konkrétní datum. Takových misií máme v naší provincii každý rok 52 od Litvy až po Most. Je to ale základní forma, kterou uskutečňujeme naše charisma,“ vzkazuje P. Kniez. A co farníkům v Mostě po návštěvě zůstane? Barbora Konečná říká, že nemá od misií očekávání, že se něco rázem změní. „Chtěla jsem, abychom otevřeli prostor pro Boží působení a nechali na Bohu, co on sám chce konat během těchto misií. My se chceme stát jeho nástrojem. Věřím, že se to podaří,“ říká. Určitě se tu ale „zabydlí“ ikona byzantského původu Panna Maria, Matka ustavičné pomoci. Její kopie byla celou dobu vystavená v kostele a redemptoristé ji mostecké farnosti nechají. Stejně jako všude jinde. „Původně pochází z Kréty z třináctého až patnáctého století. Na konci 19. století nám ji svěřil papež Pius IX. s tím, že ji máme učinit známou po celém světě. Všude, kam přicházíme obraz přinášíme s sebou. Celou dobu ji máme před oltářem a prosíme Pannu Marii o ustavičnou pomoc v době misií i poté až skončí,“ uzavírá P Ján Kniez. Fotogalerie k dispozici také na webu Člověk a Víra. 

Další kolo realizační části synody se při setkání kněží a jáhnů litoměřické diecéze s apoštolským administrátorem, arcibiskupem Stanislavem Přibylem, uskutečnilo v pondělí 15. června týdne v biskupském městě. Stanislav Přibyl popsal svou situaci jako "dojíždění do Litoměřic" a členům presbyteria svěřil, že se s nimi "cítí dobře". Situaci ve vedení církve na severu Čech popsal slovy "čekáme na nového biskupa a nový nuncius je zatím v Kuvajtu a přijede v září".  Jáhen Michal Olekšák, který má realizační část synody na starosti, připravil pro společenství kněží a jáhnů dvě otázky: „Jak jako kněží a jáhni vnímáme svou službu ve společenství s biskupem?“ . „Jaká kritéria považujeme za důležitá pro výběr diecézního biskupa?“Stanislav Přibyl přišel hned v úvodu s nabídkou kněžím a jáhnům, že odpovědi na druhou otázku ze synodálního setkání nabídne i nunciovi, který bude proces výběru nového biskupa pro litoměřickou diecézi organizovat. Z odpovědí během dvou kol naslouchání a jednotlivých příspěvků vyplynuly následující klíčové teze a náměty.   „Jak jako kněží a jáhni vnímáme svou službu ve společenství s biskupem?“  1) Napětí mezi hierarchií a společenstvímVědomí hierarchické struktury (úcta a poslušnost) je silné a reflektovanéSoučasně silná touha po:spolupráci týmusdílené odpovědnostiSnaha chápat poslušnost jako:dialogickouzakotvenou ve vzájemném respektu a důvěře – jsme spolu poslušní Boha2) Klíčová role vztahovostiblízkost biskupa (ne „daleko“)osobní kontaktpřátelskostnasloucháníSilné formulace:„být spolu jako tým“„harmonie jako struny na kytaře“„rodinný charakter diecéze“Vztah je vnímán jako podmínka funkční služby, ne jen její doplněk.3) Důvěra a prostorprostor – důvěra – přátelstvípotřeba kompetenční autonomiedůvěra ze strany biskupa posiluje loajalitumožnost rozhodovat ve svěřeném poli4) Komunikace a účastočekávání:otevřenostdostupnostmožnost sdílenípozitivně vnímaná zkušenost:když biskup skutečně naslouchá a nechá se ovlivnit5) Společné poslánívědomí, že všichni jsou spolupracovníci na hlásání evangeliadůraz na:radostnou zvěst - spásunadějiorientaci na potřeby lidí6) Duchovní dimenze službyslužba není jen organizační, ale:účast na rozlišováníspolupráce s Duchem svatýmbiskup vnímán jako:ten, kdo má dar širšího rozlišování „Jaká kritéria považujeme za důležitá pro výběr diecézního biskupa?“ 1) Duchovní a vnitřní kvality (nejsilnější vrstva)muž modlitbyotevřenost Duchu svatémuschopnost rozlišovánízralá víra nesená „ovocem Ducha“Bez této roviny je výkon služby vnímán jako neudržitelný2) Lidské a vztahové kvalitylidskostpřístupnostschopnost přátelstvíschopnost naslouchat„aby měl rád lidi, kněze i diecézi“3) Styl vedeníodvaha rozhodovatale zároveň:neautoritativnostum spoluprácevybírat spolupracovníkydelegovatmoderovat, ne vše řídit4) Vztah ke kněžím a jáhnůmpodporavzájemná důvěranasloucháníprostor pro službuocenění role jáhnů schopnost pracovat s různými povoláními (nejen „farářský model“)5) Vztah k diecézi a kontextuznalost místního prostředíschopnost:sžít se s diecézírozumět „severočeské specifičnosti“otevřenost laikům, společnosti i „světu mimo církev“6) Orientace na současnost a budoucnostpotřeba moderního, současného