Vracela lidskou důstojnost

Ve středu 1. května 2024 od 10 hodin se v Jablonném v Podještědí konala slavnostní mše svatá u příležitosti znovuotevření baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy veřejnosti, po celkové rekonstrukci interiéru. Mši svatou celebroval litoměřický biskup Mons. Stanislav Přibyl a zúčastnili se jí také významní představitelé církevního i veřejného života, mimo jiné předseda vlády ČR Petr Fiala, hejtman Libereckého kraje Martin Půta a další. Bazilika v Jablonném v Podještědí na Liberecku se řadí mezi nejvýznamnější barokní památky v severních Čechách a v uplynulých dvou letech prošla rozsáhlou rekonstrukcí za více než 62 milionů korun. V kryptě je umístěna hrobka svaté Zdislavy, která je zde pohřbena už od roku 1252. 

Fotogalerie ze mše svaté v Jablonném v Podještědí v odkazu zde

Kázání při otevření obnovené baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy, Jablonné v Podještědí, 1. května 2024, 10.00 hodin:

Dnešním dnem zahajujeme poutní sezónu zde v Jablonném, a to zcela výjimečným způsobem. Zdejší bazilika svatého Vavřince a svaté Zdislavy se plně otevírá po více než dvouleté rekonstrukci, která vrátila interiéru zašlou slávu a lesk. Obracíme se současně k nadčasovému poselství života svaté Zdislavy, české světice a patronky tohoto kraje, protože tato bazilika je zároveň velkolepým náhrobkem této svaté ženy, světice, kterou mám velmi rád. Její hrob jsem navštívil jako první místo v diecézi po mém jmenování biskupem a do jejích rukou svěřuji mou službu v litoměřické diecézi. 

Biblická čtení, která jsme pro dnešek vybrali, vyzdvihují některé rysy a vlastnosti svaté Zdislavy a dobrého křesťana vůbec. Četli jsme na první poslech poměrně nepochopitelnou epizodu z evangelia. Když přišli za Ježíšem jeho příbuzní, a dokonce jeho matka, kterou máme všichni v úctě, podivujeme se, jak je Ježíš odbyl. Ptá se dokonce: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?“ Jako by se k nim nechtěl znát. Ve skutečnosti použil příchod svých blízkých k tomu, aby nás poučil, že jemu je blízko a s ním je spojen především ten, kdo plní Boží vůli. Pojem „plnit Boží vůli“ je pravděpodobně bez bližšího vysvětlení mnoha současným lidem těžko srozumitelný. Na jednu stranu bychom ho mohli chápat jako cosi, co se svým obsahem blíží výroku „co se dá dělat“, tedy jakési rezignaci. Slova modlitby Páně „Buď vůle tvá“ se často nacházejí na úmrtních oznámeních a čiší z nich přece jen jakási rezignace. Mrtvého se nepodařilo zachovat při životě, selhala věda i lidský um, tak nastupuje Boží vůle jako vyšší moc. Jindy můžeme chápat Boží vůli jako jakýsi prostředek k manipulaci, protože o všem se vlastně dá říci, že je to Boží vůle, i když za ní může stát docela jasný a promyšlený lidský plán, který dokonce umožňuje sledovat vlastní cíle, dosti vzdálené od toho, jak by si to asi představoval Bůh. Nakonec můžeme chápat Boží vůli jako synonymum rezignace. Bůh stejně všechno řídí po svém, tak nemá cenu se vlastně o nic snažit. A lidé s takovým životním postojem že by měli být těmi, kdo jsou Ježíšovi nejblíže? To snad ne?!  Opravdu ne. Plnění Boží vůle předpokládá především poznání toho, co Boží vůle opravdu je. Bůh rozhodně nechce, abychom byli rezignovaní, manipulovatelní, abychom byli fatalisté bez vlastní vůle a vlastních cílů. Ve skutečnosti je plnění Boží vůle vzácnou symbiózou plně žitého lidství, kdy využíváme všechny své dary: rozum, vůli, různá obdarování a charismata, a zcela vědomého a dobrovolného odevzdání vlastního života do služby toho, co poznáváme jako Bohem chtěné. Mezi to Bohem chtěné patří určité konstanty, skutečnosti, které můžeme předpokládat jako Boží záměr za každých okolností a v každé situaci: je to preference lásky k člověku, pozornosti, úcty k životu a respektu k tomu, co člověka činí člověkem. Tak Boží vůlí rozhodně není rezignace nebo absence přemýšlení nad vlastním životem, protože jak rozum tak vůle jsou těmi dary, které nás činí lidmi. Ve vyšší úrovni hledání Boží vůle jde pak o harmonické soužití zmiňovaných obecných a předpokládaných skutečností, o kterých jsme právě přemýšleli a našeho zvláštního vkladu do života. Žijeme v určité době, na určitém místě a máme určité možnosti i jistá omezení. Kdybych to chtěl říci ještě jinak, pak svatost člověka je soužití Božích pravidel s naším životem, který jim dává neopakovatelnou podobu a půvab.

