Pastýřský list k misiím 2019

Milena Davídková 13.května 2019

Bratři a sestry,

přes všechny bolestné události uplynulých dnů a týdnů, doléhající na nás z různých koutů celosvětové církve, nemůžeme přeslechnout úpěnlivou výzvu papeže Františka k rozhoření nadšení a zápalu pro křesťanské misie na zemi, kterou obýváme, ve státě, kde spolu s ostatními občany žijeme, v kraji, městech a obcích, ve kterých jsme se s druhými lidmi sžili a máme zde svůj domov. Holá, nepříliš radostná, ale zase ne zcela pesimistická situace, nám sděluje jasně toto: je mnoho našich bratří a sester ve světě, našem státě, našem městě a naší obci, kteří Krista neznají. Je to skutečnost sice neradostná, protože krása a bohatství křesťanství zůstává mnohým lidem stále značně vzdálená, ale tvrdit, že naši spoluobčané žijí úplně bez zájmu o vyšší ideály a křesťanské hodnoty, by byl projev naší nezodpovědné beznaděje.

Můžeme si, a v letošním roce si máme častěji připomínat Ježíšova slova: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“ Tato výzva se stala navždycky misijním tématem a ve všech dobách oslovovala jedince i celé skupiny odhodlaných nadšenců pro věc Kristovu. Aby misijní úsilí nezůstalo jen u počátečního nadšení, provázeného jistě dobrými a ušlechtilými úmysly, měli bychom si připomenout několik ověřených misijních zásad pro konkrétní misionářskou činnost. Prvním předpokladem každé misie je zázemí modliteb. Nikdy se ve světě Boží věci nepohnou vpřed, pokud nebudou provázeny modlitbami zvláště nemocných, trpících, lidí čistých a oddaných srdcí. Druhým předpokladem je ochota se misijnímu dílu zasvětit. Samozřejmě to předpokládá velkorysý postoj Božích mužů a žen opustit pohodlí svých domovů a mnohdy i výnosných zaměstnání, vydat se do neznámých a vzdálených míst jen proto, aby se v oněch neznámých a vzdálených krajinách hlásalo Kristovo evangelium. Nemohli bychom přece šťastně křesťansky dýchat, když bychom věděli, že svobodného zdravého křesťanského vzduchu se mnohým nedostává. Zůstává naší svatou povinností se v této souvislosti úpěnlivě modlit a obětovat se za nová duchovní, zde to znamená i misijní povolání. Třetím předpokladem úspěšných misií je naše svobodné rozhodnutí materiálně misie podporovat. Nemusejí to být hned ohromující dary, kvůli kterým bychom rázem zchudli. Postačí drobné maličkosti pomalu shromažďované do chvíle, kdy se budou moci na misie odeslat, a my jako odesilatelé se nebudeme muset za ně stydět. Dojímá mne stále více a více přítomnost „misijních klubíček“ v naší diecézi. Jsou to skupinky dětí se svými rodiči a přáteli, tvořící dohromady sice na první pohled malé dílo, ale je provázeno dětskou spontánní tvorbou, a hlavně vědomím, že na světě jsou mnozí potřební dospělí, a ještě více potřebných dětí. Vděčně tedy zdravím tato misijní klubíčka v Litoměřicích, Ústí nad Labem, Děčíně, Teplicích, Bílině, Liběšicích u Žatce, Kryrech, Frýdlantě v Čechách, Kořenově, Semilech a v dalších farnostech celé litoměřické diecéze.

Na závěr si poslechněme již 100 let stará slova tehdejšího papeže Benedikta XV., když chtěl popsat charakter misionáře. „Není ojedinělé, že se misionář ocitne v daleké zemi bez knih a nemá žádnou možnost konzultovat nikoho učenějšího než sebe sama. Důležitá je znalost jazyka lidí, jejichž spáse se bude věnovat. Nejdůležitější atribut je svatost života. Člověk, který káže Boha, musí být člověkem Božím. Kdo vede ostatní, aby pohrdli hříchem, musí ho sám odmítat. Kázání příkladem je mnohem efektivnější než kázání slovem. Dejte misionáři každý představitelný talent mysli a intelektu, obdarujte ho nejrozsáhlejší učeností a nejkrásnější kulturou. Dokud tyto kvality nebudou doprovázeny morální integritou, bude mít apoštolát malou nebo žádnou hodnotu; naopak mohou být příčinou katastrofy pro něj i pro ostatní. Pracovník na vinici Páně musí být duší misie ve své péči a vést misii jako skutečný otec. Opouští svoji zem a rodinu, je horlivý, snáší vyčerpávající potíže, aby získal pro Krista co nejvíce duší. Pokud se setká s pozorným a laskavým nadřízeným, jeho práce nemůže být neúspěšná. Ať je příkladem pro ty, o které se stará. Nechť je pokorný, poslušný a skromný. A hlavně ať je to zbožný člověk, oddaný modlitbě a neustálému spojení s Bohem. Stejně jako jeho vzor, Pán Ježíš, dobrý misionář hoří láskou a shromažďuje ty nejopuštěnější nevěřící mezi Božími dětmi. Dělá vše pro rozvoj blízkých a přátelských vztahů se všemi lidmi.“ Kolik takových oddaných a statečných misionářů a misionářek v dějinách Kristovy církve bylo a dosud ještě je! Vyhlížejí však pokračovatele a nástupce…

Kéž naše odhodlání pro misijní dílo Kristovy církve provází na přímluvu Panny Marie Boží požehnání.

V modlitbě s Vámi spojen + Jan