myšlení„držet ruku na tepu doby“schopnost chápat dnešní spiritualitu a komunikovat srozumitelně7) Odolnost a realismuspsychická odolnostschopnost unést tlakvědomí lidské křehkosti Průřezová témata klíčová pro obě otázky 1) Vztahovost jako centrální hodnotadůvěrablízkostpřátelstvíkomunikace2) Napětí mezi autoritou a synodalitoupřijatá hierarchie spolu se silnou potřebou:dialoguspoluúčastisdíleného rozlišování3) Důraz na „lidského a duchovního“ biskupane pouze funkce, ale osoba, která je blízko, naslouchá, rozlišuje a rozhoduje v Duchu svatém4) Společné poslání orientované na lidicíl:přivádět k Bohudávat nadějidůraz na:srozumitelnostrealitu dnešního světa 

Do konce května se po tři měsíce ve farnosti Mladá Boleslav odehrávalo něco, co zpočátku mohlo vypadat „jen“ jako další forma duchovní obnovy. Nakonec se však z desíti setkání semináře Život v Duchu dle P. Ernsta Sieverse stala cesta, která spojila lidi napříč generacemi i církvemi – a pro mnohé znamenala nový začátek ve vztahu s Bohem. Semináře se zúčastnilo 24 odvážných účastníků. „Odvážných“ není nadsázka – mnozí totiž přicházeli s obavami. Nevěděli, co očekávat, zda zapadnou, nebo jaké bude sdílení v malých skupinkách s lidmi, které nikdy předtím neviděli. Seminář připravil tým přátel z farnosti – čtyři laici, kteří sami v minulosti seminář absolvovali, společně se sestrou Kristiánou z místní komunity Congregatio Jesú. Na začátku bylo přání sdílet s ostatními to, jak Bůh jedná v jejich vlastních životech. Významnou oporou byl také mladobleslavský arciděkan P. Pavol Poláček, který pomáhal s plánováním semináře, tým doprovázel během modlitebních večerů a ujal se úvodní přednášky. „Měli jsme trochu obavu, protože jsme vedli skupinky lidí, které jsme předtím vůbec neznali,“ přiznávají organizátoři. „Ale právě tam jsme zakusili, že Bůh dokáže tvořit společenství rychleji, než si člověk myslí.“Devět témat, Boží slovo a společná cestaSeminář Život v Duchu je známý v mnoha farnostech jako cesta obnovy víry a hlubšího otevření se působení Ducha Svatého. Stojí na pravidelné modlitbě, každodenním rozjímání nad Písmem a setkáváním se ve společenství. Také v Mladé Boleslavi měl každý večer podobný rytmus: společné chvály a modlitba, přednáška na dané téma a následně sdílení v menších skupinkách nad Božím slovem i nad tím, co účastníci během týdne prožívali. Právě skupinky byly pro mnohé zpočátku velkou neznámou. „Nejsem sdílecí typ a měl jsem z toho obavu. Bůh mě ale překvapil – bylo to dobré. Diskutovali jsme nad Božím slovem a nakonec jsem se otevřel víc, než bych čekal,“ popsal jeden z účastníků. Postupně se ale ostych vytrácel a mezi účastníky vznikalo něco, co mnozí pojmenovali jednoduše: krásné společenství.  To bylo vidět i na velké generační rozmanitosti. Nejmladšímu bylo 24 let, nejstaršímu 84. Přesto si lidé různých životních zkušeností dokázali vzájemně naslouchat, povzbuzovat se a obohacovat: „Mohla jsem zažít společenství. Překvapila mě věková rozmanitost a to, jak krásně to fungovalo.“  „Jsem nová v Boleslavi a hledala jsem společenství. A najednou jsem zjistila, že je tady živá farnost. To mě opravdu překvapilo.“Když se Bible znovu otevřeJedním z nejsilnějších motivů, který se opakoval ve svědectvích „absolventů“, byl nový vztah k Písmu svatému. Mnozí přiznávali, že Bibli často neotevírali – zvlášť Starý zákon jim připadal vzdálený nebo nesrozumitelný. Během semináře se to však začalo měnit. Rychle se také ukázalo, že síla semináře nespočívá jen v samotných tématech, ale především v jejich podání. Přednášky totiž nebyly teoretickými úvahami nebo „malou školou teologie“. Organizátoři se snažili, aby každé téma bylo co nejvíce praktické a propojené se skutečným životem. Vedle výkladu tak zaznívala velmi osobní – někdy až intimní – svědectví o hledání Boha, obrácení, pochybnostech, krizích i konkrétních zkušenostech s Božím působením. Nebyla to náhoda. Většina organizačního týmu byla pokřtěna až v dospělosti a sami si prošli vlastní cestou hledání víry. Ve svých přednáškách tak otevřeně sdíleli, jak našli vztah s Kristem a co v jejich životě znamenalo obrácení.Večery smíření, modliteb a nový pokojSoučástí semináře byly také dva výjimečné modlitební večery. První z nich byl věnován smíření s Bohem a odpuštění. Po přednášce měli účastníci možnost přijmout svátost smíření nebo osobní přímluvnou modlitbu, během níž se za ně laičtí přímluvci modlili za odpuštění, uzdravení vnitřních zranění a nové odevzdání života Bohu. Večer doprovázela eucharistická adorace.  