Advent 2017: Slovo diecézního biskupa Jana Baxanta
Slovo Mons. Jana Baxanta, biskupa litoměřického, k adventní době:
Jak jsme vlastně na tom my, křesťané, nacházející se v závěru opět jednoho roku? Lépe či hůře než ti, kteří tehdy před dávnými lety teprve narození Spasitele očekávali a věřili, že se narodí, ale nevěděli přesně kdy? Čekání bývá někdy velmi obtížné. Dnes se o Ježíšově narození nepochybuje. Víme, a nejen my, že Kristus vstoupil do naší lidské historie, tedy do našeho světa. Nestačí však vědět. Je třeba Ježíše přijmout a uvěřit Mu. Naše situace není ani lepší, ani horší. Je poněkud jiná, a přece v mnohém stejná. Vyžaduje od každého z nás osobní postoj vztahu, osobní postoj víry. Marné by bylo jakékoliv úsilí sebesnaživějšího člověka, ba i křesťana, přilákat druhé lidi ke Spasiteli a chtít je přinutit, aby Ho přijali a Jemu uvěřili. Nemůžeme a nesmíme přece násilím nebo trikem člověka, svobodnou lidskou bytost, zavázat k osobním vztahům a už vůbec ne k osobní víře v Bohočlověka. Měli bychom se ale potrápit úvahou a následným nelehkým rozhodnutím něco pro Spasitele a naše bližní udělat i za cenu oběti. Zde vidím naši dobu, vzdálenou přes 2000 let od historického Ježíšova narození dramatičtější a trochu jinou a stejnou zároveň. Angažmá pro Ježíše je naléhavé.
Velké události se očekávají; a narození jakéhokoliv člověka, tím spíše Bohočlověka, je událostí velmi významnou. Zodpovědné a upřímné čekání nemůže být nikdy primitivní nicnedělání. Když rodiče vyhlížejí den a hodinu porodu svého dítěte, pečlivě se připravují na nového člena své domácnosti. Bude tam mít své místo. Svou postýlku, své prádlo, svou vaničku a vše, co novorozeně nutně potřebuje. Režim domácnosti se změní. Bude možná méně ticha; zdravé malé dítě přece pláče, ale více radosti, že se rodina rozrostla. Před narozením Ježíše to bylo podobné. Jen nebyly porodnice, ale očekávání rodičů bylo stejné. Navíc ani Maria s Josefem netušili, jak velkému tajemství jsou blízko. Nejen že nevěděli, co z jejich dítěte bude. To nevědí rodiče nikdy. Nemohli znát všechny detaily budoucnosti svého i Božího Syna. Očekávali, připravovali se, toužili být otevřeni Božím záměrům.
Očekávání a příprava jsou nepochybně užitečnou náplní adventního času. Často získáváme dojem, že vlastně žádný advent už neexistuje a že ho ani nepotřebujeme. V posledních týdnech roku, od měsíce října určitě, se už hned mluví o Vánocích, o dárcích, všude v obchodech a na ulicích slyšíte vánoční koledy. Začalo se mluvit o ukradení adventu. Upřímně: kdo by nám mohl ukradnout advent? Může nás někdo oloupit o hodnoty, které střežíme a kterých si vážíme? Nepřipravenost je nezodpovědnost. Nepřipravený člověk selhává. Pro naše osobní Vánoce je adventu třeba! Nemohu totiž jen melancholicky na Ježíška vzpomínat. Pro obnovu svého vlastního vztahu víry ke Spasiteli nutně potřebuji čas modlitby, úvah, meditací a zkoušek. Tento čas nemůže trvat jen několik minut snad v dopoledni Štědrého dne. Nabízený čas před Vánocemi je důležitý čas adventu. Znovu připomínám: nikdo nám nezcizí to, co si zcizit nenecháme.
Šťastným člověkem je jistě ten, kdo adventem projde tak, že svou přípravu na Vánoce chápe jako příležitost k rekonstrukci svého osobního vztahu víry k Ježíši a současně i k druhým lidem. Nevyhlíží totiž děťátko, byť betlémské, ale Spasitele svého i všech lidí. Ostatně, jak vyznáváme, očekáváme druhý příchod Krista nikoliv v podobě děťátka, ale Pána. A Pána všech.
Ale co ti, kteří si zatím žijí bez Krista? Nemají k Němu vztah, nestojí o Něho, neznají Ho? Chovat se vůči nim lhostejně nemůžeme. Kritizovat je nemáme. Pohrdat jimi nesmíme. Nechat je jim samým…?
Zde se nabízí naléhavost důkladně prožít adventní dobu: s myšlenkou na tak mnohé naše bratry a sestry, žijící v tomto světě jako my. Naším krásným úkolem a vznešeným posláním vůči nim je: promýšlet a promodlit hledání nových možností a způsobů, jak je oslovit, jak jim ozřejmit křesťanské dílo spásy, jak jim vhodně ukázat přátelskou tvář Kristovu a laskavou tvář Jeho církve, kdy k nim vstoupit se slovem evangelia a kdy ještě čekat na příhodnější okamžik, co všechno ještě uspořádat a změnit v našem vlastním životě svědectví, aby bylo věrohodné a působivé, objevit v sobě cit a takt k naslouchání druhým a vidění nejen stále sebe sama, ale především druhých a konečně i opravdovost skutečné skromnosti Ježíšova učedníka. Na to na všechno je adventní čas pro nás nutný a snad až příliš krátký!
+ Jan Baxant