Pojďme se nyní spolu podívat na životní příběh svaté Zdislavy. Byla manželkou, matkou, křesťankou a paní, tedy ženou šlechtice. Takových v té době bylo jistě nemálo. To, co na svaté Zdislavě obdivujeme, je její schopnost bezezbytku využít svého postavení k tomu, aby mohla být užitečná svým bližním. Její dílo nebylo jen tu a tam upuštěnou mincí pro chudé, aby ukázala svou štědrost nebo zdůraznila své bohatství či aby uklidnila své svědomí. Ona viděla v lidech, s nimiž se setkávala, své bratry a sestry, a v nich samotného Krista. Nad to, že byla manželkou, matkou a šlechtičnou, byla i matkou všech těch, kteří potřebovali pomoci. To jsou dvě povolání: povolání k rodinnému životu a povolání k milosrdenství. Obojí můžeme nazvat Boží vůlí, ale chtělo to značnou dávku umu a diplomacie, tyto dvě Boží vůle skloubit tak, aby nešla jedna proti druhé a dokázaly jedna druhou podporovat. Byl to zápas o dílo milosrdenství i navzdory pomluvám a neustálé přesvědčování vlastního manžela, že Zdislavino dílo patří k jejímu životu manželky a matky.

První čtení z Pavlova listu do Kolos je výzva křesťanům ke křesťanskému životnímu stylu: vyvolení z Boží strany se má projevovat milosrdným srdcem, dobrotou, pokorou, mírností a trpělivostí. Jsou to vlastnosti ceněné, ale zejména u těch druhých. Stále máme dojem, že to dále dotáhneme spíše ostrými lokty, sebeprezentací, dravostí a horečnatou činností. Apoštol Pavel dále mluví o Kristově pokoji a zdůrazňuje, že jsme byli k němu povoláni. Při svém biskupském svěcení jsem si vybral jako motto mé služby Kristova slova „Pokoj vám“, a to nikoli proto, že bych chtěl mít pokoj, ale pro to, abych ten Kristův pokoj mohl zprostředkovávat a dopřávat druhým. Co to znamená? Někdy to znamená přijmout ránu za druhé, ale nedávat ji dál a stát se tak hradbou mezi neklidem a pokojem, i když mě to něco stojí. Jindy jde o trpělivost, kdy druhému dopřeji čas, aby mohl v klidu dojít svůj kus cesty, kde je právě pozadu nebo aby mohl dorůst tam, kde ho ostatní nějak předběhli. Jde také o milosrdenství, abych nepožadoval po druhém to, co po sobě, když na to nestačí nebo – nedej Bože – abych chtěl po druhém víc než po sobě, zatímco já si budu pohodlně odpočívat a užívat. Pokoj je zkrátka veličina, kterou každý z nás potřebujeme, abychom mohli vyrůst a dozrát a abychom mohli být užiteční. Bůh nám ho dopřává, dopřejme si ho i navzájem. Zdá se, že křesťanský životní styl, tak jak nám ho apoštol Pavel v prvním čtení nastínil, je stylem spíše klidným a pokojným, to ale vůbec neznamená, že to je styl nezajímavý a nedynamický. Naopak pod klidnými vodami vnějšího zdání se dějí veliké věci, veliké a trvalé, protože proměňují náš charakter. Tam se proměňujeme ze sobce na člověka, který žije pro druhé, z průměrného uživatele lidského života v umělce, který žije svůj příběh jako umělecké dílo, do něhož může vložit opravdu vše v netušené harmonii.

Svatá Zdislava potkávala mnoho lidského utrpení. Byla známá jako ta, která pomáhala, přinášela zdraví a pokoj, vracela lidskou důstojnost. Nebylo to samo sebou, ale právě díky tomu, že si zcela osvojila křesťanský životní styl. O Zdislavě píše Dalimilova kronika: Pět mrtvých Boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila. Tuto zprávu buď odsoudíme do říše pohádek anebo si řekneme, že pro nás není inspirací, protože my sami bychom nic takového nedokázali. Ve skutečnosti tyto zázraky svaté Zdislavy byly jakýmsi vedlejším produktem jejího zakořenění v Bohu, její touhy žít podle Boží vůle a křesťanským životním stylem. Jsem přesvědčen, že budeme-li zahleděni do Boha a do jeho způsobu vidění světa a člověka, pak budeme také schopni konat divy, protože bude skrze nás jednat Bůh. Jedním z těchto divů je i opravená bazilika, v níž se nacházíme. Několik takových projektů jsem zažil na vlastní kůži, tak si živě dovedu představit, co to obnáší. Nejprve se zdánlivě nic neděje, dokonce se zdá, že se cíl vzdaluje. Později dění nabere obrátky, někdy až tak, že si člověk připadá jako na horské dráze a život kolem něho se slévá do pár okamžiků. A nakonec se za sebe ohlédneme a člověk se nestačí divit, co všechno se podařilo udělat. Jsem přesvědčen, že stejný pocit mají všichni, kdo se na obnově této baziliky podíleli, stejně jako každý z nás, kdo kdy o něco usilovat a musel se prodírat přes obtížné začátky k ještě náročnějšímu průběhu věcí. Výsledek je vždy za námi. Člověk se musí ohlédnout a nezapomenout na vděčnost. Krásně ji vyjádřila Panna Maria ve chvalozpěvu Magnificat: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté.“ A vděčnost a radost je nakonec to, co se od nás křesťanů čeká. Kolem nás je mnoho důvodu k nářkům, mnoho zklamání a bolesti. Protože jsme však poznali radost a pokoj těch, kteří rozeznali ve vlastním životě dobrotivou Boží ruku, nesmíme si to nechat pro sebe. Věřím, že tato krásně obnovená a zářící bazilika je a bude svědectvím toho, že se vyplatí zariskovat a svěřit Bohu vlastní život, aby se mohlo naplnit staré známé přísloví: „Člověče, přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže“. Děkuji všem, co se přičinili! 

† Stanislav Přibyl, CSsR

biskup litoměřický