Pro mnohé to byla vůbec první zkušenost s osobní modlitbou tohoto typu. Vyvrcholením celého semináře pak byly modlitby za vylití Ducha Svatého, které proběhly jen několik dní před slavností Seslání Ducha Svatého.Ekumenický rozměr a nové vztahyVelkým obohacením byl také ekumenický rozměr semináře. Nepřicházeli jen katolíci, ale také křesťané z evangelikálních církví v Mladé Boleslavi. Právě společná modlitba a otevřenost vytvářely prostor, kde ustupovalo do pozadí to, co rozděluje, a do popředí vstupovalo to podstatné – společná víra v Krista a touha po Božím působení v životě i ve městě. Pro organizátory to bylo důležité potvrzení, že má smysl vycházet do služby i mimo okruh známých lidí.Konec? Spíš nový začátekNa závěrečném večeru zaznívala svědectví, která měla jedno společné: málokdo odcházel stejný, jako přišel. Někdo objevil novou chuť číst Bibli. Jiný našel pokoj, po kterém dlouho toužil. Další znovu objevil společenství nebo odvahu mluvit o víře. Text a snímky farnost Mladá Boleslav.

Další krok k jáhenskému svěcení udělalo v rámci své přípravy devatenáct kandidátů této služby církvi v litoměřické diecézi. Do služby lektorátu (a v jednom případě akolytátu) je minulý pátek (5. června) přijal správce diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl, při formačním setkání celých rodin těchto čekatelů jáhenství. Kostel Nejsvětější Trojice v Jiřetíně pod Jedlovou připomínal při bohoslužbě spíše vikaritátní setkání rodin. Arcibiskup totiž od začátku formace trvalých jáhnů avizoval, že si přeje, aby do přípravy na svěcení těchto mužů, byly zapojené i manželky a nejbližší rodinní příslušníci, včetně jejich dětí. Každému z kandidátů předal arcibiskup při bohoslužbě do rukou symbolicky lekcionář, tedy liturgickou knihu obsahující biblická čtení pro mši svatou a bohoslužby slova. „Přijmi Písmo svaté; buď Božímu slovu věrný a předávej je tak, aby si stále více podmaňovalo lidská srdce,“ řekl arcibiskup každému z nich. Všem pak popřál, aby byli „nositeli Písma“ a obdrželi od něj příslušný dekret, jímž je pro tuto službu formálně ustanovil. Jak Stanislav Přibyl připomněl, „trvalý jáhen má být mužem Slova“. Lektorát ho oficiálně uvádí do služby Písmu – nejen při liturgii, ale i v osobním životě a studiu. Je to závazek, že Boží slovo bude středem jeho života. Arcibiskup předal kandidátům stálé pověření k předčítání Božího slova (kromě evangelia) – jedná se o první krok k liturgické službě, která se po svěcení u jáhna rozšíří o předčítání evangelia a pronášení homilie. Podle církevního práva je udělení lektorátu také povinnou součástí přípravy ke svěcení. Kodex kanonického práva (kán. 1035) říká: „Před přijetím jáhenství musí kandidát obdržet a po určitou dobu vykonávat službu lektora a akolyty.“ Služba lektora umožňuje kandidátovi i církvi ověřit, zda je připraven na veřejnou službu a zda má potřebnou zralost, klid, schopnost komunikace a vztah k liturgii. „Je to také okamžik, kdy kandidát poprvé přijímá trvalou církevní službu. Je to tedy viditelné znamení, že církev s ním počítá a že on sám přijímá odpovědnost,“ vysvětlil Stanislav Přibyl. Budoucí jáhny povzbudil, aby se také snažili být styčnými osobami mezi věřícími a knězem, byli svorníkem společenství farnosti a pomáhali knězi. Kladl jim také na srdce, že lektorát nespočívá jen v předčítání Písma, ale také aby „o něm rozjímali a žili jím“ – vyzdvihl tak rozměr služby lektorátu pro duchovní život kandidátů jáhenství. Snímky Jan Policer / Člověk a Víra 

