Svatoštěpánská homilie biskupa

To, co nám, milí bratři a milé sestry, nedává pokoje, je skutečnost, že jen pouhý den po Božím hodu vánočním, po slavnosti Narození Páně slavíme svátek svatého Štěpána. Nebyl u jesliček, nepatřil mezi příbuzné Páně, nebyl pastýřem ani mudrcem od východu. A tak si říkáme: Co tím církev má v úmyslu, když dává do kontrastu tyto dvě tak rozdílné události?

Odpověď není snadná a pravděpodobně tuto záhadu nelze beze zbytku vysvětlit. Je ale tady. A to patrně proto, abychom si uvědomili pravou podobu následování Krista. On přišel na svět jako Spasitel. Spasil nás ovšem nejen tím, že se stal jedním z nás, ale k jeho životu a poslání také patří velikonoční události: úzkost, utrpení, smrt, bytí v hrobě a konečně zmrtvýchvstání, které je tou skutečností, která dává celé křesťanské víře smysl (srov. 1 Kor 15,14). Ve všem se ukazuje naděje, která se naplňuje. Naděje, tedy pevné přesvědčení, že Bůh plní své sliby a zaslíbení. Ve Vtělení se nám přibližuje a stává se jedním z nás. Zůstává Bohem, kterému se máme klanět, ale stává se člověkem, kterého můžeme a máme následovat. Byl jako každý jiný člověk (Flp 2,7), byl nám podobný ve všem, kromě hříchu (GS 22; Žid 4,15)

Lidé ho chtějí následovat různým způsobem, a je tomu tak i mezi apoštoly. Jakub a Jan, synové Zebedeovi, chtějí sedět v Božím království po jeho pravici a levici. Jsou pro to schopni udělat všechno, i pít kalich, který pije Kristus (Mt 20,22-23). Ale to je nejen kalich požehnání, ale také kalich úzkosti a utrpení. Ježíš sám se modlí v Getsemanech: „Otče, je-li to možné, ať mě mine tento kalich.“ (Mt 26,39). Na křížové cestě ani nejsme schopni jít s Ježíšem po celou cestu. Učedníci se rozutekli, jen někteří zpovzdálí následovali trpícího Pána. Šimon z Kyrény a Veronika, Ježíšova Matka Maria a další ženy, to jsou ti, kdo dokázali na křížové cestě alespoň setrvat. Pod křížem se dá jenom stát (Stabat Mater Dolorosa), protože na něm je jen jedno místo, a to je místo pro Ježíše, Božího Beránka, stejného Ježíše, který se včera narodil na tento svět.

Pokud jsme byli my lidé za Ježíšem dosud schopni alespoň klopýtat, na jeho zmrtvýchvstání jsme nebyli schopni se ani dívat. Uniklo našim zrakům a úkolem člověka – apoštola či svědka, je nikoli být u zmrtvýchvstání, ale svědčit o tom, že ten, který zemřel, žije. Nakonec své pozemské přítomnosti Kristus přichází k různým lidem ve svém oslaveném těle, aby je vytrhl z jejich představ a ukázal jim sebe jako živého, ale také záblesk budoucí slávy.

A poté se v mladé rodící se církvi objevuje Štěpán. Je vybrán, aby se stal jáhnem. Aby spolupracoval s apoštoly. Zatímco oni se budou věnovat modlitbě a službě slova, jeho úkolem je starost o společenství křesťanů (Sk 6,2-4). A takový je úkol jáhnů stále: shromažďovat a pečovat o křesťanskou komunitu, aby se biskupové, kteří jsou garanty apoštolského rozměru církve a její jednoty, mohli starat a zprostředkovávat to, co církev dostala od Boha: slovo a milost.

Štěpán je mocí svého povolání a ustanovení církví jáhnem, avšak mocí své sounáležitosti s Kristem, dneska bychom řekli, mocí křtu, je svědkem. Jeho slova: Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici (Sk 7,56) nejsou jeho provokací vůči židům, kteří se s ním přeli, protože konal veliké divy a znamení, ale jsou svědectvím na závěr jeho kázání před veleknězem o dějinách spásy (Sk 7,1-53). Jeho slova nebyla z jeho hlavy, divy a znamení, která konal, se neděla jeho vlastní mocí, ale všechno to bylo právě proto, že byl celou svou bytostí ponořen do Krista, že na něj měl upřeny své oči víry. A pro toto slovo a svědectví byl umučen.

Často nechápeme mučedníky a myslíme si, že bychom v jejich situaci nějak obstáli, že bychom přechytračili situace, v nichž se nacházeli. To ale není postoj křesťana. Jeho úkolem je svědčit o Kristu. A člověk nemůže zapřít to, co vidí, jen za cenu vnitřní lži. Je to záležitost věrnosti. Mučednictví není strkání hlavy do oprátky, ale odvaha neuhnout, když je svědectví o Kristu nebezpečnou disciplínou.

Nám se takové situace zpravidla nedějí. Je něco špatně? Nikoli. Buďme vděční, že žijeme v čase a na místě, kde svědectví pro Krista není životu nebezpečné. To ale neznamená, že se po nás svědectví nevyžaduje. A jsou i nějaké ústrky a nekomfortní situace: výsměch, nepřijetí, nezájem, neschopnost poznat závažnost toho, co my křesťané prožíváme a co sdělujeme svému okolí. Je to někdy také ubíjející, i když to nejsou létající kameny.

V této chvíli bychom v sobě měli obnovit plamen Ducha Svatého, abychom se dokázali dívat do nebe navzdory tomu, že od toho občas může bolet za krkem a navzdory tomu, že riskujeme, že nám zde na zemi takzvaně něco uteče. Měli bychom v sobě obnovit předsevzetí, že to, co vidíme, není jen pro nás, ale je to něco, o čem máme, a dokonce musíme svědčit. Nejen slovy, ale především životním postoje a poté skutky, které z takového postoje vyplývají.

Pamatujme také nyní na všechny křesťany, kteří pro víru v Krista na celém světě trpí. Je jich většina, jsou téměř na celém světě: v Africe, Nigérii, odkud pochází pan nuncius nevyjímaje, v Asii, v Americe, na Blízkém východě, ale i v Evropě. To jsou ti Štěpánové, kteří jsou kamenováni. Ale u Štěpánova kamenování byl Šavel. Dělal takového šatnáře, nic významného. To, co viděl, plně schvaloval. Ale pak se situace změnila. Určitě i Štěpánova odhodlanost položit za Krista život přispěla k Šavlovu obrácení a jeho proměně v Pavla, apoštola národů.

Jsme dnes bohudíky stranou pronásledování pro víru v Krista. Tak alespoň stůjme vedle Šavla, abychom se spolu s ním mohli obrátit a byli připraveni jako on říci: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2,20) (…) Nic mě nemůže odloučit od lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu, ani smrt... (srov. Řím 8,39).

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický