Promluva Mons. Jana Baxanta na říjnovém Kněžském dnu
Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta na Kněžském dnu v úterý 8. října 2019 v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích.
Drazí bratři,
scházíme se ne příliš často jako jedno litoměřické
presbyterium, tak pestře poskládané z kněží a jáhnů. Vlastně dvakrát ročně, při
Kněžském dnu a na Zelený čtvrtek při dopolední bohoslužbě Missa chrismatis v
katedrále a event. někteří i při Formačním dnu, konaném též dvakrát za rok.
Samozřejmě se během roku setkáváme i při jiných pastoračních příležitostech a
předpokládám, že se spontánně setkáváte prostě jako bratři, a tedy bez nadsázky
příbuzní, sobě blízcí. Prosím, pokud víte, že některý z Vašich a našich
spolubratří kněží a jáhnů ve Vašem třeba i vzdáleném sousedství žije tak trochu
osaměle, v izolaci, navštivte ho, zavolejte mu, aby věděl, že jeho osud není
nikomu z nás lhostejný. Nenechte se odradit odmítnutím ani možná i nepřátelskou
odezvou. Vím z vlastní zkušenosti, že to zabolí, ale překonali jsme přece i
jiné rány a složitosti! Když už jsem zmínil naše vzájemná setkání, pak bych Vám
rád poskytl několik témat, která bychom při podobných příležitostech mohli s
užitkem společně diskutovat. Jsou to témata známá, nikoliv nám cizí. Nechci,
aby to byla nějaká praktickému pastoračnímu životu vzdálená akademická
teologie, ale současně odmítám i přízemní, povrchní a laciné farářské povídání.
Toužím po tom, abych Vám sdělil, co mi leží na srdci a o čem při denní myšlence
na Vás uvažuji. Je to prozatím pětice z mnoha dalších témat.
1/ jedno presbyterium: v současné době vyspělé elektronické
techniky a s tím spojené elektronické komunikace se lidský makrosvět zplošťuje
na jakýsi mikrosvět. Původní dálky a šířky vzdálených krajů a kultur, ras a
náboženství se rázem stává nám až mnohdy nebezpečně blízkým v tom smyslu, že
nejsme dostatečně vybaveni vnímat a přijímat skutečnosti cizí a neznámé. Co nám
připadalo ještě před nedávnem snad nemožné, např. kněží černé pleti obývající
české fary a působící v české pastoraci, abych zmínil alespoň toto, je už
realitou, samozřejmě dosud ojedinělou. Když s námi v litoměřickém semináři v
době totality studoval černoch Peter Aholu, byla to pro nás nevídaná rarita.
Kdo z nás by si ještě před několika lety připustil, že bude jednou běžné
komunikovat s lidmi muslimského náboženství, už také obyvateli našich stejných
měst a obcí! Pravidelně, každý rok mě opakovaně navštěvuje muslimský lékař
zdejší litoměřické nemocnice. Ne proto, aby vykonal společenskou povinnost (a
propos: většinou v době křesťanských Vánoc či Velikonoc), ale, jak vždy říká,
aby si mohl přátelsky popovídat s člověkem věřícím v jednoho Boha. Právě od
tohoto lékaře jsem se více dozvěděl o Damašku, kde se narodil, a o syrském
Aleppu, vzácném, historickém a nyní, žel Bohu, zničeném a těžko obnovovaném
městě se vzpomínkou na jeho někdejší nebývalou krásu. Přítomnost a blízkost
těchto lidí je novým prvkem naší české lidské společnosti, avšak je i novou,
zdánlivě novou – vždyť Kristova církev je společenstvím všech národů a jazyků –
skutečností české katolické církve, našich diecézí. To, co bývávalo cizorodé, a
proto nezvyklé, je nyní postupem času nám bližší a vlastní a kupodivu už i
obvyklé. Rozhodujícím faktorem není násilný vlom cizích (promiňte) elementů do
našeho domácího prostředí, ale křesťanská ochota, resp. kněžská velkorysost
diecézního presbyteria otevřít zajištěné brány tohoto svým způsobem vybraného
společenství a vědomě vpustit nikoliv nepřehledný dav, ale osobně přivítat
každého jednotlivce; před branou cizince, za branou domácího hosta. Důraz na
osobní vnímání každého takového člověka není přehnaná úzkostlivost nepevného
organizmu, ale je to respekt vůči každé lidské duši a navíc způsob, jakým sám
Kristus jednal s námi lidmi. Nebyli jsme pro Něho nikdy davem, ale skláněl a
přibližoval se s osobní empatií ke každému jednotlivému člověku zvlášť.
Duchovní síla našeho diecézního presbyteria je v semknutosti jednoho s druhým,
ale i ve vůli kohokoliv z nás podat ruku, otevřít srdce, uskrovnit se, ochotě
dělit se s potřebnými. Pokud takové klima křesťanské pozornosti bude vládnout v
našem diecézním presbyteriu, pak můžeme dát příklad i obyvatelům a našim
spoluobčanům v celé české společnosti.
2/ přátelství: protože mám na mysli ty nejcennější a
nejdelikátnější vztahy mezi osobami, nemluvím o kamarádství, i když je
neodsunuji, a nemluvím ani o soudržnosti tmelící každou partu kluků či holek,
chlapců a dívek, pánů i dam. Mám na mysli přátelství člověka s Bohem,
přátelství mezi blízkými osobami např. jednoho rodu, přátelství, kterým nás
jako své lidi a sobě zasvěcené osoby dobrý Bůh obdaroval. Stav takového
přátelství nikdy nemůže být pouze archivován, zakonzervován, anebo vytlačen na
periferii celé škály našich osobních vztahů. Skutečné přátelství i mezi
milujícími lidmi může časem chřadnout a vyprchat. Je-li odkázáno pouze na
citová vzplanutí, intenzita vztahů obvykle trvá omezenou dobu. Zásadním rysem
živosti mezilidských vztahů je ochota přátelství živit a posilovat postoji
trpělivosti a rozhodnosti spíše dávat než brát. Pro nás, zasvěcené osoby, kněze
a jáhny, je prvním, a proto eminentním vztahem přátelství s Kristem. Bez jeho
vědomí a jeho povolání bychom nikdy nebyli tím, čím nyní jsme. Všimněme si,
milí bratři, že Ježíšův zájem o nás a naše tehdejší reakce na něj, třeba již
před mnohými lety uskutečněné, neprobíhal stylem dobývání našeho vlastního
teritoria, námi přísně střeženého lidskou pohodlností a ohledy, ale byl to
„vánek“, žádné zemětřesení a burácení nebes, které se snad kvůli nám otevíralo.
Když člověk rozpozná slabounkou nitku, kterou mu jemně podává Spasitel, aby se
jí chytil, když v sobě zakusí neodolatelný žár jiskry, jež z Krista přeskočila
do naší duše, pak začínají dějiny Ježíšova osobního nevysvětlitelného a
nevyzpytatelného přátelství s námi. Tento vztah je nadán velkou výhodou:
nevyprchá. Možná jednostranně ano, tedy jedině z naší strany, ale nikdy ze
strany Kristovy. I za zrazujícím Petrem se Ježíš bolestně už v poutech dívá a
odcházejícího bohatého mládence Kristus s láskou sleduje, dokud se mu zcela
nevzdálí. Přátelství se Synem Božím a synem Panny Marie, drazí bratři, živme,
prosím, každodenní a vřelou modlitbou. Bez ní ztrácíme dech!
3/ liturgie: když bychom se lidí tohoto světa zeptali, jak
nás, české duchovenstvo, vidí, snad bychom nedostali odpověď podobnou té,
kterou vyřkl polský režisér na účet tamních duchovních: jsou to kariéristi,
alkoholici a pedofilové. Jak lacině a populisticky zahrál na struny nízkých
lidských pudů českých diváků filmu v Uherském Hradišti, jakož i ve své
domovině, vlasti sv. papeže Jana Pavla II., sv. Maxmiliána Maria Kolbeho a tak
mnohých jiných polských kněží, jáhnů a zasvěcených osob, obětujících se za
obrácení hříšníků v misiích celého světa. Naši pozorovatelé by asi řekli: jsou
to obřadníci, vykonávají nějaké nesrozumitelné obřady. A určitě by ještě
připojili: a jde jim o peníze. Ano, milí bratři, i takový obraz o nás mají
mnozí naši současníci. Sami jste jistě mnohokrát poznali, že marné je všemožné
vysvětlování a uvádění na pravou míru. Nicméně, jaké o nás mají naši vlastní
lidé, které bychom jen stěží mohli podezřívat z předsudků a nespravedlivého
odsuzování? Vždyť nás vidí zblízka a sledují nás s velkou pozorností. Každý z
nás je pod jejich zbožnou lupou. Určitě bychom na tom byli mnohem hůř,
kdybychom jim byli lhostejní a zájem o nás by nejevili žádný. Jak nás tedy vidí
oni, a jak nás vidí Kristus, náš Mistr a Pán, a jak se my jevíme jeden druhému?
Kdybychom pro naše lidi měli být jen obřadníky, pak by nemělo velký smysl
prosit je o modlitby za nás. Obřadníkovi je smyslem života pouhý obřad. Vystačí
si na to sám, proč by žádal o duchovní pomoc druhé? My ale nejsme obřadníci, i
když to někdy tak vypadá. My jsme liturgové, Boží vyvolenci, uvádějící druhé i
sebe do Božích tajemství. Jsme správci těchto tajemství. U oltáře stojíme. Není
to však ani pult trhovce ani dílenský stůl. Je to přece obětiště, hořící keř,
místo posvátné hostiny. Není rozhodující, zda stojíme vpravo nebo vlevo,
vepředu nebo vzadu. Konáme „in persona Christi“, jedině s bázní a chvěním
vyslovujeme přesně to a tak, jak to vyslovil Kristus jedinkrát za život při
Poslední večeři, event. přibit ke kříži na Kalvárii. To, co se odehrávalo v
prostoru Ježíšovy vydanosti a současně apoštolské zrady, co se v Kristově
opuštěnosti dělo na hoře zvané „lebka“, to přece nebyly žádné obřady! Tam tekla
krev, vysílením umíral jediný Spravedlivý a všechno se to konalo pro trvalé,
věčné dobro všech lidí. Něco takového se zcela vymyká jakémukoliv
sebevznešenějšímu obřadu! Nic jiného se, drazí bratři, na našich oltářích
neodehrává. U nich stát a jich se dotýkat nemůžeme bez živé víry a opravdové
pokory a zkroušenosti naší kněžské duše!
4/ evangelizace: upřímně Vám sděluji, milí bratři,
zvěstovatelé Kristova evangelia a Ježíšem povolaní katechizovat nedospělé i
dospělé, že jednou z mnohých velkých pastýřských bolestí je, že tak mnozí naši
bratři a sestry, obývající rozsáhlý terén litoměřické diecéze a navštěvující
školská zařízení civilní i církevní, tedy biskupská, jsou a zůstávají téměř bez
znalostí o Kristu, Vykupiteli člověka a jediné lidské záchrany. Jsem nesmírně
vděčný za jakoukoliv Vaši katechetickou a evangelizační iniciativu u dětí,
mládeže i dospělých. Dostali jsme především my, pokračovatelé v apoštolském
díle, vznešený úkol seznamovat lid s nejzásadnější pravdou života: Kristus
člověka spasil. Je nám církví svěřeno poslání naplňovat Ježíšův úmysl: chválit
Boha a děkovat Mu. Nadšení pro evangelizaci a katechezi dětí i dospělých nám
nikdo nemůže nařídit. To je logická a spontánní odpověď zasvěcené osoby, ve
které si Bůh zalíbil a už kdysi započal dobré dílo. Skutečně, drazí bratři,
mluvme s dětmi i dospělými o Pánu Bohu, o nich pak s Pánem Bohem. Naše vážené
pastorační pomocníky, katechetky a katechety, ze srdce zdravím a děkuji jim za
jejich ušlechtilou výpomoc. Vám, milí bratři, však připomínám, že tito všichni
naši věrní dobří přátelé, nás v katechizování a evangelizaci jen zastupují,
když my z objektivních důvodů na čas nemůžeme. Jen nám, učitelům víry a
správcům Božích tajemství, byl dán Kristův pokyn: Jděte a hlásejte evangelium
všem národům! A získávejte mi učedníky. V tom jsme nenahraditelní.
5/ eschatologie: při každé eucharistické slavnosti mše svaté, jistě denně přinášené k Boží oslavě, se bohoslužebné texty dovolávají druhého příchodu Ježíše Krista. Oprávněně a zcela správně. Nic důležitějšího nás, všechny lidi, celý svět a celý vesmír, nečeká, než právě jeho příchod. On určitě přijde, neomešká se. Nevíme však kdy. Jedno víme dobře. My z tohoto světa jednou odejdeme. Bez přehánění nutno konstatovat, že každým dnem se smrti blížíme. Neznáme okolnosti, za jakých naše odvolání z tohoto světa nastane. Hřbitovů a hrobů je stále dost a dost. Podstatná je naše osobní duchovní připravenost. Propásnout okamžik odchodu na věčnost nemůžeme, ale vystavovali bychom se vážnému, doslova zákeřně smrtelnému nebezpečí, kdybychom v sobě nechali bujet nádory těžkých hříchů. Drazí bratři, prosím a vybízím Vás, mějte trvalou a nezaměnitelnou výbavu své existence zasvěcené osoby při sobě: svého zpovědníka. Svátost eucharistie si snadno můžeme podat sami. Svátost smíření po pravidelné, upřímně vykonané zpovědi, si udělit sami nikdy nemůžeme! Amen