V sobotu 6. června se v Brně uskuteční mimořádná událost - slavnost blahořečení Jana Buly a Václava Drboly. Organizátoři chtějí tuto slavnost zprostředkovat i těm, kteří se jí nezúčastní osobně. Připravené jsou přímé přenosy. Televize Noe chystá celodenní přímý přenos dění na výstavišti:9.25–11.30 dopolední komponovaný program z hlavního pódia11.30–14.30 speciální polední studio se zajímavými hosty (přenos ze studia současně nabídne i Radio Proglas a sociální sítě Biskupství brněnského)14.30–16.30 slavnostní mše svatá16.30–17.20 koncert Scholy brněnské mládeže (SBM) Česká televize odvysílá na programu ČT2 přímým přenosem mši svatou od 14.30 do 16:30. Český rozhlas přinese mezi 14.00 a 15.00 mimořádné vysílání na svých 5 stanicích - ČRo Radiožurnál, ČRo Plus a ČRo Brno, Zlín a Vysočina.  . Radio Proglas nabídne tyto přímé přenosy:9.25–11.30 dopolední komponovaný program z hlavního pódia11.30–14.30 speciální polední studio se zajímavými hosty 14.30–16.30 slavnostní mše svatá    

Studenti, poutníci, zástupci obcí, občanských iniciativ, krajanských spolků a velvyslanectví Spolkové republiky Německo zaplnili 3. června náměstí a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Postoloprtech. Po ekumenické bohoslužbě odtud vyrážel Pochod Postoloprty Žatec. Připomněl oběti vraždění občanů německé národnosti, největšího poválečného masakru civilního obyvatelstva před vražděním ve Srebrenici. S pátým ročníkem Pochodu Postoloprty Žatec spojil arcibiskup Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze, červnovou bohoslužbu Roku smíření. Ten vyhlásil na začátku roku na severu Čech pastýřským listem. „Strávíme spolu celý den.  Budeme putovat, hovořit, přátelit se," uvedl při ekumenické bohoslužbě, na kterou do Postoloprt dorazil také Marian Čop, generální sekretář Ekumenické rady církví. V promluvě arcibiskup uvedl: „Stojíme na začátku trasy z Postoloprt do Žatce. Není to jen cesta krajinou. Je to také cesta pamětí, bolestí a nadějí. V Roce smíření chceme jít tiše, pravdivě a s úctou ke všem, jejichž osudy jsou s těmito místy spojeny,“ vyzval arcibiskup. „Nejdeme jako soudci ani jako lidé, kteří mají hotové odpovědi. Jdeme jako poutníci. Každý náš krok může být modlitbou: za zemřelé, za jejich rodiny, za odvahu k pravdě, za očištění paměti a za pokoj mezi lidmi,“ pozval kostel zaplněný poutníky na cestu. Poválečné událostiJak připomněli organizátoři pochodu, Postoloprtský masakr byl největší poválečný masový zločin na území Československa. Odehrál se v květnu a červnu 1945 v Postoloprtech a okolí, kdy byli příslušníky československé armády a revolučních gard zadrženi, týráni a popravováni místní Němci, převážně muži. Počet obětí dosáhl až 1 600. Přesný údaj není známý, protože část těl byla pohřbena v hromadných hrobech. Událost byla po desetiletí tabuizována. Vyšetřování v roce 1947 skončilo bez trestů a komunistický režim téma dále potlačoval. Teprve po roce 1989 začal systematický historický výzkum a pietní připomínky. Dnes je Postoloprtský masakr chápán jako temná kapitola poválečného násilí, která ukazuje, že utrpení civilistů pokračovalo i po skončení války. Na startu pochodu, před chrámem, studenti přepisovali jména obětí na cedule, které si účastníci pochodu připínali na sebe. Stanislav Přibyl, který se převlékl z liturgického do turistického oděvu, zvolil jméno kapucína Maxmiliána Hilberta. Ten byl vyčerpaný zastřelen, když doprovázel své farníky.  Cesta, pouť, vzpomínky a modlitbaKateřina Holštajnová pedagožka z žatecké základní školy vyrazila na osmnáctikilometrovou cestu s partou deváťáků. „Učím dějepis a chci, aby děti věděly, že to odnesli nevinní lidé. Chci, aby si uvědomovaly, jak nebezpečný je princip kolektivní viny a že nesmíme dopustit, aby se takové události opakovaly. Hovořili jsme o tom a tím pochodem si to zažijí,“ připomněla cestou k prvnímu ze tří známých masových hrobů. Dále v lese, u kříže a na místě dalšího vraždění, se arcibiskup Stanislav Přibyl za oběti modlil a připojil se k němu v hebrejštině i židovský věřící a předseda Německého spolku Radek Novák. Dlouhý zástup čítající stovky studentů a poutníků se pak vinul krajinou Žatecka mezi chmelnicemi až na zámek Stekník, kde bylo připravené občerstvení a modlitba v zámecké kapli u sochy, která připomíná utrpení žen a dětí, obětí Postoloprtského masakru.Pozvání k pravdě a smířeníZávěrečná bohoslužba, kterou přenášelo Radio Proglas, se uskutečnila v kapucínském kostele v Žatci. Mezi poutníky dorazili i další zástupci ambasády Spolkové republiky Německo. Celou cestu absolvoval vojenský atašé, plukovník Rüdiger Heinrich v pochodové uniformě, nyní do lavic usedl mj. i velvyslanec Peter Reuss. „Nohy možná cítí únavu, tělo si pamatuje kilometry, tvář nese prach