Poselství Svatého otce Františka k postní době 2025
Poselství Svatého otce Františka k postní době 2025
Kráčejme spolu cestou naděje
Drazí bratři a sestry! S kajícím znamením popela na hlavě
začínáme každoroční pouť svatopostním obdobím s vírou a nadějí.
Církev, matka a učitelka, nás vyzývá, abychom připravili svá
srdce a otevřeli se Boží milosti, a tak mohli s velkou radostí oslavit
velikonoční vítězství Krista, Pána nad hříchem a smrtí, jak zvolal svatý Pavel:
„Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti,
kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,54–55). Ježíš Kristus, mrtvý a vzkříšený, je skutečně
středem naší víry a zárukou naší naděje ve velké Otcovo zaslíbení, které se již
uskutečnilo v něm, jeho milovaném Synu: věčný život (srov. Jan 10,28; 17,3).
V tomto postním období, obohaceném milostí Jubilejního roku,
bych rád nabídl několik úvah o tom, co znamená kráčet společně v naději a
objevovat výzvy k obrácení, které Boží milosrdenství adresuje nám všem,
jednotlivcům i celému společenství.
Za prvé: kráčet. Jubilejní motto „Poutníci naděje“ připomíná
dlouhou cestu izraelského lidu do zaslíbené země, o níž vypráví kniha Exodus;
obtížnou cestu z otroctví ke svobodě, chtěnou a vedenou Hospodinem, jenž miluje
svůj lid a je mu vždy věrný. A biblický exodus si nemůžeme připomínat, aniž
bychom měli na mysli tolik bratří a sester, kteří dnes prchají ze situací bídy
a násilí a vydávají se hledat lepší život pro sebe a pro své blízké. Zde
vyvstává první výzva k obrácení, protože všichni jsme poutníky na cestě našeho
života, ale každý z nás si může položit otázku: Jaká výzva pro mne z toho
vyplývá? Jsem skutečně na cestě, nebo jsem spíše ochromený, statický, ve
strachu a beznaději, anebo zůstávám ve své komfortní zóně? Hledám cesty k
osvobození ze stavu hříchu a nedostatku důstojnosti? Bylo by dobrým postním
cvičením konfrontovat se s konkrétními podmínkami nějakého migranta či poutníka
a nechat se do nich vtáhnout, abychom objevili, co od nás Bůh žádá, máme-li být
lepšími poutníky do Otcova domu. Je to dobrá „zkouška“ pro toho, kdo je na
cestě.
Za druhé: vydejme se na tuto cestu společně. Jít společně,
být synodální, to je povolání církve. Křesťané jsou povoláni ke společnému
putování, nikdy ne jako osamělí poutníci. Duch Svatý nás vybízí, abychom
vycházeli sami ze sebe, šli vstříc Bohu a svým bratřím a sestrám a nikdy se
neuzavírali do sebe. Jít společně znamená být osnovateli jednoty, vycházet z
naší společné důstojnosti Božích dětí (srov. Gal 3,26–28); znamená to
jít bok po boku, aniž bychom druhého deptali nebo převálcovali, aniž bychom v
sobě chovali závist nebo pokrytectví, aniž bychom nechali někoho, aby zaostával
nebo se cítil být vyloučen. Jděme stejným směrem, ke stejnému cíli a
naslouchejme si navzájem s láskou a trpělivostí.
V tomto postním období nás Bůh žádá, abychom si ověřili, zda
jsme v našem životě, v našich rodinách, v místech, kde pracujeme, ve farních
nebo řeholních společenstvích, schopni jít s druhými, naslouchat jim,
překonávat pokušení ustrnout ve své sebestřednosti a starat se jen o své
vlastní potřeby. Ptejme se sami sebe před Pánem, zda jako biskupové, kněží,
zasvěcené osoby i laici jsme ve službě Božímu království schopni spolupracovat;
zda máme vstřícný postoj vyjádřený konkrétními gesty vůči těm, kteří se na nás
obracejí, i vůči těm, kteří jsou daleko; zda dáváme lidem pocítit, že jsou
součástí společenství, nebo je ponecháváme na okraji. To je druhá výzva:
konverze k synodalitě.
Za třetí: vydejme se na tuto cestu společně v naději na
zaslíbení. Naděje, která neklame (srov. Řím 5,5), ústřední poselství
Jubilea, 5 ať je pro nás horizontem postní cesty k velikonočnímu vítězství. Jak
nás učil Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi, „člověk potřebuje lásku
naprostou. Potřebuje jistotu, s níž může říci: ‚Ani smrt, ani život, ani
andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani budoucího, ani výška, ani hloubka,
a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od lásky Boží v Kristu Ježíši,
našem Pánu‘ (Řím 8,38–39)“. Ježíš, naše láska a naše naděje, vstal z
mrtvých a slavně žije a kraluje. Smrt se proměnila ve vítězství. A v tom
spočívá víra a velká naděje křesťanů: v Kristově vzkříšení!
Zde je třetí výzva ke konverzi: výzva k naději, k důvěře v
Boha a v jeho velký příslib, ve věčný život. Musíme se sami sebe ptát: Jsem
přesvědčen o tom, že Bůh mi odpouští mé hříchy? Nebo se chovám, jako bych se
mohl zachránit sám? Usiluji o spásu a dovolávám se Boží pomoci, abych ji
získal? Žiji konkrétně naději, která mi pomáhá interpretovat dějinné události a
podněcuje mě k angažovanosti za spravedlnost, bratrství a péči o společný
domov, a to tak, aby nikdo nezůstával ponechán stranou?
Sestry a bratři, díky Boží lásce v Ježíši Kristu setrváváme
v naději, která neklame (srov. Řím 5,5). Naděje je „kotva duše“, jistá a
pevná. V ní se církev modlí, aby „se všichni lidé zachránili“ (1 Tim 2,4),
a očekává, že bude v nebeské slávě spojena s Kristem, svým Ženichem. Svatá
Terezie od Ježíše to vyjádřila takto: „Doufej, má duše, doufej. Neznáš dne ani
hodiny. Pozorně bdi, všechno pomíjí v jediném závanu, ačkoliv tvá netrpělivost
může učinit nejistým, co je jisté, a dlouhým i velmi krátký čas.“ (Výkřiky
duše k Bohu, 15, 3).
Kéž se za nás přimlouvá Panna Maria, Matka naděje, a provází
nás na naší postní cestě.
Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 6. února 2025, v den
památky svatého Pavla Mikiho a druhů, mučedníků.
FRANTIŠEK