Nazval jsem vás přáteli

Milý Lukáši a Pavle, milí spolubratři, bratři a sestry,

kněžské svěcení, které je v našich dobách stále vzácnější a vzácnější událostí, nás všechny uvádí do tajemství, v němž Bůh svěřuje člověku moc, aby mohl vést druhé lidi ke spáse a dává mu k tomu potřebnou výbavu.

Novozákonní kněžství nečiní člověka knězem od začátku či pro sebe, ale dává svěcenému účast na jediném kněžství Kristově. Bůh, který se pro nás v Ježíši Kristu stal člověkem, s námi uzavřel smlouvu novou a věčnou. Její novost a věčnost je také v tom, že Kristův úkon spásy je jedinečný a dokonalý. Potřebuje ovšem služebníky, kteří na něm budou mít účast svým životem a službou.

První čtení nás upozornilo, že starost o lid, starost o každého člověka, je nad lidské síly. Bůh proto povolává další a další služebníky, aby se tato starostlivost a tím i Boží dobrota mohla účinně projevovat po celém světě, ale také aby bylo v lidských silách, i když často na pokraji sil, tuto Boží péči člověku zvěstovat a přinášet. Mojžíš se měl o tuto starost o sobě svěřený lid podělit, protože lid byl pro něj velmi těžký. Ano, i pro nás je lid velmi těžký – není v lidských silách z vlastních možností druhým lidem pomoci ke spáse. Navíc musíme sami pečovat nejprve o vlastní spásu, aby – jak říká Ježíš v jednom ze svých příběhů – nevedl slepý slepého a oba nespadli do jámy. Bůh tedy umožňuje, aby Duch, kterého dal jednomu – v tomto případě mně, biskupovi – mohl být vzat a vložen na ty, kdo jsou vhodní, aby spolu se mnou a s námi dalšími kněžími nesli břímě lidu. Myslím, že gesto vzkládání rukou, které je podstatným prvkem udělování kněžského svěcení, je toho dostatečně výmluvným symbolem.

Tuto myšlenku doplňuje a prohlubuje novozákonním pohledem druhé čtení z listu apoštola Pavla Efesanům. Sděluje nám ji apoštol zkoušený vězením, který si uvědomuje, jak velký dar sám dostal a uvozuje ji výzvou: Žijte způsobem hodným tohoto povolání, které jste dostali. Je jeden Duch, jedno tělo – tedy církev, jedna víra, jeden křest a jeden Bůh. Z této jednoty vychází, milí kandidáti svěcení, Vaše povolání. Je to účast na jedné jediné Boží moci, v jedné církvi, hlásání jediného Boha a jedné víry. My jsme jen služebníci této jednoty a jedinečnosti. Smyslem naší služby je, aby Kristovo tělo, tedy církev, dělalo pokroky. A k tomu jsme byli povoláni. To povolání je pro Vás ve služebném kněžství, ale toto povolání platí pro každého pokřtěného. Všichni jsme dostali ve křtu dar Božího synovství (tady si mnohé jazyky neví rady, nemají na to patřičná slova – synovstvím se myslí i na dcery – ženy nebojte se, že byste tu stály opodál a stranou) a z tohoto jediného křestního povolání, to jest povolání ke svatosti, vyrůstají naše vlastní povolání. Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, jehož životem a dílem se ve volných chvílích posledních deset let zabývám, přirovnal církev k jarní louce a napsal: „V jarním období je vidět ráj ověnčený pestrostí, kde září lilie panen, červenají se růže mučedníků, hoří fialky vyznavačů a celá louka církve je jako květena, která se zelená krásou svatosti.“[1] A určitě nebyl sám, o rozmanitosti povolání ke svatosti o dvě století později mluví například sv. František Sáleský ve své knize Uvedení do zbožného života: „Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody, každá podle svého druhu. (Srov. Gn 1,12). A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své církve, aby přinášeli plody zbožnosti, každý podle svých vlastností, stavu a povolání. Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena, žijící v manželství. A nejen to; je třeba i vykonávání zbožnosti přizpůsobit schopnostem, činnosti a úkolům každého zvlášť.“[2]

Povolání být knězem je tedy vzácné, ale zároveň nikoli jediné v církvi. Je proto Vaším celoživotním úkolem si uchovávat tuto jedinečnost kněžského povolání, a přitom neustrnout v exkluzivitě, která často vede k pýše a mylnému dojmu, že svěcení nás činí kompetentními ve všech oblastech života. Snad i proto apoštol Pavel v této souvislosti v dnešním druhém čtení vyzývá k pokoře, mírnosti, trpělivosti, snášenlivosti, lásce a pokoji. Není nic horšího než vševědoucí kněz bez pokory, jeho služba se často stává krutou, klesá na úroveň jeho nevalného duchovního života a postrádá onu velkorysost, s níž se nám dává Pán. Přijmout toto povolání na Kristově kněžství znamená pravý opak.