dne. Ale právě taková cesta je dnes důležitou součástí naší modlitby smíření. Nešli jsme jen z jednoho města do druhého. Šli jsme současně krajinou paměti, místy, kde se dějiny naší země dotýkají bolesti, viny, bezmoci, mlčení i touhy po uzdravení,“ zahájil svou promluvu arcibiskup Přibyl. Připomenul, že Rok smíření v litoměřické diecézi zve k pohledu na minulost bez triumfalismu nebo výmluv, protože není na co být hrdými a není na místě se vymlouvat. „Téma smíření neotvíráme proto, že bychom chtěli někoho obžalovat, ale proto, že nás Bůh zve k pravdě, která je první krok ke smíření. V době, kdy se každý domnívá, že má tu svou pravdu a kdy se naše pravdy někdy diametrálně liší, jsme pozváni k pravdě, která je poznána a vyřčena, ale která je současně provázena milosrdenstvím. Nehledáme pravdu, která by byla tvrdá jako kámen, který kdysi farizeové chtěli házet po hříšnici, které se Ježíš zastal, ale pravdu, která se nechá nést před Boží tvář, snese pohled na Krista, který říká: ,Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.‘,“ uvedl. Poutníkům připomněl, že smíření nedokáže přinést pyšný člověk ani ten, kdo si je příliš jistý vlastní neposkvrněností, ba ani ten, kdo potřebuje mít vždy poslední slovo. „Smíření nesou chudí v duchu, tedy ti, kdo vědí, že před Bohem stojíme s prázdnýma rukama jeden jako druhý. Smíření mohou přinášet plačící, tedy ti, kdo si dovolí být zasaženi bolestí, i když se nestala přímo jim. Smíření nesou tiší. Nikoliv ti, kdo jsou slabí, ale ti, kdo odmítají proměnit paměť v další násilí. Smíření nesou zcela jistě milosrdní, totiž lidé, kteří nepřepisují vinu, ale také nenechají člověka navždy uzavřeného v jeho vině. A smíření zcela jistě nesou tvůrci pokoje. Ne ti, kdo se na pokoj dívají, ne jeho komentátoři, ale jeho tvůrci,“ vyzdvihl s odkazem na evangelium o blahoslavenstvích, které předtím zaznělo. Na závěr upozornil, že cesta z Postoloprt do Žatce mohla všem připomenout, že pokoj se netvoří jen slovy, ale někdy se utváří krokem. „Tichým krokem, který vyjadřuje postoj: nechci zapomenout, nechci nenávidět, postoj který se modlí myšlenku: Pane, nauč mě vidět v každém bližním člověka,“ podotkl arcibiskup a pozval ke slavení eucharistie, ve které mohou přítomní přinést Bohu všechno, co sami neumí uzdravit. „Přinášíme mu mrtvé, známé i neznámé, rodiny, jejichž příběhy byly rozbity, mlčení, které často trvalo příliš dlouho. Přinášíme rovněž vlastní strach z pravdy i vlastní neochotu odpouštět,“ uzavřel svou promluvu.Velvyslanec: není brzy ani pozděPřed požehnáním pozval Stanislav Přibyl k mikrofonu také německého velvyslance Petera Reusse, který mu poděkoval za iniciativu Roku smíření v litoměřické diecézi. „Smíření je úkolem odvážných,“ navázal ambasador na arcibiskupovu promluvu a připomněl dva historické milníky: „Před více než 60 lety napsali polští biskupové dopis svým německým kolegům, v němž uvedli: „Odpouštíme vám a prosíme vás o odpuštění.“ Mezi nimi i mladý arcibiskup z Krakova Karol Wojtyla,“ uvedl Peter Reuss a poukázal také na společné prohlášení Čechů a Němců, deklaraci, ve které zástupci obou národů uvedli, že by se chtěli dívat především do budoucnosti. V souvislosti se setkáním Sudetoněmeckého krajanského sdružení o Svatodušních svátcích v Brně, které bylo prvním na české půdě, uvedl, že „někteří, včetně vlivných lidí, říkali, že je to příliš brzy“. „Nebylo brzy, protože odvaha se smířit existuje už dlouho. Také nikdy není pozdě. Evangelium sv. Jana praví, že pravda nás osvobozuje. Tato pravda ve svobodě nás sjednotí a jsem rád, že příští rok budeme slavit třicáté výročí zmíněné Česko-německé deklarace,“ řekl Peter Reuss. Arcibiskup Stanislav Přibyl poděkoval organizátorům, že se mohl připojit k Pochodu Postoloprty Žatec a že tolik mladých lidí je „zasaženo touto historickou událostí, nedívají se na ni s lhostejností a chtějí se poučit pro budoucnost“. „Je vidět, že jste učitelé a chcete předat nejen vědomosti, ale také vědomí zodpovědnosti, svobody i velkorysosti. Děkuji,“ obrátil se na pořadatele. Jeden z nich, Martin Kos, pak jménem starosty Radima Laibla pozval účastníky bohoslužby k občerstvení do prostor někdejšího kapucínského kláštera.  Homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla je zde. 

