Promluva litoměřického biskupa na Hlavní pouti ke sv. Zdislavě

Svatozdislavská pouť v Jablonném v Podještědí, 1. června 2019

Bratři a sestry, milé rodiny a drazí poutníci,

všichni jsme opět dorazili sem do Jablonného, do Baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy, s úmyslem duchovně se posílit ve víře, povzbudit se křesťanským příkladem našich bližních, pečujících podobně jako my o ty, které nám dobrý Bůh svěřil do péče. Přítomní rodiče a prarodiče myslí na své děti a vnoučata, kterými je Bůh obdaroval, my kněží se modlíme za své farníky a diecézany, kterým máme zprostředkovávat Boží dary, zasvěcené a řeholní osoby si zde vyprošují sílu k věrohodnému následování Krista. Všichni máme něco ukrytého v duši a jistě všichni někoho duchovně ke sv. Zdislavě neseme s sebou. Jsme u jejího hrobu a můžeme se zde cítit stejně, jako když navštěvujeme posvátná místa hřbitovů s hroby našich drahých. Takovým místům říkáme svatá pole či zahrady, do nichž jsme vložili, vsadili vzácná semena. Tady, do základů baziliky v Jablonném, je vloženo, vsazeno vzácné semeno, tělesné pozůstatky světice, hlavní patronky naší litoměřické diecéze, sv. Zdislavy, manželky svého manžela, matky svých dětí, pečovatelky o nemocné, moudré rádkyně všech potřebných a tápajících. Je to něco podobného, jako když biskupové pravidelně po několika letech navštěvují papeže, nástupce sv. Petra, a to u apoštolských prahů, resp. apoštolských hrobů, „ad limina apostolorum“. Každá taková návštěva Říma a Vatikánu má mnohem hlubší smysl a význam, než jen to, že se Svatému otci předkládá jakási bilance pastoračních snah za poslední léta. Pro každého biskupa je to příležitost osobně se setkat s „vikářem Krista“, jak je papež také nazýván, ale současně právě u apoštolských hrobů sv. Petra a sv. Pavla především se zamyslet nad svou apoštolskou službou a načerpat povzbuzení a novou duchovní energii pro pastýřské poslání v Kristově církvi. Nad čím každý biskup, nástupce apoštolů, přemýšlí u hrobu sv. Petra a sv. Pavla? Dokážeme si představit, že na tak mimořádných místech se medituje klidně, ale velmi intenzivně. Jak se můžeme chovat dnes my, při pouti ke sv. Zdislavě, u jejího hrobu, nebo zde v bazilice nad jejím hrobem? Snad nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že rodiče se tady, právě tady, zamýšlejí nad Božími dary, kterými jejich děti jsou. Někdy si rodiče ve svých srdcích nesou své děti a jejich osudy snadno a lehce; jsou Bohem obdařeni mimořádnou statečností a vytrvalostí. Jsou však i rodiče, kteří jsou svíráni starostmi o ně a těžkými obavami z nebezpečných cest, na které se jejich už dospělé ratolesti vydaly. Všechno: to radostné a šťastné, ale i bolestné a zraňující, lze sv. Zdislavě vypovědět, svěřit se jí s tím vším. Stejně tak manželé se sv. Zdislavy mohou dotazovat, jak by řešila občasné obtíže společného manželského života. Do křesťanského manželství totiž nikdy nevstupují hotoví světci a světice, avšak lidé s dobrou vůlí být jeden druhému oporou, neopustit jeden druhého a vytrvat spolu až do smrti, tedy lidé, kteří se o svatost života společně vytrvale snaží. Děti u hrobu sv. Zdislavy nemohou nemyslet na své rodiče, kterým vděčí za svůj život, ale i na své prarodiče a na všechny, bez kterých by jejich život byl smutný a chudý. My kněží se sv. Zdislavy ptáme, jak dokázala skloubit chápající lásku k manželovi, starosti a péči o své děti a veškeré rodinné povinnosti s obětavou službou nemocným a potřebným, a ještě stíhat být aktivní a pravidelnou účastnicí bohoslužeb a pobožností, vždy s mimořádnou a neokázalou zbožností, když my, zasvěcenci, z onoho vějíře jejích rozmanitých služeb pro Boha a své bližní konáme jen něco a brzy a snadno nás sklátí únava a ospalost. Každý svatozdislavský poutník má tady příležitost se zastavit a v klidu modlitby probrat svůj život krok za krokem, rok po roce, jednu životní etapu po druhé. Životní pouť sv. Zdislavy nebyla dlouhá, zhruba 30 let. Byla však nesmírně intenzivní, bohatá, naplněná křesťanským svědectvím a působivým příkladem života následovnice Ježíše Krista, přítelkyně lidí všech bez rozdílu. Můžeme jen žasnout nad tím, že byla a je nazývána „Matkou chudých“ a „Divotvůrkyní“. Člověk zcela oddaný Ježíši Kristu a Božím věcem, se pochopitelně stává přitažlivou bytostí. Lidé v přítomnosti takové lidské bytosti nacházejí jistotu a bezpečí, jakoby matčinu náruč a objetí. Sv. Zdislava, vynikající osobnost naší diecéze oddaná Bohu a lidem, konala divy skromně. Zůstávala pokorně stát na zemi s vědomím, že je, podobně jako Maria Panna, Boží služebnicí, Božím nástrojem. Ano, nástrojem účinným, tedy spolehlivým. Deo gratias, Bohu díky!
Váš + Jan