Zprávy z diecéze

Stanislav Přibyl požehná v pátek 4. září v 16. hodin sochu sv. Jana Křititele ve své oblíbené výletní destinaci v Krušných horách. Slavnosti u hráze vodní nádrže Fláje se zúčastní také němečtí rodáci z Teplic vyhnaní po válce. Socha má vedle světce samotného připomenout také propojení zaniklé krušnohorské obce s Teplicemi. Iniciátorem vzniku sochy je Českojiřetínský spolek, který o zušlechtění okolí Flájské přehrady pečuje dlouhodobě. „Nápad vybudovat u hráze sochu sv. Jana Křtitele přišel dávno před rokem 2020,“ líčí historii vzniku sochy předseda spolku Petr Fišer, „jakmile jsme však začali na projektu pracovat, přišel covid, který vše zkomplikoval.“ K vytvoření díla oslovil duchcovskou výtvarnici Petru Wolfovou, která měla za sebou již např. výtvarný návrh meditační kaple v kostele sv. Jakuba Většího ve Světci u Bíliny, anebo bustu sv. Jana Boska pro tehdy vznikající salesiánské centrum Živý dům v Teplicích. Už samotné pořízení vhodného kamenného bloku se o několik týdnů zpozdilo, protože zaměstnanci kamenolomu skončili v karanténě. Když se konečně podařilo kámen přivézt do Duchcova a výtvarnice jej začala opracovávat, objevila se další potíž: „V průběhu prací jsem zjistila, že na místě, kde jsem zamýšlela vysochat světcovu ruku, se nachází zkamenělina. Musela jsem proto zamýšlenou podobu trochu poupravit, ale když jsem se propracovala k druhé ruce, objevila se další.“ Práce však nepřišla vniveč – výtvarnice dílo na popud spolku dokončila. „Bylo nám líto odejít od rozdělané práce jen proto, že má ta socha jinou podobu, než jsme zamýšleli. Rozhodli jsme se ji však umístit jinam, než bylo původně plánováno – svou podobou nám více zapadala do prostoru zaniklé obce Fláje, než k hrázi,“ vysvětluje Petr Fišer. Po osazení sochy v létě 2023 však klid v dílně výtvarnice Wolfové nezavládl: „První socha kvůli kvalitě kamene nedopadla podle našich představ. Mrzelo mě to, ale nezastavilo. Začala jsem potají pracovat na další soše, pro kterou jsem zvolila techniku, která není závislá na náhodě, a vytvořila jsem hliněný model.“ Když pak byl předseda Českojiřetínského spolku na návštěvě v duchcovském muzeu, vzala ho do své dílny a keramický model budoucí sochy mu ukázala. Podle svých slov překvapený a nadšený Petr Fišer pak ihned začal domlouvat možnost umístění sochy na pozemku Povodí Ohře a realizaci sochy. Jejího odlití do bronzu se ujala rodinná umělecká slévarna v Horní Kalné, v níž v posledních letech vznikala díla instalovaná např. v Londýně, Washingtonu, Vatikánu či na vinicích v Bordeaux.Teplice a Fláje spojuje víc než jen vodovodČeskojiřetínský spolek chce vztyčením sochy upozornit také na mnoho pojítek, která spojují zaniklou obec s Teplicemi. „V první řadě je to vodovod, jehož přípravné práce začaly přesně před sto lety, tedy dávno před vznikem přehrady, která město zásobuje pitnou vodou,“ uvádí předseda spolku pro oživení Krušnohoří a pokračuje: „tím druhým je právě patrocinium, protože Jan Křtitel je ochráncem jak podkrušnohorského lázeňského města, tak zaniklé horské vsi. “ Prakticky zapomenuto zůstalo flájské působení řádu salesiánů, jehož členové se dnes věnují farní pastoraci a sociálně vyloučené mládeži v Teplicích. Po druhé světové válce přišli salesiáni do kláštera v nedalekém Oseku a na odlehlé Fláje, pryč z dohledu komunisty ovládaného státního aparátu, jezdili na pobytové akce s mládeží, a to až do Akce K v roce 1950, která působení mužských řeholí násilně ukončila. Na Fláje se ale nuceně vrátili v druhé polovině 50. let, tentokrát jako dělníci na nebezpečné stavbě přehrady. Novou sochu požehná apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl a hudební doprovod zajistí teplický chrámový sbor Collegium hortense. Dorazí i spolek sdružující odsunuté německé obyvatele narozené v Teplicích, jehož členové budou tou dobou na svém pravidelném výjezdu do Teplic. „Velmi čestným hostem žehnání pak bude Hieronymus kníže Clary-Aldringen, poslední příslušník rodu bývalých majitelů teplického panství narozený v Teplicích,“ představuje vzácnou návštěvu Petr Fišer.

Projekt Rozkvetlé dědictví Zahrady Čech přenese atmosféru jubilejního 50. ročníku do centra Litoměřic a propojí tradici výstavy s jeho historickým a kulturním prostředím. Připravené budou květinové instalace také ve třech chrámech v centru: u sv. Vojtěcha, u sv. Jakuba a u Všech svatých. Během celého měsíce září (3.-27. 9.) ozdobí vybrané historické objekty jedinečné květinové instalace. Floristé a designéři pod vedením Zdeňka Kupilíka a Matěje Tesárka v nich vytvoří originální aranžmá, která citlivě propojí krásu květin s architekturou a atmosférou těchto výjimečných míst.  Jak říkají organizátoři, klíčovým myšlenkovým pilířem projektu je autentičnost a respekt k historii. Téma výzdoby jednotlivých objektů není nahodilé – floristé pečlivě studují minulost každého prostoru, jeho architektonické dispozice, účel i dochované estetické detaily, jako jsou nástěnné malby či barevnost památkových prvků. Návštěvníci druhého koncertu Litoměřického varhanního léta budou mít 2. září jako první možnost obdivovat rozkvetlý kostel Všech svatých.Volně přístupné památky zdarma bez prohlídek:Od čtvrtka do neděle 3. - 6. 9.10. - 13. 9.17., 18. a 20. 9.24. - 27. 9. vždy v čase 9:00-17:00  Víkendy s komentovanou prohlídkou zdarma:V sobotu a v neděli (mimo 19. 9.) vždy v 10.00 a 14.00. Vybrané víkendy nabídnou komentované prohlídky zdarma za účasti floristů a designérů, kteří instalace vytvořili. Návštěvníci se tak dozvědí více o jejich inspiraci, použitých technikách i o tom, jak vzniká květinová instalace pro tak specifické historické prostory. Kapacita na každou prohlídku je 30 míst a je nutné se registrovat.Které historické objekty v září rozkvetou Hrad Litoměřice Kostel sv. Vojtěcha Biskupská rezidence (otevřena jen v rámci komentovaných prohlídek) Kostel Všech svatých Kostel sv. Jakuba. Komentované prohlídky potrvají 1,5 h a okruh bude přesně v tomto pořadí. Tedy začátek na hradě a konec v kostele sv. Jakuba. Sraz bude vždy 15 min před časem dané prohlídky na Hradě Litoměřice. Mapa ke stažení zde.. Podzimní veletrh Zahrada Čech patří mezi největší výstavy svého druhu nejen na Severu Čech. Letos vstupuje do svého 50. ročníku. Výstava zaměřená na všechny zahrádkáře, chalupáře, kutily, zahradníky a milovníky přírody letos trvá 6 dní – od 11. 9. do 16. 9. 2026, každý den od 9 do 17 hodin. 

Ve čtvrtek 20. srpna zemřela Brigitta Gottmann (*11. dubna 1939), která byla jednou z posledních žijících pamětnic Ústeckého masakru z 31. července 1945, jedné z nejtragičtějších událostí poválečného násilí v českých zemích. Po celý život se aktivně účastnila pietních setkání, diskusí a projektů zaměřených na smíření mezi Čechy a Němci. Letos se zapojila také do Roku smíření v litoměřické diecézi, který připomíná poválečné události na severu Čech a usiluje o oboustranné smíření a odpuštění mezi oběma národy. Jako malé dítě byla Brigitta Gotmann svědkem brutality, která tehdy zasáhla německé obyvatelstvo v Ústí nad Labem. Její svědectví se v posledních třiceti letech stalo součástí společného česko‑německého úsilí o pravdivé pojmenování minulosti a vzájemné smíření váleného i poválečného násilí. „Bylo to děsivé a nikdo netušil, kam až to může zajít. Moje babička v ten den v nářcích prchala z města,“ popisovala své zážitky z 31. července 1945. „Vůbec jsem to tehdy nechápala, když jsem viděla plavat mrtvé v řece. Bylo to hrozné,“ vzpomínala letos v Ústí nad Labem. Se svou rodinou a sousedy pak byla zařazena do tzv. poválečného odsunu německého obyvatelstva a musela opustit Ústí nad Labem. „Během vyhnání nám dětem říkali, že se sem zase vrátíme. Do tohoto krásného údolí Labe se vracím až posledních třicet let a jsem vděčná, že to je možné,“ vzpomínala. Při letošním pietním aktu poznamenala, že je v Ústí nad Labem s ohledem na věk a zdraví zřejmě naposledy. Její slova se naplnila jen tři týdny poté. Arcibiskup Stanislav Přibyl jí při mši svaté 31. července v ústeckém chrámu Nanebevzetí Panny Marie za její svědectví i celoživotní úsilí o nápravu vztahů mezi Čechy a Němci poděkoval a v závěru bohoslužby jí předal kytici. Brigitta Gottmann byla nositelkou Spolkového záslužného kříže na stuze. Toto ocenění obdržela za dlouholeté a mimořádné dobrovolné nasazení ve prospěch německých vyhnanců a budování česko-německého porozumění a smíření. Je označována jako „Brückenbauerin“ – stavitelka mostů – směrem k České republice, protože dlouhodobě podporovala dialog a organizovala setkání pamětníků. Smuteční obřad s následným uložením urny se uskuteční v úterý 15. září v 11 hodin v kapli sv. Michaela na katolickém hřbitově v Lüdenscheidu. Ohlédnutí: Modlitby za oběti Ústeckého masakru | Zprávy z diecéze | Diecéze litoměřická.

Po dlouhé nemoci zemřela 18. srpna ve věku 64 let dlouholetá pracovnice stavebního odboru Biskupství litoměřického Hana Fiedlerová. „Jménem biskupského úřadu, jménem svým i arcibiskupa Stanislava Přibyla, projevuji rodině a přátelům paní Hany soustrast. Děkuji za všechnu práci, kterou pro církev na severu Čech odvedla. Prosím zejména kněze v naší diecézi, kteří zesnulou znali a spolupracovali s ní, aby na ni vzpomněli v modlitbě a při slavení mše svaté,“ uvedl delegát ad omnia (někdejší generální vikář) P. Radek Jurnečka. Na přání zesnulé se nebude konat veřejný pohřeb. parte (*.pdf).

Okresní soud v Litoměřicích projedná 1. října 2026 návrh na soudní rehabilitaci bývalého litoměřického biskupa a kardinála ThDr. Štěpána Trochty (1905-1974). Předmětem veřejného zasedání bude období od 19. 7. 1950 do 16. 1. 1953, kdy byl internován ve své rezidenci v Litoměřicích. Pozdějšího odsouzení z roku 1953, se návrh netýká, protože v této věci byl Trochta rehabilitován již dříve. Podnět k návrhu podal Jan Kratochvil, ředitel brněnského Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století. Návrh pak soudu předložil státní zástupce JUDr. Jan Jakovec. Ten dospěl k závěru, že "zostřená izolace", které byl Trochta podroben, byla nezákonná. Soudkyně Markéta Bitterová nařídila veřejné zasedání na čtvrtek 1. 10.  2026. Biskupství litoměřické o tom informoval právník Jana Kratochvila, JUDr. Lubomír Müller. V nedávné době byli na základě obdobných podnětů jinými soudy rehabilitováni římsko-katoličtí duchovní10. 10. 2024 - číhošťský farář Josef Toufar (1902-1950);12. 2. 2026 - pražský arcibiskup prof. ThDr. Josef Beran, dr. h. c. mult. (1888-1965);8. 6. 2026 - olomoucký arcibiskup prof. PhDr. ThDr. Karel Matocha (1888-1961).V Litoměřicích se bude soudní jednání tohoto druhu konat poprvé. Více informací zde: Chystá se soudní rehabilitace 17. litoměřického biskupa Štěpána Trochty | Zprávy z diecéze | Diecéze litoměřická Snímek archiv biskupství litoměřického.

Na hlavní pracovní poměr, plný úvazek, hledá Biskupství litoměřické nového zaměstnance pro správu účetnictví farností v turnovském vikariátu. Požadujeme minimálně středoškolské vzdělání v ekonomickém směru a praxi v oblasti účetnictví. Pružná pracovní doba a bohatý systém benefitů! Biskupství litoměřické hledá nového kolegu / kolegyni na pozici  Vikariátní účetní pro turnovský vikariát Místo výkonu práce: turnovský vikariát (dle dohody, administrativní zázemí v regionu, možný homeoffice) Pracovní poměr: hlavní pracovní poměr, plný úvazek   Nástup dle dohody Náplň prácesamostatné vedení účetnictví farností svěřeného vikariátu účtování běžných účetních operací (majetek, zásoby, banka, pokladna, závazky a pohledávky) zpracování účetních dokladů a vedení účetních knih inventarizace majetku a závazků vedení personální a mzdové agendy účtování o dotacích a vyúčtovávání přijatých dotací vůči poskytovateli dotacezpracování daňových přiznání a agenda daní (DPH, daň z příjmů, daň z nemovitých věcí aj.) účtování o finančním majetkuspolupráce s ekonomickým odborem biskupství, se správou majetku, se stavebním odboremúčast na poradách a školeníchPožadujememinimálně středoškolské vzdělání ekonomického směru praxi v oblasti účetnictví (samostatné vedení účetnictví výhodou) znalost účetních a daňových předpisů samostatnost, pečlivost a odpovědnost dobrou znalost práce na PC (MS Office, účetní software) znalost SW Pohoda výhodoutrestní bezúhonnost doporučení duchovního správce kterékoliv farnosti bude rovněž výhodou, není však podmínkouzkušenost s účetnictvím neziskových organizací nebo církevních subjektů, znalost vyhlášky 504/2002 Sb. a souvisejících předpisůzkušenost se mzdovou agendou výhodou, nikoliv podmínkouNabízímestabilní zaměstnání na plný úvazeksmysluplnou práci v prostředí církevní organizace odbornou podporu vedení ekonomického odboru biskupství a možnost dalšího vzdělávání přátelský kolektiv účetních ostatních vikariátů – kolegyň, ochotných vždy ke konzultaci konkrétních účetních případůpružnou pracovní dobu, homeoffice (dle dohody) platové ohodnocení dle vnitřních tabulek zaměstnavatele v závislosti na dosaženém vzdělání, 30 000,- základní mzda a příplatky dle skutečného objemu zpracovávaných účetních datbohatý systém benefitů – stravenkový paušál, 3 dny sick day, 5 týdnů dovolené, zvýhodněné ubytování ve vlastním rekreačním zařízení, výuka jazyků, benefitní kartaDalší informaceSoučástí pracovní náplně může být také správa bankovních účtů farností, práce s datovou schránkou a spolupráce při správě nájemních a pachtovních vztahů.Jak se přihlásitV případě zájmu zašlete svůj životopis a krátký motivační dopis na e-mail: kocurova@dltm.cz, a to nejpozději do 25.9.2026.  