Do Noci kostelů, tedy večera otevřených chrámů 29. května, se na severu Čech přihlásilo celkem 296 kostelů, kaplí a modliteben. Počty příchozích návštěvníků se podle sčítání organizátorů vyšplhaly na 28 tisíc příchozích. Některá místa byla letos přihlášena vůbec poprvé, v jiných farnostech a kostelích mají pořadatelé s touto akcí letité zkušenosti. „Ohlasy veřejnosti i pořadatelů přicházejí velmi pozitivní, a tak lze říct, že pro širokou veřejnost je tato událost vítaná. Poděkování patří organizátorům, pomocníkům a dobrovolníkům, všem účinkujícím, zkrátka všem, kteří v průběhu toho večera svým umem, věděním, přítomností a jakýmkoliv osobním přispěním nabídli příchozím možnost strávit čas v místech, kam lidé přicházejí po celé věky načerpat sílu, pokoj a požehnání,“ zhodnotil letošní Noc kostelů její koordinátor v litoměřické diecézi, P. David Horáček. Tématem letošní Noci kostelů byla „Odvaha“. Jak říká P. Horáček, kdo s odvahou otevřel dveře chrámu, a přidal s odvahou pár dobrých slov, a nabídl kus svého času druhým, byl příchozími odměněn vděčností. Pro návštěvníky byly připraveny i různé materiály a drobné dárky. Kostelní noviny nebo pexesa s výběrem mariánských kostelů v diecézi měly velký úspěch. Z reakcí organizátorů vyplývá, že co návštěvníky hodně potěšilo, byly karamelky s citáty o odvaze. Někde organizátoři nabídli i občerstvení. Například v Chabařovicích měli připravené chlebíčky, koláč a kávu. „Takový projev náklonnosti k lidem je moc prima. Věřím, že Pán Bůh všechno toto dobré dílo spojené s přípravou a průběhem Noci kostelů odmění,“ podotýká P. Horáček.   Připravené programy byly pestré a poutavé, a bylo z čeho vybírat. Nocí kostelů se protínají roviny dějinná, kulturní, společenská, náboženská i sociální a lidé mohli prožít nezapomenutelný večer. Návštěvníci se setkávali nejen k modlitbě, při koncertech, přednáškách a prohlídkách kostelů (včetně běžně nepřístupných míst, jako jsou kůry s varhanami a zvonice), ale i při rukodělných činnostech pro děti, ba dokonce i při společném putování. V Horní Řasnici měli návštěvníci možnost vyrazit na poutní cestu Srbská – Horní Řasnice, po které se vydávali po staletí poutníci mířící do Chrámu Navštívení Panny Marie v Hejnicích. „Vlastně jeden z největších benefitů akce je, že se lidé mohli setkávat, že si naslouchali, povídali, vzdělávali se, putovali, někteří se modlili a hlavně se společensky rostlo a vytvářela se pouta mezi lidmi,“ pochvaluje si diecézní koordinátor Noci kostelů a dodává: „V tom mimo jiné spatřuji význam této akce, že spojuje svět lidí věřících s lidmi nevěřícími, ale i věřící mezi sebou. Při přípravách programu se mnozí sblížili a uskutečnili to, čemu se říká převzetí kompetencí. Koneckonců to potvrzují zprávy z některých sborů a farností.“ „Přeji všem, aby ohlédnutí za Nocí kostelů bylo provázeno nejen dobrým pocitem, že mělo smysl se snažit a namáhat, ale také chutí v tom dalším roce tu být s Bohem pro druhé lidi,“ uzavírá P. David Horáček.Letošní noc kostelů v litoměřické diecézi se konala pod záštitou prezidenta republiky a hejtmanů Libereckého, Ústeckého, Středočeského a Královéhradeckého kraje a za finančního přispění Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR. 

