Promluva litoměřického biskupa při Kněžském dni 6. října 2022

Milena Davídková 6.října 2022

Při Kněžském dni ve čtvrtek 6. října 2022 v kapli Nejsvětějšího srdce Páně v Diecézním domě kardinála Trochty pronesl litoměřický Mons. Jan Baxant následující duchovní slovo: 

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

našemu dobrému Pánu Bohu se zalíbilo být, žít s námi lidmi. Vycházíme-li ze sdělení evangelií, pak mimořádnou pozornost nepochybně věnoval a projevoval svým apoštolům, budoucím svým spolupracovníkům a pokračovatelům v křesťanské misii v celém světě. Jak vůbec ona Ježíšova pozornost vypadá? A jakou podobu misie si Ježíš představoval? Podle jakého klíče si Kristus své spolupracovníky vybíral? Pokusím se Vám tímto duchovním slovem nastínit to, o čem denně přemýšlím, když Vám vždy nad ránem žehnám.

1/ Ježíšova pozornost:

Těžko bychom si mohli představit, že by Mistr Ježíš své budoucí pokračovatele, zprvu však žáky a učedníky, hýčkal. On totiž neoplýval přecitlivělou a přemrštěnou péčí. Jeho žáci nebyli rozmazlenými dětinskými bytostmi. Přesto museli vycítit jedno: má nás rád. Mít rád znamená projevovat zájem taktně, citlivě a důsledně. Chvilkové vzplanutí dobráctví nemá místo v takových vztazích, kde jeden si váží druhého a respektuje ho, kde panuje důvěra. Kristus své žáky pozoroval, nikoliv po nich slídil. Sledoval je, a to je něco zcela jiného než slídění, možná i zpovzdálí, vnímal je v bezprostřední blízkosti důvěrných rozhovorů. Šlo mu o to, aby duchovní formace nebyla ani deformací, ani reformací, ani náboženským drilem, ale růstem, pokrokem v dokonalosti, ryzosti charakteru zasvěceného, vyvoleného člověka k Božím věcem. Pokud se citlivý a vpravdě pozorný Ježíšův pohled setkal s odezvou, pak ze strany pozorovaného muselo nutně dojít ke zpětné vazbě. V upřímnosti pastorační služby nebylo možné uniknout Kristovu zájmu. Každý učedník věděl, že vytrvat ve službě svého Pána znamená duchovně bdít, tedy pečlivě pozorovat svého Mistra a pohotově s největší rychlostí prozřít, pročistit svůj zrak a vrátit se do Mistrových stop, když by náhodou došlo ke klopýtnutí nebo by se žák vzhlédl v mistru jiném. Je nasnadě exerciční otázka po našem pozorování: koho skutečně sledujeme? Co je předmětem našeho zájmu? Sledovat se může kdokoliv, zajímat se i zasvěcený člověk může o ledacos, i velice nízké hodnoty, peníze nevyjímaje. 
Bylo řečeno, že Ježíš svým blízkým žákům věnoval mimořádnou pozornost. Když věnoval, pak daroval. Učedníci se mohli těšit z tohoto Kristova věna, radovat, že jsou obdarovanými bytostmi. A to všechno bylo mimořádné, nikoliv obyčejné a všední. Neobyčejné a nevšední! Drazí bratři, to všechno se týká i nás všech, bez výjimky. Jsme sice též žáky a učedníky, ale oproti těm současníkům Ježíšovým, máme už něco navíc. Poslání jsme už dostali. Máme pastorační zkušenosti, Ty oni ještě neměli. Jsme vybaveni mohutnou zásobou našich tolika předchůdců ve službě.

2/ Ježíšova misie:

Hned zprvu je třeba zdůraznit, že misie Kristova je obousměrná. To znamená, že učedníci a pastorační praxi konající žáci, bývali posláni na cesty misií, ale tak, aby se zase ke svému Mistru vraceli. Však víme, co Mu vyprávěli, když získávali na těchto misijních cestách první evangelizační zkušenosti: podrobovali se jim zlí duchové, první misijní kroky se jim dařily, ale museli být Ježíšem poučeni, že důležité je radovat se z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebi. Až se později z nejbližších Kristových učedníků stali skuteční apoštolové, když je i tak sám Ježíš pojmenoval, pak jejich dospělost v misijní službě se nemohla projevovat tím, že by pak došlo už jen k misii jednosměrné. Vracet se ke Kristu jako zdroji života, utěšovat se jeho slovem, tiše prodlévat v jeho přítomnosti, sytit se jeho pokrmem byl každodenním programem tehdejších apoštolských misionářů, a je i každodenním programem misionářů současných, tedy nás samých. Výbava Ježíšových misionářů byla jednoduchá a skromná. Ve skutečnosti měli jen to, co se do opasků vešlo. A co se tam, prosím, vejde? Téměř nic. O váčcích na mince, zavěšených na opascích, či skrytých pod rouchy tehdejšího oblečení, se v evangeliích nemluví vůbec. Ne, že by nebyly třeba, ale vždycky hrozí jedno nebezpečí: zaslepí zrak, obtíží srdce. Ježíš nevysílá ani dnes do světa své misionáře jako bezdomovce a příživníky, ale vysílá takové lidi, kteří neztrácejí jistotu, že je o ně postaráno, a to božsky. Jestliže nastane při výkonu jejich apoštolské služby nouze, dostanou-li se do úzkých, pak sami získávají důkaz o tom, že nezískávali nic pro sebe, že jejich misijní služba byla nezištná. Mohli dávat a jistě dávali příklad druhým, že následovat Krista znamená Jím bohatnout.

3/ Ježíšův klíč výběru:

Rád v této souvislosti připomínám, že existovali mnozí, kteří by také chtěli být Kristovými apoštoly a misionáři. Nebyli však vybráni. Ježíš vybral ty, které vybrat chtěl a my s odvážností i opovážlivou smělostí dodáváme: a jak dopadli? Nespletl se při svém výběru? Proč si nevybral například sv. Jana Křtitele? Tyto otázky možná provázejí i vás, bratři. Před lety v pražském semináři i později jsem mnohdy přemýšlel o osudu těch, kteří se hlásili k apoštolské práci, ale bylo zřejmé, že Ježíšův klíč by se nedal použít. A naopak ti, kteří se službě vzdalovali, Kristovou klíčovou dírkou by s velkou pravděpodobností prošli, domníval jsem se. Co tedy hraje zásadní roli ve věcech misijního šíření Ježíšova evangelia, resp. v dostatečném počtu těch, kteří by byli v takové dispozici, že by byli Kristovým klíčem vybráni? Bratři, nerozhlížejme se příliš, podívejme se sami na sebe. Proč jsme byli vybráni my? Nebylo tomu právě proto, že doposud odpověď neznáme, a to ne proto, že jsme ve svém povolání nejistí, ale proto, že je pro nás Kristova volba stále tajemstvím? Nejsme vševědy. Nevíme všechno, ale to nás nemusí drtit. Víme však, že Kristu jsme zavázáni vděčností a oddaným srdcem. Když Ježíš mluvil o svém odchodu k Otci, zmiňoval se o množství příbytků, připravených pro každého z nás. Nemůže tomu být i tak, že k našemu osobnímu kříži nám byl poskytnut i onen klíč od našeho nebeského příbytku, který nejprve použil sám Ježíš, když nás povolával a své srdce jako studnici milosrdenství pro nás otevíral?   

201227

Foto: Martin Davídek