Setkání Ackermann-Gemeinde v Rohru

Neboj se, všechno dobře dopadne!

Kázání při mši svaté v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Rohru, sobota 3. srpna 2024, 10.30 hodin.

Sestry a bratři, drazí přátelé,

slovo, kterým jsou protkána dnešní biblická čtení jako zlatou nití, je slovo prorok. Je to slovo, s nímž často nakládáme, ale je tak mnohoznačné a současně hluboké, že patrně nikdy nedohlédneme jeho význam v celosti.

Je to označení člověka, je to poslání, je to postoj, je to činnost.

Co to znamená být prorokem?

Pokusím se spolu s vámi nahlédnout pod pokličku tohoto tajemného slova.

Někde jsem slyšel, že prorok je ten, kdo mluví k lidem o Bohu. Jistě je to také tak, ale domnívám se, že prorok je v první řadě člověk povolaný. Když se podíváme na starozákonní proroky, například na Jeremiáše nebo na Ezechiela, vidíme, že to nebyli lidé, kteří by si zvolili prorokování jako své řemeslo nebo jako pózu, v níž by se cítili dobře a pohodlně. Naopak. Jeremiáš si povzdechne: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě!“ (Jer 20,7) A Jeremiáš i Ezechiel dostávali za úkol prorokovat způsobem, který z nich činil blázny. Jejich prorocké činy bychom označili za neefektivní: Prokopat se zdí, jít až k řece Eufratu a tam zakopat řemen, a potom tam jít znovu a zjistit, že ztrouchnivěl, oženit se s nevěstkou, nenaříkat nad zemřelou ženou a tak dále. I Abrahám byl svého druhu prorok. Musel se zvednout a jít do nejistoty, tam, kam mu Hospodin ukáže.

Být prorokem je tedy cosi, co člověk dostane od Boha. Jako úkol, kterému zpravidla naprosto nerozumí a který je většinou dosti nepohodlný. Stát se prorokem nebo prorockým obrazem je něco, co může člověka naplňovat jen za cenu obrovské víry.

Být prorokem je nebezpečné. Prorokům vždycky šlo víceméně o život, protože to, co chce po člověku Bůh je zpravidla proti mysli a zájmům bohatých, mocných a těch, co něco znamenají, nebo si to alespoň myslí. Prorok a mučedník vlastně nesdílí jen rizikovost počínání, ale je blízko i jejich povolání: v obojím případě jde o svědectví a věrnost Bohu a jeho vidění skutečnosti i za cenu nejvyšší, za cenu života.

Být prorokem je postoj. Někdy člověk ani nemusí mluvit, nemusí nic dělat, už tím, že je, tím, jak je, se zvěstuje Boží poselství. Takovým prorokem byl zcela jistě Ježíš, když visel na kříži, byl jím, když nemluvil, ale psal do písku, byl jím dokonce, když byl po smrti. Tehdy skály pukaly, hroby se otvíraly, chrámová opona se roztrhla odshora až dolů. (srov. Mt 27,51–52)

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že si dnes připomínáme jednu prorockou skutečnost a jednoho proroka.

Onou skutečností je evropské společenství. Je haněno, vysmíváno, podceňováno, kritizováno, zatracováno, a někdy právem, protože ona prorocká myšlenka a čin na ni navazující byl zanesen prachem byrokracie, ideologie a touze po snadném životě. Evropské společenství však nevzniklo jen jako ekonomický pakt o uhlí a oceli, ale jako výsledek reflexe nesmyslnosti nenávisti a zabíjení, které přinesla poslední světová válka. Stál jsem kdysi před katedrálou v Remeši, kde je v dlažbě upomínka na historické setkání Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla, představitelů zemí, které si ve válce tak nesmírně ublížily. Tito muži si tam dokázali vyjádřit vzájemné odpuštění a touhu po spolupráci. Byl jsem kdysi v Metách u hrobu Roberta Schumana, v malém kostelíčku na předměstí, na místě, kde spočinuly ostatky člověka, který stál u zrodu evropské integrace a tato myšlenka byla plodem jeho autentického křesťanského života. Není jiné východisko než si odpustit. Není to prorocké?

