Promluva litoměřického biskupa na Hod Boží vánoční

Hod Boží vánoční, 25. prosince 2019, katedrála sv. Štěpána, Litoměřice

Bratři a sestry,

evangelní vánoční zpráva v podání sv. Lukáše nám připomíná celkem tři skupiny bytostí, mající úzký vztah při naplňování Božího díla spásy. Boží dílo spásy znamená záchranu lidského pokolení pro věčné štěstí lidí, když naopak hrozila věčná záhuba pro nás pro všechny. První skupinu vánočních bytostí tvoří andělé. Plní významný a ušlechtilý úkol oznámit narození Božího syna. Je tomu tak podobně jistě ve všech dobrých lidských rodinách. Když se narodí dítě, kdekdo má ambici podat a předávat dál radostnou zprávu o novém člověku, který spatřil světlo světa. Sice to hezky vyjadřujeme, ale v určité nadsázce, nový človíček, opouštějící při porodu laskavé prostředí lůna své maminky, uvidí spíše stíny světa než světla. Vstoupit však do světa musí. Čeká jej, jako každého narozeného lidského tvora, i mnoho krásných úloh a nádherných překvapení, nejen trampot a ran. Andělé do Betléma svým zásadním, už nikdy neopakovatelným sdělením, zvou především ty bdící: pastýře, neboť pastýři bdí nad svými stády a sdílí s nimi jakékoliv osudy. První vánoční skupina andělských bytostí je Bohem poslána, aby oznámila dosud zavřeným lidským srdcím, že se nebe otevřelo, a že není opodstatněné se vůči takto přístupnému nebi, jakkoliv bránit a je tvrdohlavě odmítat. Svým oznámením, radostným evangeliem, andělé svůj úkol splnili a vracejí se, jak říká biblický úryvek, zpět do nebe. Měli bychom dát pozor na to, abychom ve svých úvahách, právě po narození Páně, odchodem zvěstujících andělů zpátky do nebe, nepodlehli celkem logickému závěru, že je tomu tak, jak se v dějinách náboženství v různých dobách a oblastech tvrdilo, že existují dva světy: nebeský a pozemský. Neoddělitelně od sebe vzdálené, žádným způsobem nepřekonatelné, žijící si svým vlastním životem. Andělé se sice do nebe k Bohu vracejí, ale Bůh je přítomen tam, kde chce přítomen být. Nevytyčujeme Mu hranice my, ale naopak, On hranice nebes otevírá a narozením Ježíše, Jeho Syna, doslova propojuje tyto dva domnělé světy v jeden. Je opravdu jen jeden svět: Boží. Z evangelní vánoční zprávy vysvítá ještě jedna milá věc: andělé jsou bytosti laskavé, lidem nakloněné a Boha poslušné.

Druhou vánoční skupinku tvoří betlémští pastýři. Jsou se svými stády dnem i nocí. Není a jistě nebylo tomu tak, že by ve své službě ani oči nezamhouřili. Ten, kdo odevzdaně a trpělivě slouží dobré věci, má dostatek příležitostí být v akci a pomáhat druhým, stejně tak je i o něho postaráno, aby si odpočinul. Zprávu o narození Páně dostávají pastýři v noci. Už dobře víme, že velké boží události se odehrávají v tichu noci. Bůh jedná, když člověk spí a odpočívá. Jas božího činu je zřetelný spíše v temnotě noci než ve světle denního zářícího slunce. Pastýři se probouzejí, jistě ne na povel. Dvě drobnosti v chování pastýřů nás mohou zaujmout: domluvili se spolu a společně do místa narození Páně pospíchají. Spád, a to velmi rychlý spád evangelní zvěsti nás přesvědčuje o tom, že pastýři byli lidmi dobré vůle, schopnými se pohotově domluvit bez zbytečných výhrad, vzájemně si rozuměli, protože přece měli jeden stejný osud. Toto jim bylo společné: všichni chránili svá stáda, všichni byli připraveni nastavit svůj život v okamžicích náhlých, především nočních nebezpečí. Jejich jednání svým způsobem předjímá Kristovo podobenství o devětadevadesáti ovcích, které dobrý pastýř ponechává jim samým jakoby napospas, jen aby nalezl tu jednu jedinou, ale ztracenou. Betlémští pastýři ponechávají svá stáda jejich osudu jen proto, aby se jim Ten jeden – Mesiáš a Spasitel neztratil. Kdo by z nich s jistotou věděl, že by se s Ním ještě někdy setkali!  Jeho běží do Betléma hledat tak, jako pastýř v podobenství hledá tu ovečku téměř už odepsanou. Pastýři ještě nemohli tušit, že narozený Ježíš je tím, který spíše hledá nás ztracené, a neváhá nasadit i svůj život. Není to On, kdo by se ztrácel nám, ale jsme to někdy my, kdo se ztrácíme Jemu.

Třetí vánoční skupinka je krásná, protože je to Svatá rodina. Ji tvoří Marie, Josef a děťátko. Byli nalezeni, jak poznamenává evangelium. Ti, kteří je hledali, museli obcházet dům od domu, ale i chlév od chléva. Museli projít celým městečkem a pátrat i tam, kde by se to ani nedalo nikdy očekávat. Svatá rodina, Maria s Josefem a děťátkem se neschovávali před druhými lidmi, nebyli a ani nemohli být na nějakém zabezpečeném, a proto skrytém místě. Hledání je tvůrčí činnost. Bůh se nechává hledat a dává se nalézat. Maria s Josefem, Boží lidé, nemohou jednat a postupovat jinak než stylem Božích přátel. I oni, i svatí Boží přátelé jsou vyhledáváni. Najdeme-li je, setkání s nimi považujeme za šťastnou událost. V logice a souvislostech křesťanských zásad je vlastně otázkou: kdo koho hledá? Jsme to my, hříšní a slabí lidé, kteří hledají světce a světice a konečně Krista samého? Nebo oni hledají a Ježíš jako zachránce hledá nás?

Vánočním dovětkem dnešního evangelia jsou ještě dvě poznámky. Maria všechno uchovává v srdci a rozvažuje o tom všem, co sama od pastýřů slyšela. Jako Matka Boží je otevřena pro Boží i lidské poselství. Neuzavírá se novým, byť ne vždy dobře srozumitelným sdělením. Vloží si je do srdce a medituje je. Druhá poznámka se týká zřejmé ochoty pastýřů velebit a chválit Boha za všechno, co viděli a zakusili. Užitečná výzva každých vánočních svátků Narození Páně je prostá: smysl našeho života je chvála Boha, který tolik pro svět a pro každého člověka koná. Proto v této souvislosti je mimo smysl budovat a lpět na své vlastní sebechvále. Vánoce jsou Vánocemi jen tehdy krásnými a požehnanými, když jsme alespoň na nějakou chvilku, odstoupili od sebe a svých zájmů a nálad, a otevřeli se vstříc druhým lidem, jejich potřebám a mnohdy i bolestem, prožili čas jako skuteční a věrohodní Boží přátelé a jeho služebníci a služebnice.

Betlém v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích (Foto: Dominik Faustus)

Fotogalerie ze slavnosti Narození Páně 25. prosince 2019 v litoměřické katedrále si můžete prohlédnout zde.