Promluva biskupa Jana Baxanta o neděli Leatare (4. postní)
4. neděle postní, podobně jako 3. neděle adventní má svou výraznou a ojedinělou barevnou liturgickou charakteristiku. Celebrant si dnes může krom postní fialové liturgické barvy obléci roucho barvy růžové, a to proto, že veselí Velikonoc se blíží a jásavější barevný odstín celého barevného vějíře to má připomenout. Ano, vím, že růžová barva je spíše vlastní ženám než mužům, ale přesto by nám snad neublížilo se několika málo slovy zmínit o barvách jako takových. Nemusely totiž existovat. Pestrost barev v přírodě a vůbec ve světě, ve kterém žijeme, by bez barevnosti byl strohý až smutný. Bůh Stvořitel do svého stvoření vložil jakousi „přidanou hodnotu“: barvy. Jak povzbuzující je žít pod jasně modrou oblohou a vnímat krásu zelených lesních porostů, žluť obilných polí, rozmanitost lučního kvítí, lidských stavení a střech, čerstvě nalíčených fasád kostelů a kaplí, měděných bání apod. Nemuselo tomu tak nutně být. Boží stvořitelské dílo mohlo mít podobu např. jen bílou, šedivou a černou. I lidská tvář je někdy bledá, až zsinalá, avšak růžová líčka a jemně narudlé tváře jsou znamením člověka radostného a spokojeného.
Izraelské děti již odmalička ve svých rodinách byly seznamovány s dvěma jmény historických osob, která jsou i dnes uváděna v 1. čtení ze starozákonní 2. knihy Kronik: Postavy Nabuchodonosora (II.) a Kyra (II.). První jako jeden z posledních babylonských králů a druhý jako jeden z významných králů rodící se perské říše v 6. století před Kristem. Oba, Neizraelité, Nežidé, nepatřící do rodiny vyvoleného národa, měli v dějinách Božího lidu značný význam a současně, jako by bylo jedno spjato s druhým, s osudem jeruzalémského chrámu, místa posvátného a srdcím Izraelitů nejdražšího. V náboženské výchově dětí vzpomínka na tyto dva světské krále byla zmiňována i proto, že se díky jejich životním charakteristikám dala srozumitelně vysvětlit smysluplnost toho, že „vyhnanstvím a vysvobozením lidu ukázal Hospodin svůj hněv i milosrdenství“. Nabuchodonosor totiž mohl plenit a rozbořit jeruzalémský chrám, a odvléci Izraelity do babylonského zajetí a učinit z nich otroky a lidi nejnižší možné kategorie, protože Izraelité sami svůj chrám poskvrňovali, posmívali se Božím poslům, tupili je, pohrdali slovy, která k nim Hospodin posílal, posmívali se jim. To nemělo volat, přímo křičet do nebe? Bůh se nenechá vysmívat! Jeho hněv přichází jako sice bolestivý, ale výchovný lék: vyhnanství, ztráta vlasti, domova, vlastní identity, lidské svobody. Nic vážnějšího a smutnějšího si snad ani nedovedeme představit. Bůh zkouší, a Jeho zkoušky, může si je vůči nám přece dovolit, mohou trvat někdy poměrně dlouho. On však „nejedná s námi jen podle našich hříchů, ale i podle svého nekonečného slitování“! Projevy Hospodinovy péče o Jeho lid a Jeho pozornost vůči němu přichází v době, způsobem a v okolnostech, které by snad nikdo ani už nečekal. Nikoliv zbožný, spravedlivý a vzdělaný Žid, ale Peršan, perský král Kyros se stává v Boží ruce nástrojem. Je to vůbec možné, že se něco takového může stát? Ano. Hospodin může, a dělává to, může povolat k uskutečnění svých plánů kohokoliv, i toho, o kom by se to nejméně předpokládalo. Skutečně. Dochází k naplňování příslibů, pronášených oněmi vysmívanými proroky, zde Jeremiášem, že jeruzalémský chrám bude obnoven a vyhnanci, v Babyloně potupení otroci se vrátí zpět domů jako svobodní lidé, do země, Bohem svému lidu darované. Hospodin je totiž s nimi, i když se na ně oprávněně hněvá, ale i projevuje svou laskavou blízkost a milosrdenství. Izraelské, avšak i křesťanské děti, stejně tak dospělí ve víře v Hospodina i Krista, si měli stále více osvojovat pravdu, a totéž bychom měli činit i my, že Bůh se na nás někdy hněvá spravedlivě, ale nepochybně častěji projevuje své milosrdenství. Je na ně bohatý, překypuje jím.
Celý záznam přenosu na ČT2 můžete zhlédnout na tomto odkazu
Fotogalerii ze záznamu mše svaté najdete zde