Nalezení ticha pro Slovo je nejkrásnějším prožitím adventu
Úvaha generálního vikáře P. Stanislava Přibyla na téma Advent pro Katolický týdeník (vydání: 2012/48). Zde si můžete přečíst nezkrácenou verzi textu.
Adventní dobu si představuji tak trochu jako sbírku miniatur. Je poměrně krátká, ale zato velmi intenzivní a plná námětů k uvažování. Evergreenem nás katolíků bývá nářek nad tím, že lidé kolem nás chápou adventní dobu jen jako jakési „nutné zlo před Vánocemi. Je fakt, že když slyším „Ježíšku, panáčku od poloviny října i tehdy, pokud si chci koupit jen bochník chleba, je to buď ke vzteku, nebo to člověka naplňuje lítostí. Avšak lítostí nad čím? Nad tím, že DRUZÍ nechápou. Ale chápu vlastně já sám? Bojím se, že nejsme ani sami sobě s to vysvětlit, proč je tak důležité dobře prožít adventní dobu.
V centru adventu, tak jako v centru všeho, stojí Ježíš. Ten, po kterém toužíme, na kterého se těšíme. Je to on, kdo se nám z lásky dává a komu my prokazujeme lásku. Ježíšův příchod na svět, a vůbec už přislíbení tohoto příchodu - to je ona radostná zvěst, slovo o naší spáse. Advent je potom dobou, kdy k těmto velikým událostem hledáme správný vztah.
V evangeliu o Vánocích uslyšíme nejen, jak se to stalo, ale co se vlastně stalo. Je to ono čtení ze začátku evangelia podle sv. Jana: Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh... A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tato skutečnost Slova mezi námi je událostí stejně adventní jako vánoční.
Právě nyní, když tuto úvahu píšu, zazvonil telefon. Chci mluvit, ale není mi rozumět, protože pod okny právě jede vlak. Není právě toto obraz nutnosti hledání adventního ticha? Abychom nalezli vtělené Slovo, které je nám zvěstováno slovem, musíme nejprve objevit ticho. Toto ticho není jen absencí zvuku, je nutným podkladem k tomu, aby to, co má být slyšeno a pochopeno, bylo postřehnutelné. Avšak jsou různé druhy ticha...
Dnešní doba je víc než kdy jindy dobou slova, možná ještě více informace než slova. Množství slov a informací vůbec nám někdy způsobuje bolest hlavy. Máme všechno to, co může ukojit naši zvědavost, okamžitě po ruce. Avšak nepřináší nám to radost. Spíše máme stísněný dojem, že to s tím světem jde z kopce, když se tam či onde děje to či ono, a my to máme v podstatě v reálném čase přítomno doma. Taková inflace slova potřebuje touhu po tichu, abychom nakonec mohli slovo znovu objevit a doslova vychutnat. Advent je k tomu ideální příležitostí. Je to doba očišťování, kdy se chceme těšit opravdu na to podstatné v našem životě.
Jiné ticho nastává tam, kde není co říct. Jistě si každý z nás vzpomínáme na trapné okamžiky ticha při nejrůznějších zkouškách na nejrůznějších stupních škol. Pamatujeme si na ticho rozpačité a provinilé, když nás někdo přistihl - jak se říká - na švestkách. Myslím si, že bude jednou velké ticho, až předstoupíme před Boží tvář, abychom obhájili svůj život před naším Tvůrcem. Bude to hrozné ticho, protože nebude co dodat. Avšak tehdy opět promluví Slovo, Ježíš, náš obhájce u Božího trůnu. Poukáže na to, že za nás mluví náš život. Advent, doba přípravy na setkání s Kristem, má i tuto podobu, kterou nazýváme eschatologickou. Abychom jednou mohli promluvit svým životem, je třeba vyhledávat ticho, aby náš život neklouzal jen po povrchu věcí, ale šel na hlubinu, protože lidský život je závažnou skutečností, když je Božím darem.
Další druh ticha je tichem smutným, tichem, které nemá místo nejen v adventu, ale které by nemělo mít místo v našem životě vůbec nikdy. Je to ticho opuštěnosti. Ticho, protože není s kým mluvit. Toto ticho je vlastně jen přeludem, protože celá skutečnost Vtělení poukazuje na fakt, že nejsme nikdy sami. Voláme „Maranatha, přijď, Pane Ježíši, a on přichází. My víme, že už přišel a ještě přijde, že vlastně přichází neustále. Křesťanovi se nemůže stát, že by neměl s kým mluvit. I když je podle lidských měřítek sám, ve skutečnosti sám není nikdy. Emmanuel - Bůh s námi, je opravdu s každým z nás.
A je tu další ticho, ticho způsobené výpadkem spojení. Od té doby, co máme mobilní telefony, děsí nás toto ticho ještě víc. Co se stalo, ptáme se plni hrůzy, když někdo okamžitě nereaguje na náš podnět. Jaká směsice vzteku a úlevy přijde, když nám ten druhý potom řekne, že si prostě zapomněl telefon doma nebo že se mu přístroj vybil. To se může stát i při naší komunikaci s Bohem. Očekáváme, že Bůh okamžitě zareaguje, ale někdy tomu tak není. V této situaci je případný výpadek vždy defektem na naší straně. Buď se obracíme ke špatnému bohu, k Baalovi, který spí, nebo šel zrovna na stranu, a pak nám pochopitelně nemůže odpovědět (srov. 1 Král 18, 27) nebo prostě vztah k Pánu Bohu zanedbáváme. Navázat funkční spojení s pravým Bohem, aby do tohoto poruchového ticha zaznělo opět živé Boží slovo, i to je adventní úkol.
Napadá mě pouvažovat ještě o jiném tichu. Jde o mlčení, které neznamená, že nemáme co říct, že nevíme co říct, nebo že není s kým mluvit. Toto ticho má místo tam, kde nelze skutečnost vyjádřit slovy, protože slova nestačí. Je výrazem nejvyššího souznění bytostí, ve vztahu k Bohu je nazýváme kontemplací. Takové ticho je předsíní nebe, vyjadřuje tajemství naší budoucnosti, kde se dočkáme toho, co oko nevidělo a ucho neslyšelo... V tomto tichu zaznívá Boží chvála.
Jak tedy hledat a nalézat adventní ticho? Především je třeba, abychom usilovali o to správné ticho, o ticho, v němž může promluvit Bůh, v němž uslyšíme jeho hlas a jeho kroky, o ticho, které tříbí naši pozornost. Velké věci se rodí v tichu. V tichu noci, ale i určité opuštěnosti se narodil i náš Spasitel tehdy v Betlémě, v tichu se rodí i do našeho srdce. Nalezení ticha pro Slovo, to je ta nejkrásnější příprava na Vánoce, nejkrásnější prožití adventní doby.
Přeji vám požehnaný advent a doufám, že nakonec zaslechneme jemné kroky Požehnaného, který přichází ve jménu Páně, i zpěv andělů plný chvály. A že přitom uslyšíme i radostný tlukot našeho vlastního srdce...
P. Stanislav Přibyl, generální vikář