Ukazuje se, že ano. My Češi, Moravané a Slezané, jsme se připojili k Evropské unii před dvaceti lety. Celou dobu k ní máme výhrady, ale z jejích benefitů žijeme zcela bez uzardění. Jak už jsem zmínil, mnohé výhrady k této politicko-hospodářské entitě, nebo spíš k její současné podobě jsou oprávněné. Ale pod popelem doutná oheň. Tam někde v jádru této instituce stále plane prorocký postoj otců zakladatelů, který stavěl stejně na odpuštění a smíření jako na spolupráci a hospodářské prosperitě. Jan Pavel II. kdysi řekl prorocká slova, nebo možná spíš vyslovil prorocké napomenutí: „Evropo, vrať se sama k sobě.“ (Ecclesia in Europa 120) Kam se máme vrátit? Papež měl na mysli křesťanské kořeny našeho kontinentu. Ano, je třeba se vrátit ke Kristu. A na této cestě najdeme i jádro myšlenky, z níž sjednocená Evropa vznikla. Jako fénix z popela vstává kontinent zraněný válkou, protože se nová skutečnost začala stavět hodnotách Kristových. Je to hodnota jedné prosby modlitby Páně: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Čtyřicet let poválečného vývoje jsme my v Československu ovšem strávili na druhé straně plotu, za ostnatým drátem, za zdí. Naše poválečné světlé zítřky začaly vyhnáním obyvatel, kteří mluvili jazykem agresora, aniž bychom si dali práci s tím, kdo je vinen, a kdo se snažil obstát. To se netýkalo jen jednotlivců, ale také institucí. Jednou z nich byla broumovská komunita benediktinů. A tito bratři našli domov zde v Rohru. Pokud jsem zmínil Abraháma, bylo to právě vyhnání broumovských, co umožnilo o dvacet let později nalézt břevnovskému opatu Anastázi Opaskovi nový domov. Možná ne jako Abrahám, ale jako Josef Egyptský byli tito bratři vyhnáni do cizí země, i když se zde mluvilo jejich jazykem, aby později, až přijde bratr, bylo všechno připraveno ke společnému životu. Vyhnanství zůstává vyhnanstvím, ale přece je snesitelnější, když člověk nalezne kus domova.

Sám Anastáz Opasek byl prorockou osobou. Byl prorokem velmi nekonvenčním, však ne nadarmo se mu přezdívalo opat chuligán. Ale jeho život a životní postoje byly prorocké. Byl povolán stát se mnichem, záhy se stal opatem, aby po několika letech krutě skončil ve vězení, které celý jeho život převrátilo naruby. Prorocké na jeho životním postoji bylo to, že ho „nic nemohlo odtrhnout od lásky ke Kristu Ježíši“. (Řím 8,39) Záhy se ukázalo, že komunisté jej sice mohli připravit o svobodu, ale nemohli jej připravit o jeho životní postoj, radostný navzdory okolnostem, který mu vposledku dával svobodu mnohem větší, než je svoboda vnější. Jeho chuligánství – domnívám se – nebylo jen jakýmsi uličnictvím, ale právě projevem této radostné svobody, která se stala obrovskou výpovědí o velikosti povolání Bohem.

A když sem do Rohru přišel po svém odchodu z Československa v roce 1968, našel zde nejen domov a své bratry, ale také příležitost, aby mohl konat dobré dílo – Opus bonum. A jeho dílo bylo nejen bonum, ale optimum, výborné, protože bylo zušlechtěno prožitým utrpením jako zlato čištěné v tavicím kelímku.

Anastáze Opaska jsem blíže potkal jednou v životě, a to když jsem jako bohoslovec byl přítomen slibům jednoho z mých spolužáků v Břevnově. Po bohoslužbě si mě u stolu všimnul poplácal mě po tváři a říkal: „Ty máš takové pěkně červené tvářičky… Pojď k benediktinům.“ Toto přání jsem mu nesplnil, ale s benediktiny toho mám hodně společného, vždyť můj farář, který oddával mé rodiče, který mě křtil, připravoval k prvnímu svatému přijímání, biřmování, který ze mě udělal postupně ministranta a varhaníka a který nakonec vyslovil onu základní otázku: Nechtěl bys být knězem, je benediktin.

Nacházíme se v určité době zmaru a únavy. Jsme bohatí a můžeme si toho dopřát mnohem více než generace před námi, ale moc nás to netěší. Dnes je možná prorockým postojem optimismus opřený o víru v Boha a o přesvědčení, že on to má pevně v rukou. Díky tomu se můžeme pevně opřít o poslední prorocké slovo Anastáze Opaska, které – pokud si to dobře pamatuji z vyprávění zde přítomného arciopata Prokopa Siostrzonka – řekl právě jemu před posledním odjezdem sem do Rohru: „Neboj se, všechno dobře dopadne!“ Ať se toto jeho v jistém smyslu poslední slovo stane testamentem pro nás, kteří tak často pochybujeme…

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický