Velikonoce 2018: Bílá sobota, Velikonoční vigilie

Velikonoční vigilii v katedrále sv. Štěpána sloužil 31. března 2018 litoměřický biskup Mons. Jan Baxant. Vigilie Veliké noci začala před katedrálou svěcením velikonoční svíce - paškálu.

Poté, kdy v katedrále zazněl slavnostní exultet a biblická čtení určená pro velikonoční vigilii, pronesl litoměřický biskup následující homilii:

Bratři a sestry, milí křesťané,

jsme-li zvyklí si připomínat významné události v našem životě a slavit např. jmeniny či narozeniny našich blízkých, pak Velikonoční vigilie je pro nás křesťany především příležitostí si uvědomit svou vlastní identitu: čím a kým jsme, když jsme křesťané. Znamená to hluboce promyslet, poznané náležitě uchopit a radostný výsledek našeho uvažování patřičně i oslavit. Kdy jindy je pro to důvod, než právě o Velikonocích?

Křest kohokoliv z nás, ať už jsme jím byli do Kristova společenství přijati jako nemluvňata, děti, nebo dospělí a už vyzrálí lidé, vždycky to byla rozhodující chvíle naší lidské existence. Oprávněně se dá mluvit o životě před křtem a po křtu. Čas po křtu je dobou společenství, křesťanské pospolitosti. Člověk může ztratit přátele, dokonce i rodiče a sourozence již v útlém věku, ve skutečnosti ty nejbližší z nejbližších. Znám několik takových lidí. Totální adopce opuštěného dítěte, vlastně ztraceného jedince v cizotě světa, je ušlechtilý a záslužný čin, Bohem jednou bohatě a štědře odměněným, provázený však zkouškami nepochopení u druhých lidí, i samotným rizikem učinit rozhodnutí platné na celý život, tedy rozhodnutí neodvolatelné.

Při křtu se děje něco, co by se mohlo jevit podobně. Je to ale podoba zdánlivá, protože tuto skutečnost neskonale převyšující. Kristův křest, jímž jsme byli pokřtěni, není totální adopce ze strany Boží, ani jakési osvojení človíčka náhle se ocitnuvšího v dosud neznámém a neověřeném světě, protože rázně odpoutaného od mateřské pupeční šňůry a mateřského prsu s mléčnou životodárnou výživou. Křest je mimořádný úkon Boží dobroty a lásky, plynoucí z výkupné Kristovy oběti, zařazení nově pokřtěného do vlastní Boží rodiny, a to do řady první, totiž milovaných Božích dětí. V Boží rodině nejsou oddělené dětské kasty: první řada těch nejmilejších, druhá řada milovaných, třetí řada trpěných, čtvrtá řada problematických atd. Křtem se stáváme s Kristem stejným Božím dítětem, dcerou či synem, stejně milovaným, stejně chráněným, stejně zodpovědným a dospělým. V Boží rodině se nehraje na rodinu. Boží děti, my křesťané a křesťanky, nepředstíráme sourozenectví s Ježíšem. Není to žádné jakoby příbuzenství. Božími dětmi jsme, příbuznými Kristovými jsme, do Boží rodiny patříme a společně ji vytváříme. Můžeme se někdy chovat díky svým hloupostem tak, že by to z Boží strany vyžadovalo útrpnost a soucit s problematickými a nesnadno snesitelnými členy domácnosti, ale to by byly jen a jen naše dojmy. Bůh nás má všechny v první řadě své pozornosti lásky a milosrdenství. Má nás všechny stejně rád!