Klíčovou větou dnešního evangelia – zdá se mi – je Ježíšovo slovo pronesené k apoštolům: Nazval jsem vás přáteli. Evangelista nám přináší Ježíšovo slovo plné výzev a napomenutí. Pokud si nás ovšem vybral a nazval přáteli, to, jak máme žít a jak se máme chovat, je důsledkem tohoto přátelství. Milí Pavle a Lukáši, vyzývám vás a prosím, abyste toto Ježíšovo přátelství přijali a po celý svůj život je chovali jako nejvzácnější poklad. Přátelství je vzácné. Přísloví říká, že opravdového přítele poznáš v nouzi. Ježíš jde dál, on své apoštoly, a tím i nás nazval přáteli a současně říká, že nikdo nemá větší lásku než, ten, kdo za své přátele položil svůj život. A to on udělal. V největší nouzi jsme poznali největšího přítele. Ovšem jeho přátelství zavazuje. Být knězem, to není zdaleka jen výkon kněžského povolání. Je to především přátelství s Ježíšem, s tím, kdo za nás, tedy za mě za mě a za mě, položil svůj život. Možná nám to přijde nadsazené. Současný životní komfort, kdy se navzdory všem ranám, které náš svět v posledních několika letech provázely a provázejí, jako byl covid nebo válka za humny, máme velký pocit soběstačnosti. Co potřebujeme, to si koupíme, co nás ohrožuje, proti tomu se pojistíme, a na další raději nemyslíme. Obdarovat druhého je dnes tak těžké. Ale myslím si, že přátelství je tou hodnotou, která je vzácná i v těchto dnech hojnosti. Jen si musíme víc připomenout, že na tom nejsme vlastními silami až tak dobře a že potřebujeme toto Boží přátelství. My redemptoristé, kněží Krista Vykupitele, máme právě hlásat toto velké Boží přátelství v Kristu, díky němuž jsme byli vykoupeni ze hříchu a smrti a vyvoleni ke spáse, tedy k věčnému přátelství s Bohem.

Přátelství ale není selanka. Je stále prověřováno v náročných situacích lidského života. Ježíš jako přítel také může od nás něco chtít. Vaše „adsum“ – zde jsem, je jako bianko šek, který svému příteli Ježíši vypisujete. My obdivujeme, Lukáši a Pavle, vaši odvahu, radujeme se s vámi a doprovázíme vás modlitbou, abyste ustáli jakoukoli situaci, v níž Pán na onen bianko šek napíše částku. Někdy vás to bude těšit a bude to pro vás jednoduché a radostné, někdy vás to bude stát mnoho a bude to bolet. Ale buďte si vědomi, že vaším partnerem není krutý Bůh, ale Ježíš, který za vás položil svůj život, nazval vás přáteli, povolal vás, a nyní vás bere za slovo. Chce to celé muže. Prožili jste období formace, dostatečně dlouhé a dostatečně náročné na to, abyste si odzkoušeli, zda jste schopni takového kroku. Současně vás zkoušela církev, nešlo tedy jen o váš vnitřní pocit. Svátost kněžství, kterou za okamžik přijmete, vám dodá potřebnou milost a dary, tedy výbavu, s níž se dá toto povolání čestně uskutečnit. Ale nedostáváte hotový produkt. Teď to teprve začíná. Do svého povolání budete postupně po celý život vrůstat, abyste současně stále zůstávali pouhými učedníky. Mistrem je on!

Milí svěcenci, milí spolubratři, sestry a bratři, radujme se z té velké důvěry, že Bůh s člověkem počítá. Nejsme jen objektem jeho spasitelného jednání, ale jsme povoláni, abychom na spáse světa spolupracovali. Dnes z našeho středu vyrostou dva kněží. Buďme vděční za to, že nám je Pán dal a nepřestávejme se za ně modlit a být jim nablízku. A společně kráčejme cestou, kterou nám Ježíš ukázal – cestou přátelství s ním, s tím, který za nás položil svůj život, nazval nás přáteli a vyzývá nás k životu podle nového přikázání: „Milujte se navzájem!“

† Stanislav Přibyl, CSsR, biskup litoměřický

[1] BAV, Vat. lat. 1122, f. 25va-25vb – Duo libelli ad honorem Dei et beate Marie Virginis Visitacionis – „Presertim cum tempus id amenitatem videatur paradisi varietatibus redimitum, ubi lilia candescunt Virginum, rose rubescunt [25vb] martirum, fiole confessorum flamescunt et totum ecclesie pratum sicut florum, ita sanctorum amenitate virescit.“

[2] František Sáleský: Uvedení do zbožného života, Pars. 1, Cap. 3: Různé způsoby zbožnosti. In: Denní modlitba církve, 24. ledna, Modlitba se čtením, 2. čtení.

Fotogalerie z kněžského svěcení ZDE