Nová ředitelka diecézní charity: Charitní služby a pomoci je hoden bezpodmínečně každý

Statutární zástupce zřizovatele (Biskupství litoměřické), biskup Stanislav Přibyl, jmenoval 1. srpna novou ředitelku Diecézní charity Litoměřice. Vedení Charity v diecézi se ujímá Adéla Švecová. Představujeme ji i její pohled na službu této církevní humanitární organizace.

Jaká byla vaše cesta k Charitě?

Charita do mého života vstoupila před více než patnácti lety, kdy jsem během vysokoškolských studií absolvovala praxi ve službách zaměřených na pomoc cizincům. Od té doby jsem mohla poznávat různé úrovně i oblasti charitní práce od pozic zaměřených na přímou pomoc klientům až po projektové řízení a vedení. Zažila jsem skromné a nadšené začátky i období růstu a postupné profesionalizace.   
Inspirací pro mne zůstává ředitelka Růžena Kavková, která kolem sebe dokázala shromáždit lidi, kteří společně dokázali z mála vybudovat prosperující a respektovanou organizaci.   

V jaké kondici Diecézní charitu Litoměřice přebíráte? Co se za poslední roky povedlo, v čem bude naopak zapotřebí přidat? 

Pro období, během něhož vedla Diecézní charitu Karolína Wankovská je charakteristická snaha o efektivitu, přesnost, rozvoj a inovace. Příkladem takového inovativního přístupu je zřízení tréninkových středisek, v nichž profesionální pečovatelky podporují a učí rodinné příslušníky, aby zvládali péči o své blízké v domácím prostředí. 
Jsem přesvědčená, že jsme jako organizace došli do bodu, kdy si můžeme dovolit zvolnit a znovu promýšlet hodnoty, z nichž naše práce pramení. Podle Etického kodexu Charity jsou to pravda, láska, společné dobro a důstojnost člověka. 

Dobře, ale co to konkrétně znamená? Jaká je vaše představa o Charitě na severu Čech, jaká by měla být?

Návrat k těmto kvalitám s sebou pochopitelně přináší eticky obtížná rozhodnutí. Základní poslání pomoc lidem v nouzi můžeme naplňovat díky podpoře z veřejných zdrojů. Poskytovatelé těchto prostředků po nás legitimně požadují, abychom s těmito penězi nakládali efektivně a transparentně, abychom byli schopni obhájit a popsat, jaký je dopad této veřejné podpory. Osobně si myslím, že nemáme jít cestou zaměřenou pouze na výkonnost. Z hlediska efektivity a výkonnosti by pro nás bylo výhodnější poskytovat například pečovatelské služby v oblastech s vysokou hustotou obyvatel. Čistě ekonomicky by to znamenalo snížení nákladů. Jenže na druhou stranu by se naše pomoc nedostala lidem, kteří ji také potřebují. Mám na mysli například obyvatele v „zapomenutých“, odlehlých venkovských oblastí. 

Čili být efektivní, ale zároveň mít na zřeteli opravdu všechny potřebné.

Ještě větší je podle mě tento rozpor zřejmý u služeb prevence. Veřejnost i dárci od nás přirozeně očekávají, že naše práce s klienty povede k nějaké měřitelné změně: lidé bez domova si najdou práci a budou platnými členy společnosti, lidé užívající návykové látky se díky nám vyléčí, nefunkční rodiny začnou fungovat a podobně. Tato očekávání mohou být pochopitelná, nicméně i díky osobní zkušenosti s přímou pomocí těmto lidem vím, že někdy prostě lidské síly na takové změny nestačí. 
Pro mě to ale neznamená jim přestat pomáhat. Naopak. A tady se vracím zpět k jedné ze základních hodnot charitní práce a tou je důstojnost člověka. Jak je uvedeno v kodexu „důstojnost člověka je garantována samotným Bohem“. Zde nacházím odpovědi na dilemata, která s sebou služba bližním přináší. Nejsem to já, ani charitní pracovníci, kdo určujeme, komu pomáhat ano a komu ne. Charitní služby a pomoci je hoden bezpodmínečně každý. Naší úkolem je pak zprostředkovat toto poselství širší veřejnosti.

Charita jsou především lidé. Kdo tvoří Charitu spolu s vámi, jaké byste si přála mít spolupracovníky kolem sebe a ve službě potřebným? 

Mou představou je, aby Charitu tvořili lidé různí - svou povahou, svými názory, svým náboženským přesvědčením, to je velmi obohacující. Co bych si ale přála, aby nás spojovalo, je pochopení a následování právě zmíněných hodnot - tedy toho komu, případně čemu ve svém životě věříme a čím žijeme.