Diecézní pouť ke sv. Zdislavě prožila litoměřická diecéze „ve stínu“ osmnácti dnů, které v sobotu 30. května uplynuly od chvíle, kdy zloděj rozbil relikviář v chrámu sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí, ukradl lebku sv. Zdislavy a zalil ji do betonu. Návrat relikvie proměnil tuto slavnost nejen v připomínku patronky litoměřické diecéze a Libereckého kraje, ale také v projev vděčnosti policii za pátrání a restaurátorům za záchranu. Je sedm hodin ráno. Do městyse Zdislava, do zdejšího kostela sv. Jana Křtitele, přijíždějí poutníci. Mezi prvními arcibiskup Stanislav Přibyl nebo hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Vítá je tu místní starosta Zbyněk Fetr a čekají novináři, kteří svým zájmem o návrat relikvie i samotnou pouť doprovázejí poutníky od samého rána.Pěšky do JablonnéhoArcibiskup Přibyl zahajuje pouť modlitbou a požehnáním v kostele, odkud zástup vyráží v čele s ostatkovým křížem sv. Zdislavy. Loni jej při příležitosti třiceti let od svatořečení paní Zdislavy vyrobil turnovský šperkař a výtvarník Jiří Urban. Na jedenáctikilometrovou cestu se vydávají poutníci s občerstvením od místních obyvatel (další je čeká za lesem). Za křížem a v hovoru s hejtmanem, mladými lidmi, poutníky i novináři, udává pokojné tempo chůze Stanislav Přibyl. To proto, že na lesní křižovatce se má hlavní poutnický proud setkat s těmi, kteří přijíždějí vlakem od Liberce. Když dorazí, nasadí už všichni ostrý krok až ke kapli nad Janovicemi. Mezi poli střídá hovor a veselí modlitba růžence, zpěv a litanie. Po společném fotografování u hradu Lemberk a zastávce u Zdislaviny studánky poutníci vstupují do Jablonného, kde je před bazilikou vítá místní duchovní správce P. Pavel Mayer. Připojují se k těm, kteří postupně zaplňují chrám.Lebka se vrací do rukou arcibiskupaV jedenáct hodin začíná mše svatá, při které nastane očekávaný okamžik: do baziliky se při ní navrátí relikvie, kterou zloděj odnesl 12. května a posléze ji zalil do betonu s úmyslem vhodit ji do řeky. Úkon kajícnosti je spojený s modlitbou za odpuštění svatokrádeže. Dominikáni přikrývají boční oltář s vykradeným relikviářem plátnem, řeholnice téhož řádu jej zdobí květinami růží a místní farníci, manželé Žantovi, na něj přinášejí světlo: rozsvěcují z plamene lucerny svíce. Pak přichází okamžik, na který čekají nejen novináři, fotografové a kameramani, ale celá zaplněná bazilika. Po necelých třech týdnech práce policie a restaurátorů ji přináší ti, kteří relikvii vyprostili z tuhnoucího betonu: Blanka Valchářová a Michal Velíšek. Předávají ji do rukou Stanislava Přibyla. Ten ji opatrně vyzdvihuje nad hlavu a umístí pod ten den trvalý a bezprostřední dohled policistů na hlavní oltář chrámu.Přijdeme o něco?Při promluvě Stanislav Přibyl vyzdvihuje osobnost světice i vztah věřících k jejímu vzoru života, ze kterého vyrůstá úcta k ní. Připomíná i význam a smysl relikvie „Intenzitu tohoto vztahu zesiluje. Byli jsme zvyklí, že na oltáři Panny Marie byla od roku 1908 vystavována její lebka. Před několika týdny se ukázalo, že je to jednak příliš riskantní, a současně mnoho lidí, včetně mnoha věřících, dalo najevo, že by se neměla nebo nemusela hlava sv. Zdislavy vystavovat tak jako dosud,“ uvádí arcibiskup a pokládá několik otázek: „Přijdeme o něco? Jsem skutečně zrádce a zbabělec, jsem kariérista, kterému stoupla funkce do hlavy, jak mi někteří lidé psali, když jsem se spolu s dalšími, kteří nesou za tuto relikvii zodpovědnost, rozhodl, že lebku uložíme do hrobu k dalším Zdislaviným ostatkům? Zaplněné bazilice pak nabízí odpovědi. „Několikrát jsem během anabáze s lebkou sv. Zdislavy řekl, že kdyby se definitivně ztratila, byla by to nenahraditelná ztráta. A to je prostý fakt. Je to jedinečná relikvie a nejde ničím nahradit. Jeví se tedy jako rozumné ji minimálně z bezpečnostních důvodů nevystavovat. Nejde o nevratné rozhodnutí, jakmile já nebo moji nástupci naznají, že je vhodné lebku vystavit, mohou tak učinit. S ukradenou nebo zničenou lebkou takové rozhodnutí udělat nelze,“ zdůrazňuje a pokládá otázku, zda bude nějak ohrožena nebo umenšena úcta ke svaté Zdislavě. „Nikoli, její hrob je doslova pár kroků od místa, kde byla relikvie dosud uložena,“ odpovídá a doplňuje: „Každý z nás máme možnost se ke sv. Zdislavě modlit, navštívit její hrob a i nadále se inspirovat jejím životním příběhem.