Tři roky od vyhlášení sbírky na pořízení zvonu do Libořic na Lounsku, jej v sobotu 15. srpna požehnal arcibiskup Stanislav Přibyl. Připomíná Rok smíření v litoměřické diecézi. Sedmdesátikilový zvon přivezl z Holandska krátce před slavností zvonař Rudolf Manoušek. Tři původní libořické zvony „nepřežily“ druhou světovou válku, kdy je nacisté přetavili na zbraně.  Místní spolek Libobels - libořické zvony se rozhodl je znovu pořídit. Za účasti obce i liběšické farnosti, pod kterou Libořice spadají, se jim podařilo získat 179 tisíc korun. Stanislav Přibyl ještě jako litoměřický biskup vyhlásil rok 2026 Rokem smíření, podle toho nese zvon i své jméno.  Jeho zvuk mohli místní a jejich hosté slyšet už při první mši svaté, ale z nahrávky, protože věž není v dobrém stavu. Oprava se teprve chystá a zvon tam zatím viset nemůže. „Kostel byl zdevastovaný a léta zavřený, nesloužilo se v něm a v roce 2003 se v něm obnovily bohoslužby a je to velký milník v obnově chrámu, který bude i slyšet,“ chválí iniciativu místního spolku P. Vilém Štěpán, místní duchovní správce.  V uplynulých letech již na kostele proběhla renovace krovu, střechy a fasády. Interiér na obnovu ještě čeká a své místo něm najdou nové obrazy pro zbytky oltářů, které požehnal tehdejší litoměřický biskup Josef Koukl. „Na zvon přispěl Českoněmecký fond budoucnosti 75.000 Kč, Nadace ČEPS 30.000 Kč. Zbylá část je od dárců a také z akcí, které spolek uspořádal ve spolupráci s obcí Libořice a Farností Liběšice – jednalo se například o dva ročníky Běhu pro zvon, ale také benefiční koncerty a sbírky z poutí a výnos výstavy Slunečnice, kterou připravili studenti Podbořanského gymnázia,“ vpočítala Simona Blahoutová ze spolku Libobels – libořické zvony.  Snímky Simona Blahoutová.

Srpnová bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi byla ekumenická. Uskutečnila se 8. srpna ve Svoru na Českolipsku. V centru pozornosti setkání Roku smíření v litoměřické diecézi dosud stála zejména místa, jejich válečné a poválečné osudy jsou už známé, a která mají často větší než jen úzce regionální význam. Tentokrát to bylo docela jinak. Ve Svoru se odehrálo poválečné násilí na německy mluvících obyvatelích v menším rozsahu. Známá jsou však jména obětí i násilníků. „Jsem rád, že tentokrát se scházíme v docela jiné atmosféře než doposud, tedy uprostřed komorního shromáždění v kapli Nejsvětější Trojice ve Svoru. Připomínáme si tragické poválečné události, ale také, že vůbec není samozřejmé žít v míru a pokoji. A také že na nás samotných velmi záleží, abychom byli tvůrci pokoje, dobrých vztahů a smíření," přivítal arcibiskup Stanislav Přibyl přítomné věřící, kněze z širšího okolí a hosty z ekumeny. Na Českolipsko přicestovali generální sekretář Ekumenické rady církví Marian Čop a starokatolický duchovní Roland Soloch.Strážní domek č. 18Historický medailon archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse pak připomněl, proč v srpnu padla volba právě na Svor. „Klíčovým místem zdejšího bolestného příběhu je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla a kde od července 1945 sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů,“ popsal v textu, který předčítal místní duchovní správce P. Rudolf Repka. Dne 31. srpna 1945 zde tito muži zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepříliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvedl Martin Barus.  Známe jejich jménaStanislav Přibyl se pak v promluvě k těmto vraždám vrátil. „Když jde o pár lidských životů, máme tendenci si říkat – to je pár lidí, nic moc se nestalo. Ale historie není souhrn událostí a čísel. Dnes se chceme dívat na konkrétní lidské životy. Několik žen bylo zastřeleno, znásilněno. Známe jejich jména. Na druhé straně stojí konkrétní pachatelé, kteří byli buď potrestáni nebo trestu unikli,“ řekl apoštolský administrátor litoměřické diecéze a vyzval shromáždění ke společnému zamyšlení, jak se může stát, že člověk podlehne zlu tak moc, že ublíží bližnímu, zabije. Nabídl zároveň preventivní opatření pro dnešek. „Předně bychom si neměli zvykat na lhostejnost. Stavět se proti ní třeba i prostým pozdravem, dávat si najevo pospolitost jako na dovolené při výletě v horách, kde se lidé zdraví. Být k sobě pozorní,“ připomněl Stanislav Přibyl. Jak řekl v projevech lhostejnosti a nezájmu o druhé, v jejich posuzování ba i odsuzování bez bližší znalosti, vidí kořen nebezpečí. „Když pak někdo získá moc nebo příležitost a je popíchnutý myšlenkou udělat pořádek nebo zajistit spravedlnost, tak může vzít do rukou životy druhých lidí. Až takto brutálně, jak se stalo tady ve Svoru,“ řekl.Smíření i dnesAdministrátor litoměřické diecéze také varoval před přezíravými postoji k vlastním vinám, chybám a hříchům, v nepozornosti k tomu, co „v nás nedobrého dřímá“. Pak bývá podle jeho slov jen krůček od „distribuce viny“. „Abychom se nemuseli zabývat vlastními dilematy, selháními nebo vinou, začneme si před sebe stavět hříchy a nedostatky druhých lidí,“ poznamenal Stanislav Přibyl a přiznal, že někdy se až bojí, že kus takové šelmy dřímá i v něm. „Proto je důležité se odvrátit od svých hříchů a jednat podle práva a spravedlnosti. Smíření, za které se modlíme a kvůli němuž se scházíme, to není něco mimo nás, ale v nás. My se musíme smířit s Bohem, s druhými lidmi. A na základě těchto historických událostí si můžeme uvědomit, že máme vedle sebe někoho, s kým nemáme srovnané vztahy. Také že žijeme s lidmi, které bychom měli přijmout, vůči nimž jsme se provinili, je třeba se jim omluvit, něco napravit, požádat o odpuštění a začít znova. Je třeba prosit Boha o pomoc, protože na to nestačíme sami: smiluj se Pane, smiluj se nade mnou a zahlaď mou nepravost, stvoř mi čisté srdce. Čisté srdce totiž vidí mne samého a pak teprve posuzuje ty druhé,“ zdůraznil Stanislav Přibyl. Opak podle něj vede k nedostatku milosrdenství. „Následek pak nemusí nutně znamenat, že někoho nevinného zastřelíme u drážního domku, ale může to být jiný projev nenávisti,“ upozornil a požádal: „Nemodleme se dnes jen kvůli vinám cizích lidí a za historické oběti jejich násilí, ale vyznejme, že v sobě máme potenciál ubližovat, jsme hříšní a na druhé se díváme skrz prsty a s předsudky. Prosme o smíření s Bohem a mezi sebou, abychom potom mohli podat ruku smíření druhým. Třeba těm, kdo jsou jenom jiní.“  Zraňujeme a jsme zraňovániNa slova pražského arcibiskupa navázal v závěru generální sekretář Ekumenické rady církví Marián Čop a připomněl, že obrazem, jak mají vypadat naše vztahy a smíření je život a slovo Ježíše Krista. „Zažíváme spoustu okamžiků ve všedním životě, v práci, v rodinách a mezi lidmi, kdy se zraňujeme a jsme zraňováni. Proto je potřeba smíření, vzájemné úcty, porozumění, poslouchat se navzájem a vědět, že jsme všichni bez rozdílu stvořeni nebeským Otcem,“ vyzdvihl a nabídl i další krok: „Projevit úctu i těm, kdo si neuvědomují, jak to vidíme ve své víře my křesťané. To proto, aby naši bližní mohli poznat, že je dobré udělat sebemenší krok k pokoji a vzájemnému porozumění. Přeji vám, abyste odevzdávali lidem, to, co nám Pán dal, abychom projevovali lásku a pokoj,“ uzavřel Marián Čop. Po bohoslužbě pozvali manželé Urbanovi ze sousedství celé shromáždění na zahradu své chalupy, kde bylo nachystané pohoštění od nich, od farníků ze Svoru a okolí a „domácího“ kněze P. Rudolfa Repky. 

Zrekonstruovanou faru v Třebenicích v pátek 7. srpna společně požehnali apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl, a místní duchovní správce P. Lukáš Hrabánek. Stanislav Přibyl přijel do Třebenic nejprve společně s farností slavit mši svatou. Obnovy se v Třebenicích dočkaly prostory v přízemí, které budou napříště sloužit jako farní sál, tedy místo pro setkávání, přednášky, duchovní obnovy a přípravy na svátosti. Opravit se podařilo i zázemí – kuchyňku a sociální zařízení. Rekonstrukcí prošly i další místnosti v patře.  „Není to v naší diecézi obvyklé. Na faře buď bydlí kněz nebo se prodá. Využití třebenické fary pro místní komunitu i pro bydlení je moc hezké. Rád bych za takový nápad místnímu duchovnímu správci P. Lukáši Hrabánkovi poděkoval,“ uvedl arcibiskup Stanislav Přibyl při žehnání opraveného interiéru.   Kaple a farní sál „Každá doba vyžaduje něco jiného. Například jeden z mých předchůdců P. Josef Horký, dlouholetý třebenický farář, výrazná osobnost města mezi válkami, se věnoval spolkové činnosti s ochotníky nebo v tělovýchovné organizaci Orel a vytvářel tak pro tuto činnost i zázemí. Pokusil jsem se prostory fary ,zaktualizovat‘. Naše farnost potřebuje nejen kostel, ale také místo právě pro společenská setkávání,“ popsal současný duchovní správce farnosti P. Lukáš Hrabánek, který sídlí na faře v Libochovicích.   Na faře se povedlo opravit také kapli, kde budou probíhat některé bohoslužby v zimním období. „Nově jsme instalovali i topení, takže kaple bude napříště temperovaná,“ doplnil P. Hrabánek.   Na rekonstrukci farní budovy si musela vzít farnost úvěr ve výši 3,4 milionu korun, který bude splácet patnáct let. Centrum života i místo násilné smrti kněze Fara byla v době působení zmíněného P. Josefa Horkého živým centrem kultury – což mu přinášelo i kritiku od části obyvatel - zejména socialistů a německých nacionalistů. Nakonec se stal obětí nacistické perzekuce a zemřel v Dachau. Jeho život připomíná loni odhalená pamětní deska na fasádě farní budovy.   Druhým známým knězem, který ovlivnil život farnosti svým působením a mj. péčí o potřebné, byl P. Ladislav Kubíček. Byl vyhlášený svou laskavostí, otevřeností a tím, že nikdy neodmítl nikoho v nouzi. Také on má bustu na průčelí fary. Zemřel přímo v této budově 11. září 2004 při loupežném přepadení. Pachatelé byli dva mladíci z okolí. Kubíček je přistihl při krádeži – a místo toho, aby je udal, jim dal peníze a nabídl, že mohou odejít. Oni ho však napadli, zranili, pobodali, polili hořlavinou a zapálili. Zemřel na následky tohoto útoku, oba pachatelé byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody.

Poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem připomnělo poslední červencový den pietní shromáždění. Arcibiskup Stanislav Přibyl s ním spojil ještě jako pastýř litoměřické diecéze také Rok smíření. Do Ústí nad Labem pozval Stanislav Přibyl věřící k modlitbě za česko-německé smíření a vztahy. Mši svatou slavil v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Krajské město se stalo dějištěm jedné z bohoslužeb, které připomínají různých místech válečné a poválečné násilí. Tentokrát oběti tzv. Ústeckého masakru.Co se stalo v Ústí?Osudy někdejších obyvatel německé národnosti 31. července 1945 připomněl při večerní bohoslužbě text historika Michala Pehra z Ústavu pro studium totalitních režimů. „V Krásném Březně vybuchl muniční sklad a poté následoval jeden z největších masakrů německého obyvatelstva po válce. Nevíme, zda byla exploze neštěstí, či sabotáž s úmyslem vyprovokovat konflikt. Na místě zůstalo 27 mrtvých a spousta zraněných,“ popsal Michal Pehr. Těsně po tragédii se podle jeho slov nikdo nezabýval hledáním opravdových viníků, ale následovala davová reakce. „Revoluční gardy, náhodní kolemjdoucí ale i vojáci - jak českoslovenští, tak sovětští - se zapojovali do bití a zabíjení německy mluvících obyvatel města jako smyslů zbavení,“ připomněl. Ústí se stalo kulisami děsivých pouličních masakrů, při nichž byli nevinní lidé biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe. Přesný počet obětí není jistý. Zpravidla se uvádí v rozmezí 50 až 100 osob. „Nikdo za toto bezpráví nebyl později potrestán. Poválečné vyšetřování směřovalo do ztracena a celá událost se stala tabu," přiblížil historik. Úsilí o smíření nelze přehlédnoutMši svaté v kostele Nanebevzetí Panny Marie předcházela dvě vzpomínková setkání. Ve čtrnáct hodin to první u pamětní desky poblíž někdejší muniční továrny a pak i na lávce železničního mostu. Obou se zúčastnili představitelé veřejné správy i církve, německý velvyslanec Peter Reuss a zástupci spolků, pamětníci i jejich potomci. Deset hodin cestovala do Ústí nad Labem vlakem z Německa pamětnice Brigita Gottmann, která se narodila v roce 1939 v ústeckém Svádově. Na konci války byla malá dívka. „Vůbec jsem to tehdy nechápala, když jsem viděla plavat mrtvé v řece. Bylo to hrozné," vzpomínala. Do Ústí se přesto vrací ráda pravidelně od 90. let - a to i na pietní shromáždění. Letos to bylo – jak řekla - s ohledem na věk a zdraví zřejmě naposledy. Steffen Hörtler, místopředseda spolkového vedení Sudeteoněmeckého krajanského sdružení připomněl, že setkání neslouží k „sestavování účtu křivd“ nebo rozdmýchávání staré nenávisti, ale s cílem vrátit obětem jména a jejich důstojnost. „Pravda je jediným základem, na němž může vyrůst skutečné uzdravení. To, že čeští a němečtí historikové dnes společně zpracovávají tyto archivní materiály, představuje neocenitelný pokrok, za který jsme hluboce vděční,“ řekl. Připomněl, že sudetští Němci, se dnes chápou jako lidé, kteří s nasazením budují mosty ve svobodné a sjednocené Evropě. „Nezapomínáme na utrpení našich předků. Proměňujeme však tuto vzpomínku v trvalý závazek: závazek k míru, k nekompromisní ochraně lidských práv a k česko-německému sousedství, které je neseno hlubokým přátelstvím,“ vyzdvihl Steffen Hörtler. Německý velvyslanec Peter Reuss při pohledu do osmdesát let staré historie uvedl, že tehdy se zdálo se, že po zločinech spáchaných nacisty nebude pokojné soužití Čechů a Němců možné. „Nestalo se a oba národy už dávno usilují o smíření a spolupráci založenou na důvěře. Nelze to přehlédnout. Pokud někdo tvrdí něco jiného, tak se plete,“ zdůraznil Peter Reuss. Po proslovech, položení věnců, modlitbě v češtině, v němčině a v hebrejštině shazovali přítomní květiny do Labe. Poté odjeli účastníci setkání na faru. Odtud se po občerstvení v mimořádně parném dni vypravili ke slavení mše svaté společně s farností a lidmi z širokého okolí.Pojmenovat a usilovat o uzdraveníPři kázání poukázal arcibiskup Stanislav Přibyl na první krok v hledání smíření: součástí obnovy všech vztahů je důležité pojmenování zla, vin a jejich přiznání. „Nemáme však jen hledat viníka, to je jen část pravdy a uzdravení,“ řekl arcibiskup a doplnil: „Když se mě lidé ptají, jestli to není něco vzdáleného a vytahování mrtvých z hrobu, tak není. Lidé dobré vůle, kteří žijí podle svého svědomí, mají usilovat, aby žili ve smířených vztazích. A to nejen v případě historických událostí, ale i současných vztahů v rodině, ve farnosti, ve společnosti. Je proto potřeba, abychom šli stále dál, konali dobro a stavěli na uzdravených základech,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl. Na tento rozměr smíření a nápravu vztahů i v současném světě poukázal i Radek Novák, jeden z pořadatelů pietních akcí ze Spolku Němců a přátel německé kultury. „Každý rok vzpomínáme na tragické události v Ústí. Každý rok říkám, že se to nikdy více nesmí opakovat. Každý rok dostávám otázky, proč se zabývat dávnou historií, vždyť žijeme dnes a máme jiné problémy,“ popsal. Paměť je ale podle jeho slov důležitá pro to, jak společnost žije a bude žít. „Rozpomeň se na dávné časy, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, říká biblický text. Připomínky historie a porovnání se současností nás probouzejí k vědomí, že nikdy více je právě teď. Buďme lidmi, protože to je jediný recept, jak předcházet dalším tragédiím,“ zdůraznil. Snímky Jana Chadimová / Člověk a Víra.