“ Připojuje také žádost: „Prosím vás, abyste přijali toto rozhodnutí s pochopením a velmi by mě potěšilo, kdybych nemusel spolu s dalšími zažívat invektivy, které jsem vám popisoval. Ty ničemu nepomohou, jen jsou vizitkou odesílatele a pokud jsou od věřících, tak ostudou církve.“Čtyři muži potvrzují rozhodnutí pro službu v církviNávrat relikvie sv. Zdislavy však nezastiňuje přijetí kandidatur lektorátu pro budoucí jáhny Jakuba Dismana a Rostislava Kadlece a kandidatur kněžství pro bohoslovce Matouše Marka a Samuela Sitkaniče. Obojí avizuje Stanislav Přibyl v promluvě. O vážné nemoci jednoho z bohoslovců, Matouše Marka, informoval s jeho svolením arcibiskup věřící  a kněze na Zelený čtvrtek. Nyní mohl být zvěstovatelem dobré zprávy: „Matouš je po první etapě léčby leukémie a už v nemocnici říkal, že tu musí dnes být, i kdyby se měl nechat dovézt na vozíku. Naštěstí přišel po svých, protože léčba zabírá,“ sděluje se zjevným dojetím arcibiskup.Útvar sv. Zdislavy bude napříště Územní odbor Policie ČR v České LípěBouřlivý potlesk (tentokrát pro Matouše Marka) nezní v tento den v bazilice zdaleka naposled. Jako projev vděčnosti a díků policistům, kteří se na vypátrání zloděje a pak i relikvie podíleli, se rozezní, když ředitel českolipské policie Petr Rajt přebírá z rukou arcibiskupa zvláštní ocenění. „Jsem velmi rád, že jsou mezi námi ti, kteří krádež lebky sv. Zdislavy vyšetřovali. Obdivoval jsem jejich nasazení ve službě, jejich kompetenci a současně citlivost. Jsem rád, že je mohu ocenit alespoň symbolicky přiznáním čestného titulu Útvar sv. Zdislavy. V jejich službě se heslo policie „Pomáhat a chránit“ opravdu naplnilo vrchovatou měrou. Pánové, děkuji vám,“ pronáší na jejich adresu arcibiskup.Vděk restaurátorůmDlouhotrvající aplaus dopřávají lidé také oběma restaurátorům za mravenčí práci, při které vyprostili relikvii ze sevření betonu, do kterého ji pachatel uvěznil. Jak tito odborníci později sdělili novinářům v prvních okamžicích sami nevěřili, že se jim takový úkol podaří splnit. S takovou zakázkou nejenže dosud neměli zkušenost, ale obvykle také pracují v klidu bez časového tlaku. Těžkou hlavu měli především z tvrdnutí betonu, které nebylo možné zastavit ani zpomalit. „Věděli jsme ale, že ji musíme zachránit. Byl to strašný adrenalin," řekla médiím restaurátorka Blanka Valchářová. Společně s kolegou Michalem Velíškem pracovali na vyproštění lebky celých šestnáct hodin. „Temeno bylo uvězněné dva centimetry pod povrchem. Měli jsme k dispozici tomografický snímek. Dvě hodiny ale trvalo, než jsme se vůbec dostali k malé částečce, fragmentu lebky, protože pro nás bylo důležité, abychom ji nepoškodili," uvedla Valchářová. Zloděj také do betonu vysypal zuby, které byly původně v lebce uložené v lahvičce. Při krádeži urazil lícní kosti, které byly již dříve s křehkou a téměř 800 let starou relikvií spojeny jen voskovou výztuhou. Experti je nyní museli znovu spojit s lebkou. Tu pak ještě několik dnů vysoušeli a pozorně monitorovali, protože při zalití betonovou směsí nasákla vodou. Pracovali s klenotnickými nástroji a jak sami uvedli, na úspěchu jejich práce se významně podepsala jejich předchozí impregnace kosterního pozůstatku, kterou provedli po examinaci lebky v prosinci 2024. Díky tomu k ní nemohl beton přilnout. Lebku podle slov arcibiskupa Přibyla uloží dominikáni do tumby poté, co bude na základě dobrozdání restaurátorů jisté, že je v dobré kondici ve vyrovnaných klimatických podmínkách. Kdy to bude zatím není jasné.  Na závěr bohoslužby se ujímá slova také emeritní litoměřický biskup Jan Baxant, který oceňuje, že se tentokrát může účastnit Diecézní pouti bez povinností především jako poutník.   Promluva arcibiskupa Stanislava Přibyla je v plném znění zde.. Snímky Karel Pech, Jiří Nývlt a fotografové společenství Člověk a Víra Barbora Nosková, Jana Chadimová a Jan Tauchman.